Josef - spravedlivý

z knihy Ježíš Nazaretský III. , vydal(o): Barrister&Principal

Spravedlnost podle Josefa

Josef nutně předpokládá, že Maria porušila zasnoubení a že ji musí –v souladu se Zákonem – propustit; může se přitom rozhodnout mezi veřejným právním úkonem a soukromou formou. Může Marii postavit před soud, anebo jí vystavit soukromý rozlukový list. Josef se rozhoduje pro druhou cestu, aby Marii „nevystavil hanbě“. Evangelista Matouš v jeho rozhodnutí vidí znamení, že byl „spravedlivý“.

Spravedlivý

Označení Josefa výrazem „spravedlivý“ (cadik) sahá daleko za rozhodnutí dané chvíle: podává celkový obraz svatého Josefa a zároveň ho řadí mezi velké postavy Starého zákona – počínaje Abrahámem, spravedlivým. Můžeme-li říci, že formu zbožnosti, kterou před sebou máme v Novém zákoně, vystihuje a shrnuje výraz „naplněný vírou“, pak ve Starém zákoně vystihuje celek života podle Písma svatého pojem „spravedlivý“.

Žít z Božího slova

Klasický obraz „spravedlivého“ skýtá žalm 1. Můžeme jej brát takříkajíc jako duchovní portrét svatého Josefa. Spravedlivý je podle žalmu člověk, který žije v živém doteku s Božím slovem, „má zalíbení v Hospodinově zákoně“. Podobá se stromu zasazenému u vodních toků, který ve svůj čas nese plody. Vodními toky, z nichž se vyživuje, je přirozeně míněno živé Boží slovo, do něhož zapouští kořeny svého bytí. Boží vůle mu není jen zvnějšku uloženým zákonem, nýbrž radostí. Zákon se mu sám od sebe stává evangeliem, radostným poselstvím, protože jej čte v osobní, láskyplné oddanosti Bohu a takto se jej učí žít z nitra a rozumět mu.

Spoléhat se na Boha

Vystupuje zde do popředí osobní charakter spravedlnosti – spoléhání se na Boha, které dává člověku naději. Ačkoli tyto texty nehovoří bezprostředně o muži spravedlivém, nýbrž o šťastném či požehnaném, smíme je přece, tak jako Hans-Joachim Kraus, mít za autentický obraz starozákonního spravedlivého a také se z nich učit rozumět tomu, co nám chce říci Matouš, když jako „spravedlivého“ představuje Josefa. Obraz člověka, který má kořeny v živé vodě Božího slova, který žije v dialogu s Bohem a díky tomu trvale nese plody –tento obraz se konkretizuje v popsané události, jakož i ve všem, co se později o Josefovi z Nazareta vypráví. Po odhalení, které Josef učinil, jde o to, aby Zákon správně vyložil a použil. On tak učiní v lásce: nechce Marii veřejně vystavit hanbě. Chce její dobro, i ve chvíli velkého zklamání. Neztělesňuje onu navenek obrácenou formu zákonnosti, kterou Ježíš pranýřuje v Mt 23 a proti které bojuje Pavel. Žije Zákonem jako evangeliem. Hledá cestu jednoty práva a lásky. A tak je vnitřně připraven na novou, neočekávanou a lidsky neuvěřitelnou zprávu, které se mu dostane od Boha.

Anděl ve snu

Zatímco k Marii anděl „vejde“ (Lk 1,28), Josefovi se pouze zjeví ve snu – ovšem ve snu, který je skutečností a zjevuje skutečnost. Ještě jednou se nám ukazuje podstatný rys postavy svatého Josefa: jeho vnímavost vůči tomu, co je Boží, a schopnost rozlišovat. Pouze člověk vnitřně bdělý vůči tomu, co je od Boha, vnímavý k Bohu a jeho cestám, se může takto setkat s Božím poselstvím. A schopnost rozlišovat je nutná, aby poznal, zda to byl jen sen, anebo zda u něho opravdu byl Boží posel a mluvil k němu.

Odvaha víry

Poselství, které je mu sděleno, je ohromující a vyžaduje mimořádnou odvahu víry. Je možné, že skutečně promluvil Bůh? Že Josef ve snu přijal pravdu – pravdu, která překračuje vše očekávatelné? Je možné, že Bůh takto započal nové dějiny s člověkem? Matouš předtím řekl, že Josef „v nitru zvažoval“ (enthymēthéntos),jak správně reagovat na Mariino těhotenství.

Vnitřní bdělost

Autor Matoušova evangelia na závěr příběhu uvádí, že Josef vstal a udělal, co mu anděl Páně přikázal. Vzal Marii k sobě jako svoji ženu, ale „nepoznal“ ji, dokud neporodila syna. Tak se ještě jednou zdůrazňuje, že syn byl zplozen ne jím, ale Duchem svatým. A nakonec evangelista připojuje: „A dal mu jméno Ježíš.“ Josef se nám tu znovu zcela prakticky ukazuje jako „spravedlivý“: jeho vnitřní bdělost pro Boha, která mu dovoluje přijmout poselství a porozumět mu, ústí zcela přirozeně v poslušnost. Jestliže předtím rozvažoval o svých vlastních možnostech, teď ví, jak má konat správně. Jako spravedlivý následuje Boží pokyny, tak jak to říká první žalm.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Benedikt XVI.

Témata: Josef - svatý

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.