Lev XIV. papež | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
22. neděle v mezidobí - C/ Angelus - papež Lev XIV. (Ať je církev vždy školou pokory, která přijímá všechny)

Drazí bratři a sestry, přeji vám krásnou neděli! Společné stolování, zejména o svátcích a dnech odpočinku, je v každé kultuře znamením míru a společenství. V evangeliu této neděle (Lk 14,1.7-14) je Ježíš pozván na oběd jedním z vůdců farizeů. Přijímání hostů rozšiřuje prostor srdce a být hostem vyžaduje pokoru vstoupit do světa druhých. Kultura setkávání je živena těmito gesty, která nás sbližují.

Setkávání není vždy snadné. Evangelista poznamenává, že spolustolovníci „pozorovali“ Ježíše, a obecně byl nejrigoróznějšími vykladači tradice sledován s jistou podezřívavostí. Přesto k setkání dochází, protože Ježíš se skutečně přibližuje, nezůstává mimo danou situaci. Stává se skutečným hostem, s úctou a upřímností. Vzdává se těch dobrých mravů, které jsou pouze formalitou, aby se vyhnul vzájemnému zaplétání se. Tak ve svém vlastním stylu, pomocí podobenství, popisuje to, co vidí, a vybízí ty, kdo ho pozorují, k zamyšlení. Všiml si totiž, že se všichni předhánějí, aby obsadili první místa. To se děje i dnes, ne v rodině, ale při příležitostech, kdy je důležité „být viděni“; tak se společné setkání mění v soutěž.

Sestry a bratři, sedět společně u eucharistického stolu v den Páně znamená i pro nás nechat mluvit Ježíše. On se rád stává naším hostem a může nám popsat, jak nás vidí. Je velmi důležité podívat se na sebe jeho pohledem: zamyslet se nad tím, jak často redukujeme život na soutěž, jak se snažíme, abychom získali nějaké uznání, jak se zbytečně srovnáváme s ostatními. Prospěje nám zastavit se a zamyslet se, nechat se otřást slovem, které zpochybňuje priority, které zaměstnávají naše srdce: to je zkušenost svobody. Ježíš nás volá ke svobodě. 

V evangeliu se používá slovo „pokora“, aby se popsala dokonalá forma svobody (srov. Lk 14,11). Pokora je totiž svoboda od nás samých. Vzniká, když nás Boží království a jeho spravedlnost skutečně zaujmou a my si můžeme dovolit dívat se daleko: ne na špičky svých nohou, ale daleko! Ten, kdo se vyvyšuje, jako by obvykle nenašel nic zajímavějšího než sebe sama a v hloubi duše si není sám sebou příliš jistý. Ale ten, kdo pochopil, že je v Božích očích cenný, kdo hluboce cítí, že je Božím synem či dcerou, má větší věci, kterými se může vyvyšovat, a má důstojnost, která září sama o sobě. Ta se dostává do popředí, je na prvním místě, bez námahy a bez strategií, když se místo toho, abychom využívali situace, naučíme sloužit. 

Drazí, prosme dnes, aby církev byla pro všechny školou pokory, tedy domovem, kde jsou všichni vždy vítáni, kde se nemusí bojovat o místo, kde Ježíš může stále promlouvat a učit nás své pokoře, své svobodě. Maria, ke které se nyní obracíme, je skutečně Matkou tohoto domova.