Bohu se nejvíce podobáme, když prokazujeme dobro těm, kteří nám to nemohou oplatit... - archív citátů

papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
25. neděle v mezidobí - B / Angelus - papež František

Evangelium dnešní liturgie (Mk 9,30-37) vypráví, že na cestě do Jeruzaléma se Ježíšovi učedníci dohadovali, kdo z nich je "největší" (v. 34). Ježíš k nim pak promluvil silným způsobem, který platí i pro nás dnes: "Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebník všech" (v. 35). Chceš-li být první, musíš jít dozadu, být poslední a sloužit všem. Touto lapidární větou Pán zahajuje zlom: převrací kritéria, která určují, na čem skutečně záleží. Hodnota člověka už nezávisí na roli, kterou hraje, na úspěchu, který má, na práci, kterou dělá, na penězích v bance; ne, ne, na tom nezávisí; velikost a úspěch mají v Božích očích jiné měřítko: měří se službou. Ne na tom, co máte, ale na tom, co dáváte. Chcete vyniknout? Sloužit. To je cesta.

Dnes se slovo "služba" zdá být trochu vybledlé, opotřebované používáním. V evangeliu má však přesný a konkrétní význam. Sloužit není projevem zdvořilosti: znamená to dělat to, co dělal Ježíš, který shrnul svůj život do několika slov a řekl, že "nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil" (Mk 10,45). Toto řekl Pán. Chceme-li tedy následovat Ježíše, musíme jít cestou, kterou on sám vytyčil, cestou služby. Naše věrnost Pánu závisí na naší ochotě sloužit. A to, jak víme, něco stojí, protože to "má chuť kříže". Ale s tím, jak roste naše starostlivost a ochota vůči druhým, stáváme se vnitřně svobodnějšími, podobnějšími Ježíši. Čím více sloužíme, tím více cítíme Boží přítomnost. Zvláště když sloužíme těm, kteří nám nemají co vrátit, chudým, a s něžným soucitem přijímáme jejich těžkosti a potřeby: a tam objevujeme, že jsme na oplátku milováni a přijímáni Bohem.

Právě pro ilustraci Ježíš poté, co mluvil o přednosti služby, učiní gesto. Viděli jsme, že Ježíšova gesta jsou silnější než slova, která používá. A co je to za gesto? Vezme dítě a postaví je doprostřed učedníků, doprostřed, na nejdůležitější místo (srov. v. 36). Dítě v evangeliu nesymbolizuje ani tak nevinnost, jako spíše maličkost. Protože malé děti jsou závislé na druhých, na dospělých, potřebují přijímat. Ježíš toto dítě objímá a říká, že kdo přijímá maličkého, dítě, přijímá jeho (srov. v. 37). Jde především o to, komu sloužit: těm, kteří potřebují přijímat a nemají, co dávat zpět. Služte těm, kteří potřebují přijímat a nemají, co dávat zpět. Když přijímáme ty, kteří jsou na okraji, zanedbaní, přijímáme Ježíše, protože on je tam. A v maličkém, v chudém člověku, kterému sloužíme, přijímáme Boží něžnou náruč i my.

Drazí bratři a sestry, tázáni evangeliem, ptejme se sami sebe: zajímám se já, který následuji Ježíše, o ty, kteří jsou nejvíce opomíjeni? Nebo, podobně jako učedníci tehdy, hledám osobní uspokojení? Chápu život jako soutěž, ve které si chci udělat místo pro sebe na úkor druhých, nebo věřím, že vyniknout znamená sloužit? A konkrétně: věnuji čas nějaké "maličkosti", člověku, který nemá prostředky na to, aby mi to oplatil? Mám se starat o někoho, kdo mi to nemůže vrátit, nebo jen o své příbuzné a přátele? To jsou otázky, které si můžeme klást.

Kéž nám Panna Maria, pokorná služebnice Páně, pomůže pochopit, že služba nás nezmenšuje, ale naopak nás činí rostoucími. A že větší radost je z dávání než z přijímání (srov. Sk 20,35).

Se svolením převzato
webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Sof 2,3;3,12-13; Žalm Žl 146,6c-7.8-9a.9b-10; 1 Kor 1,26-31
Mt 5,1-12a

Spojit se s mocnými a významnými, a tak se stát také mocnějším a významnějším – to je prastaré pokušení. Ale je i jiné pokušení: pohrdnout všemi, kdo jsou mocnější, úspěšnější nebo důležitější než my anebo já sám, a tak si pozvednout sebevědomí. Ani jedno pro nás není. Protože křesťan může a má být tím, kdo se s důvěrou připojil k tomu, kdo je největší a nejmoudřejší, i když jím mnozí pohrdají, tedy k Bohu. A právě Bůh je tak veliký a mocný, že si může dovolit i blízké přátelství s pohrdanými a ve světě nic neznamenajícími lidmi. Čím větší je naše vědomí o velikosti a moci Boží a čím větší je naše důvěra v něho, tím jsme svobodnější vůči mocným, úspěšným, bohatým a významným lidem tohoto světa. A tím lépe můžeme milovat ty malé a bezvýznamné, ať už se k nim počítáme nebo ne.

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatoblažejské požehnání (3.2.)

(1. 2. 2026) Na svátek sv. Blažeje (3. února) je možné udílet tzv. svatoblažejské požehnání...

Přímluvy 4. neděle v mezidobí, cyklus A / 1. 2. 2026

(30. 1. 2026) Povzbuzeni důvěrou, že Bůh zjednává právo utlačeným a dává chléb hladovým,[1] předložme mu naše modlitby:

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)
(30. 1. 2026) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř: Fjodor Michajlovič Dostojevskij (+ 28.1. 1881)

(27. 1. 2026) Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského,…

Den památky obětí holocaustu 27.1.

(26. 1. 2026) Holokaust - holocaust - šoa - genocida - znamená systematické pronásledování vyvražďování Židů za Druhé světové války.…

Neděle Božího slova - vždy 3. neděle liturgického mezidobí

Neděle Božího slova - vždy 3. neděle liturgického mezidobí
(24. 1. 2026) Vždy 3. neděle liturgického mezidobí je v církvi věnována „slavení a šíření Božího slova a úvaze nad ním“.

Obrácení svatého Pavla (svátek 25.1.)

(24. 1. 2026) Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem…