Kdo se umí rozdělit, má z toho nakonec sám víc - archív citátů

Navigace: Tematické texty S Srdce Ježíšovo, Božské srdce, Srdce PáněDelší texty Muž s probodeným srdcem (P. Karl Rahner, SJ)

Muž s probodeným srdcem (P. Karl Rahner, SJ)

Úvodem této přednášky připomenu malou příhodu, která se mi stala při prvním nebo při druhém zasedání II. vatikánského koncilu.

Jednoho dne mi doručili dopis jednoho, mně neznámého španělského kněze. V dopise pisatel naléhal, abych se zasadil o to, aby sněm něco vyhlásil na obranu úcty Ježíšova božského srdce. Vždyť Pán Ježíš sám chtěl mít tuto úctu ve své církvi a spojil s ní svoje velké přísliby. Sněm se prý musí o tom vyjádřit, jestliže chce být poslušný Duchu, který vede církev.

Nemusím ani připomínat, že něco takového provést, byť dokonce jen navrhnout, přesahovalo moje možnosti a pravomoc. Sněm ve svých 16 velmi dlouhých dekretech se ani jednou nezmínil o této úctě, ani ve svých veřejných slavnostech a pobožnostech se k Srdci Ježíšovu neobrátil. Možností bylo dostatek, vždyť úctě Panny Marie a svatých sněm věnoval více prohlášení.

Těžko uvěřit, že toto myšlení sněmu bylo čistě náhodné a ne úmyslné. Stačí jen letmo proběhnout dějinami této úcty za posledních 150. let, připomenout si zasvěcení světa Božskému Srdci, povýšení jeho svátku na nejvyšší liturgickou hodnost a okružní listy papežů od Lva XIII., po Pia XII., věnované této úctě. Záhadné mlčení II. vat. konciliu nevysvětlil ani Pavel VI., když ve svém listě řeholním představeným vyslovil přání, aby se úcta Božského srdce v církvi nadále pěstovala a šířila. Takovéto velkopastýřské povzbuzení nechce nic nařizovat ani vnucovat. Chce jen radit a povzbuzovat věřící, ponechávaje jim svobodu rozhodnout se a postupovat podle vnuknutí Ducha a vlastního srdce.

Je možné je nevzít na vědomí, mlčky je obejít bez toho, že bychom se prohřešili proti povinné úctě k papežovi.

Bylo by tedy přinejmenším nemoudré, kdybychom si zastírali oči před skutečností, že úcta Božského srdce prochází dnes krizí. Nebo snad v církvi zanikne? Ne tolik vinou těch, kteří ji nahlas odmítají, ale vinou těch, kteří přestanou mít o ni zájem. Nebudou mít k ní žádný vztah a když ji někdy připomenou, budou o ní hovořit jako o pozůstatku minulosti, jako např. o Pražském Jezulátku, kterého socha zdobila kredence našich babiček a ještě i dnes se tu a tam vyskytne v křesťanských rodinách. Podívejme se o 20 let dopředu. Zda to bude úřední svátek, který sice vznikl ze živé pobožnosti věřících, ale zůstal v liturgickém kalendáři jen silou setrvačnosti? Okolnosti života, které ho vytvořily, už dávno pominuly. Budeme ještě za 20 let slavit po našich farnostech "první pátky" jako pozůstatek starých dob, které už dávno přešly? Zda po dvaceti letech ještě lidé rozumějí slovu "Božské srdce", když ho náhodou zaslechnou, nebo se jim stane zastaralým a neužívaným jazykovým výrazem? Je možno si myslet, že nynější krizi úcty zavinily alespoň zčásti dnešní okolnosti, které by neměly být, a které církev překoná, neboť je vedena Duchem svatým. Myslím tu zejména na horečnou činnost a tempo života, které zachvátily věřící a klérus, dále na určitou racionalistickou suchotu srdce, úpadek kontemplativního a mystického života v církvi, zanedbávání modlitby a konečně i pokušení, které očekává i obnovu církve od vnějších změn a reforem. I kdybychom připustili, že po zimě přijde jaro, že kontemplativní a mystický život se vrátí do církve v nové a svěží podobě, to ještě uspokojivě nevyřeší krizi úcty Božského srdce. Dějiny církve nejsou jakýmsi shlukem událostí, které probíhají v časovém sledu. Dějiny církve se tvoří a skládají z rozhodnutí věřících srdcí, učiněných pod vlivem Boží milosti. Nemáme se proto ptát, co bude, co se stane, ale spíše, co mám dělat já, jak se mám rozhodnout do budoucnosti, abych jednal podle svého povolání a hlasu milosti? Všechno ostatní ponechávám Pánu. Všichni uznáváme, že člověk, který se rozhodne pro silnější stranu jen proto, aby si zabezpečil podíl na vítězství a nemá odvahu se postavit za toho, kterému lidé odporují, kterého situace je nevýhodná, je vypočítavec, zbabělec, člověk bez svědomí. To platí i o církvi Ukřižovaného. Tam vítězí jen takoví, kteří umí doufat i proti naději. Po tomto úvodu se nebojím prohlásit, že úcta Božského srdce může být velkou milostí pro kněze zítřka. Pokusím se tuto větu objasnit. Nejdříve vymezím její smysl. Když hovořím o úctě Božského srdce, nemám na mysli lidové pobožnosti zítřka. Nepředpokládám, že tato úcta u věřících prakticky zanikne, i když připouštím, že průměrní křesťané, kterých bude dostatek i v budoucnosti, mohou o ni ztratit zájem. Může se stát, že dostane esoterický ráz, jako tomu bylo ve středověku. Ať už se věci vyvinou jakkoli, nelze popřít, že tato úcta Ježíšova srdce by mohla být zvláštní milostí pro užší kruh věřících, mezi které by měli patřit i kněží. Říkám, že úcta Božského srdce může být zvláštní milostí pro kněze.

Úcta Božského srdce může být zvláštní milostí pro kněze.

Mluvím tedy o možnosti, a ne o nevyhnutelnosti. Netvrdím, že každý kněz musí pěstovat a šířit tuto úctu, neboť věřím, že někteří kněží ji po zralém a upřímném uvážení stejně nepřijmou. Vždyť v Otcově domě je mnoho příbytků. Nemůžeme očekávat, že jeden strom bude rodit všechny druhy ovoce. Tak také jednotlivý věřící nemůže pěstovat všechny druhy pobožnosti, které v církvi jsou. Tím se však ještě neřeklo, že úcta Božského srdce by nemohla být zvláštní milostí pro kněze a jeho poslání. Milostí, kterou nelze povýšenecky odmítat ani lehkovážně zanedbávat. Podívejme se nyní na věc z druhé strany. Postavme si otázku: Jaký má být kněz zítřka, chce-li věrně plnit své kněžské poslání? Nechci předvídat budoucnost, ale přece si myslím, že správná odpověď bude tato: Kněz zítřka bude ještě méně než dnes funkcionářem velké náboženské společnosti, která se prosazuje mocí svého společenského postavení. Ve svém úřadě se nebude opírat o svou společenskou prestiž, ale o svou osobní víru v Boha, svůj dobrý příklad a sílu Ducha. nebude jen zaměstnancem , který si odpracuje svoje hodiny, vyřídí svoje povinnosti, a potom je volný, dělá si, co se mu líbí a nikdo se mu do toho nemíchá. Kněz zítřka bude muset být knězem živé víry, neochvějné naděje a upřímné lásky. Vždyť kněžskému povolání se nelze učit jako řemeslu. Ba dokonce se ani neuděluje při kněžském vysvěcení, jestliže ho bereme v plném významu. Kněžské povolání, to je charizma, dar (něco jako básnický talent), který kněz dostává od Boha, aby ho uplatnil v církvi a lidské společnosti.

Do svého povolání musí kněz investovat, vložit celý svůj život se všemi slastmi a strastmi, s úspěchy, i nezdary. Kněz zítřka bude člověkem, který bude mít účast na tvrdém údělu žití svých bratří a sester. Přitom bude pevně přesvědčený, že lidské trápení má svůj původ i pravý smysl v tajemství lásky, která vítězí právě na kříži. Kněz zítřka bude (anebo vůbec nebude) člověkem, který bude poslouchat a cenit si každého, i když bude sám společensky a politicky bezvýznamný. Bude člověkem, kterému bude možno důvěřovat a na kterého je možno se spolehnout. Ve svaté hlouposti bude brát na ramena vlastní břemena, i břemena druhých. Nebude se neuroticky shánět po penězích, požitcích a narkotikách, a tak si ulevovat zklamání a nudnost života, ale vlastním životem bude dokazovat, že sebezapření z lásky k Ukřižovanému je možné a že ono jediné nás osvobozuje. Kněz zítřka si nebude moci zakládat na společenské moci církve, ale bude mít odvahu zůstat bezmocným. Bude totiž věřit, že se život rodí ze smrti a že nesobecká láska, kříž a milost mají dostatek sil přesvědčit každého o tom, aby přijal svůj nepochopitelný životní osud v naději, že tak dosáhne Božího milosrdenství a lásky. Kněz zítřka bude člověkem, kterého povolání se jen horkotěžko obhájí před světem. Jeho úspěšnost bude zahalená Božím tajemstvím a kněz nebude právě duševním lékařem v staromódním šatě čarodějníka. Dá zvítězit Bohu, i kdyby sám podlehl. Uvidí milost působit i tam, kde nemohl udělit svátost. Její sílu nebude měřit statistikami zpovědí, a přece bude mít přesvědčení, že je Božím sluhou a poslem, a to i vzdor tomu, že Boží milosrdenství působí mimo něho a bez něho. Souhrnem lze říci, že kněz zítřka bude mužem s probodnutým srdcem. Probodne ho svět bez Boha a vlastní neúspěchy. Probodne ho bláznovství lásky a vědomí vlastní ubohosti. On sám však bude pevně věřit, že jen takovýmto srdcem může proudit síla jeho poslání. Autorita jeho úřadu, platnost jeho slova a účinnost svátosti budou s milostí Boží spásonosnými jen tehdy, když přejdou k lidem přes takovéto srdce. Souhlasím, že bude mužem s probodnutým srdcem, protože povede lidi do nejvnitřnějších hloubek srdce. Tyto hloubky najde však jen tehdy, když bude probodnutý láskou, která vítězí ve smrti.

Je pravda, že takovýmito mají být kněží všech dob, a nejen kněží zítřka. Přece však zítřek bude v této věci přísnější a náročnější. Kněz zítřka se již nebude moci opírat o svou hodnost a moc v církvi. Vždyť bude činný v diaspoře nevěry v Bohu odcizeném světě. Vtírá se tu otázka, zda tyto změny budoucnosti nejsou žádoucí již dnes a neměly by se začít provádět už teď? Jakkoliv se věci mají, musím přiznat, že se končí doby císaře Konstantina, a to nejen pro církev, ale i pro každého jednotlivého kněze. On už nebude papežem ve své venkovské farnosti. Nebude ji řídit jako nějaký malý církevní stát, nebude tam patřit mezi nejvýše postavené církevní hodnostáře, jeho výsady a společenská prestiž postupně upadnou. Pomalu mu zůstane jen to, co patří k podstatě kněžství: být člověkem, který věří, doufá a miluje. Jeho situace ho donutí, aby se ptal sám sebe, zda takovým je, to je muž s probodnutým srdcem, chrám Boží a pramen Ducha, z kterého vyvěrá jeho moc a důvěryhodnost (věrohodnost). Jestliže se dnes kněz zítřka starostlivě ptá, co mu chybí k ideálu kněžství a jak napraví svoje nedostatky, ať učiní toto: ať se obrátí ke svému Pánu, kterému slouží, ať pohlédne na toho, kterého probodli a ať začne uctívat Kristovo srdce!

Připomeňme si ještě jednou, že srdce je starobylý výraz, který značí to nejhlubší nitro člověka jako osoby. Nemyslí se tu na fyziologický orgán těla ani na nějakou abstraktní skutečnost, jen na samotné nitro člověka, v kterém sídlí a probíhá jeho věčnost, kde se setkává se svým Bohem.

Jestliže má být úcta Božského srdce opravdová, má připomínat Pánovo srdce již jménem. Není nevyhnutelně potřebné, aby se naše vzývání a modlitby adresovaly přímo na toto srdce. Stačí, a v případě přehnané přecitlivělosti je i lepší, jestliže se obrátíme na Pána Ježíše samého a budeme ho vzývat, hledat a milovat při pohledu na jeho Srdce. Ze všeho, co jsme o úctě božského Srdce vysvětlili, vyplývá toto: Kněz zítřka najde smysl svého povolání, svoji "identitu", jestliže pohlédne na Pánovo srdce. To je Srdce, které vzalo na sebe temnosti a hříchy světa a svoji opuštěnost od Boha. Vložilo do otcových rukou Srdce, které nehledalo jinou moc než moc odpouštět a milovat. Srdce, které bylo probodnuto kopím, aby se stalo pramenem milosti. Hle, srdce, které je současně středem světa. V něm se střídají Bůh i svět, věčnost i časnost, život i smrt. Hle, Srdce, v němž se sjednocuje Božství i člověčenství v podstatnou jednotu, vstoupily do existenční skutečnosti, a tak provedly svoje cíle. V tomto srdci se smiřuje Bůh i člověk, vtělené slovo i lidské bytosti.

Když hovořím o Ježíšově srdci, vyznávám vlastně to sjednocující nejhlubší nitro, které se zjevovalo a uplatňovalo v životních událostech Ježíše z Nazaretu, dávaje tomuto životu význam a smysl, smysl Boha a lásky, která se rodí a omlazuje ve smrti. Toto Srdce není "sladké" Srdce, ale spíše děsivé Srdce. Děsivé pro svou smrtelnou úzkost a lásku, se kterou se Bůh sám vydává do rukou svých stvoření, aby jim mohl odpustit viny hříchu. Děsivé pro svou náročnost, se kterou nás vyzývá, abychom se zúčastnili jeho údělu. Děsivé konečně pro důvěru, kterou do nás vkládá přes naše křehkosti a nestálosti. A jestliže je toto srdce sladké, jde vlastně o sladkost lásky, která dozrála ve smrti. Jestliže ji chceme pochopit, musíme s ní nejdříve spolutrpět. Jestliže má být kněz zítřka mužem s probodnutým srdcem, musí vstřebat toto proražené srdce. Nemysleme si, že takováto úcta k Ježíšovu srdci je staromódní a přežitá. Moderní křesťan není ten, kdo svéhlavě zavrhuje všechno minulé a pokládá za budoucnost povrchnost. Opravdu moderní křesťan si zachovává staré a předvídá budoucí. Nejednou se stává, že tzv. staré věci v církvi jsou jen naoko staré, ve skutečnosti jsou mladé, protože v sobě utajují věci budoucí, i když ještě neviditelné našim očím. Kdo má odvahu v nynějších dobách naivního individualismu pěstovat pravou pobožnost církve, ten už vkročil do nového, právě začínajícího věku.

Kdo v duchovních cvičeních sv. Ignáce udělal osobní volbu povolání, ten už je v proudu teologického existencionalismu, který se projeví v plné síle až zítra. Kdo se umí sám rozhodnout, kdo umí objevovat zítřek ve včerejšku, ten je opravdovým vlastníkem dneška, moderním člověkem v plném slova smyslu.

Tak tomu bude i s úctou Božského srdce. Ona má málo společného s obdobím baroka. Není ani jakýmsi náboženským luxusem, přepychem, který by se sobecky soustřeďoval jen na sebe a na svoji vlastní duši. Vždyť v této pobožnosti se klaním srdci, které zapomnělo na sebe, aby ve smrtelné opuštěnosti sňalo naše viny a v naší službě snášelo útrapy dne. Na stéble baroka jen dozrálo semeno, které dnes v zemi umírá, aby zítra přineslo novou úrodu. Úrodu osamělého srdce, které má sílu rozhodovat, úrodu víry uprostřed ohlušující nevěry, úrodu pevného přesvědčení o Boží existenci uprostřed světa, který lehkomyslně nebo bojácně vyhlašuje, že Bůh je mrtvý. Úrodu vzájemné lásky uprostřed násilnické vypočítavosti egoismu. Úrodu lásky ke kříži a odvahy umírat uprostřed světa, který se honosí vítězstvím nad smrtí, ale ve skutečnosti jen schovává umírající do nemocnic, prodlužuje jejich smrtelný zápas a přitom se domnívá, že prodlužuje život.

Srdce člověka je ještě vždy neznámou krajinou, kterou objeví jen budoucnost. Právě proto pochopit úctu Ježíšova srdce ve víře, naději a lásce je stále nové dobrodružství, které se završí jen tehdy, když člověk odkryje svoje vlastní srdce a zjistí, že tato děsivá hloubka je plná Boha. To platí o jednotlivci tak, jako o dnešní společnosti.

Historicko-filosofické a teologické úvahy tohoto druhu nepřinutí sice nikoho, aby se stal ctitelem Božského srdce ani nevyzískají milost - charizma této úcty. Mohou však docílit toho, že nás upozorní na otázku, na kterou si musí každý sám odpovědět, zda totiž tyto úvahy nevyjadřují naši existenční skutečnost, kterou však pochopíme jen tehdy, když nás osvítí Boží milost. Kdo se však odváží přijmout tuto milost i vzdor opuštěnosti svého srdce, kdo bude mít odvahu zůstat věrný a milovat přátele i nepřátele, ten objevil svoje srdce a začíná chápat, co vlastně znamená slovo srdce. A jestliže se takový člověk s vírou, nadějí a láskou obrátí k Ježíšovi, aby v něm uzřel obraz, ke kterému byl sám stvořený, ten udiveně zpozoruje, že vlastně vzývá Božské srdce.

Zpozoruje, že se mu nabízí z úcty Ježíšova srdce. Přijme je s jednoduchým srdcem, bez přecitlivělých výlevů a vzdechů, bez odsuzování těch, kteří ji nepřijali a bude ji pěstovat, rozvíjet. Přesvědčí se při tom, že pravá pobožnost roste i dnes v mlčení a samotě. Jen v té mlčenlivé samotě se lze naučit od Boha opuštěného, Ukřižovaného, jak třeba milovat Boha až na smrt. Bude se dívat na toho, kterého i on probodl a pocítí, že tato rána proráží i jeho vlastní srdce. Tehdy se možná se strachem probudí z ospalosti církevního úředníka a úzkost a obava, aby se nezpronevěřil svému povolání, mu probodne srdce.
Tehdy uteče od sebe a bude se utíkat o pomoc k tomu, který je jedinou naší nadějí a zárukou budoucnosti:

"Pane, při Tvém srdci Tě vroucně
prosím, přeměň mě svou všemohoucnou
milostí na muže s probodnutým srdcem,
protože jen takový může být
Tvým knězem!"

 


Čtení z dnešního dne: Neděle 19. 11.

Př 31,10-13.19-20.30-31; Žalm 128; 1 Sol 5,1-6
Mt 25,14-30

Při čtení evangelia této neděle se posluchači často ptají, zda potrestaný třetí služebník netrpí bezpráví. Vždyť pán je tvrdý a „sbírá, kde nerozsypal“. Úvaha vypravěče však poukazuje na důležitý detail: Cožpak třetí služebník neznal Pána dobře? Vždyť ví, jak smýšlí! Jde o zaměstnance, který neprovede zadanou práci a ještě se vymlouvá. Nejde tedy o odsouzení těch, kdo mají úzkostnou povahu. Je třeba nepřehlédnout, v jaké souvislosti náš úryvek zaznívá, protože není obecná! Jde o texty mluvící o konci světa. Proto je pravděpodobné, že zde je řeč o přijetí evangelia v kontextu široké židovské komunity. Mnozí evangelium nepřijali, protože jim nezapadalo do tradic a vlastních představ o prožívání víry. Ale i dnes jsou lidé, kteří utíkají do minulosti, v níž spatřují jistotu. Nic „nového“ ze strachu nepřipouští. To ovšem nenese plody, které Pán očekává.

Zdroj: Nedělní liturgie

Křesťan a politika? Jak (ne)?

(16. 11. 2017) Křesťané mají žít jako občané své země, se všemi důsledky, které to má: se zodpovědností a spolupodílem. To může...

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět

Godzone tour 2017 Praha - Odhodlaní změnit svět
(16. 11. 2017) Jsi odhodlaný změnit svět? Srdečně tě zveme v sobotu 18. listopadu od 18:00 do sportovní haly Královka v Praze, kde se...

Litanie ke Kristu Králi

(16. 11. 2017) Kriste, Králi všeho tvorstva, smiluj se nad námi. Kriste, Králi národů, Kriste, Králi králů, Kriste, Králi nebe i...

Vystřízlivění z růžových snů Listopadu 1989

(15. 11. 2017) Mezi nejkrásnější okamžiky mého života patří závěrečné dny listopadové roku 1989. Jsem šťasten a děkuji Bohu za onen...

Sv. Anežka Česká (svátek 13.11.)

(12. 11. 2017) Narodila se roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. ...

Svatý Martin z Tours (svátek 11.11.)

(9. 11. 2017) Nejznámější příhoda sv. Martina se stala v zimě roku 334. Tehdy se římský voják Martin před branami města Amiens...