Období během roku (cyklus B)
14. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Slabost

Promluva 14. neděle Mezidobí B

Již na první poslech se můžeme dopídit souvislosti mezi všemi čteními dnešní nedělní liturgie. Poslechněme si pozorně ještě jednou tři verše, každý z jiného čtení:

„Vstoupil do mě duch a postavil mě na nohy. I slyšel jsem ho k sobě mluvit. Řekl mi: ‚Lidský synu, posílám tě k Izraelským synům‘“ (Ez 2,2-3).

„Právě když jsem sláb, jsem silný“ (2 Kor 12,10).

„‚Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?‘ A byl jim kamenem úrazu“ (Mk 6,3).

Ten, kdo má na jazyku, že se jedná o téma slabosti, není daleko pravdě. Snad nejsilněji nám zní v uších vyznání apoštola národů sv. Pavla: „Právě když jsem sláb, jsem silný.“ Poznáváme se v tomto svědectví? Můžeme i my přiznat, že nám Pán řekl v modlitbě: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla“ (2 Kor 12,9).

Je-li to tak, pak nezbývá než se vší touhou, dychtivostí a snahou máme hledat Boží milost. Nevynechat jedinou příležitost zakusit jeho přijetí, milosrdenství, pochopení, laskavost. Ne nadarmo se za nejtěžší hřích považuje odmítnutí Božího milosrdenství, jak učí Katechismus katolické církve:

„Boží milosrdenství nezná hranic, když však je někdo vědomě prostřednictvím lítosti odmítá přijmout, odmítá odpuštění vlastních hříchů a spásu nabídnutou Duchem svatým. Taková zatvrzelost může vést k definitivní nekajícnosti a k věčné záhubě.“ (KKC 1864) Může nás až mrazit nad představou, že se někdo může rozhodnout.

Pokud snad sami nemáme problém se svou slabostí a se schopností přijmout nabídku Boží milosti, pak se modleme za druhé, kteří jsou zavinuti do své viny. Vždyť platí slova apoštola Jakuba: „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“ (Jak 5,16) My totiž „nežijeme sami pro sebe“ (Řím 14,7), ale jsme „strážci svého bratra“ (Gen 4,9). A i přes svůj vlastní hřích nepozbýváme zodpovědnosti za spásu bratra či sestry.

Učíme se prorokovat?

Promluva 14. neděle mezidobí B

„Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině“ (Mk 6,4 liturgický překlad). Je zvláštní, že všichni jsme proroci a že všichni jsme proroky ve své vlasti, ve své rodině, zde ve shromáždění církve. Každý z nás totiž slyšel při křtu a pak při biřmování slova modlitby: „Všemohoucí Bůh tě vysvobodil z hříchu, dal ti život z vody a z Ducha svatého, přijal tě do společenství svého lidu. A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe…“ (Křestní obřady, křest malých dětí). Máme účast na trojím Kristově poslání kněze, proroka a krále a jsme za ně zodpovědní.

Katechismus katolické církve učí: „,Svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání‘ ,a to především pro nadpřirozený smysl víry, který má celý lid, laikové i hierarchie, když „neúchylně lne ,k víře jednou provždy křesťanům svěřené‘, prohlubuje její chápání a stává se Kristovým svědkem uprostřed tohoto světa“ (KKC 785). To je složitá a významově nahuštěná věta. Proto se jí budeme trochu věnovat.

Nejkrásnější definici prorockého poslání zapsal Petr Piťha v jedné své knize: „Bibličtí proroci totiž vůbec nejsou věštci, kteří by předvídali nepředvídatelné věci. Jsou to lidé, kteří ohlašují, co se zanedlouho musí stát, neboť jsou to logické a přirozené důsledky toho, co se stalo nedávno a co se děje teď. V některých případech je vcelku snadné být prorokem. Řekne-li dědeček, že by se Marcelka měla víc učit, protože nebude maturovat z tenisu ani z diskotéky, ale z češtiny, němčiny apod., mluví prorocky. Nenechá-li Marcelka sportu a zábav, rupne. Proroctví se naplní a rodiče řeknou, že to děda přivolal. (…) Úloha proroků je v podstatě varující. Jsou to lidé, kteří si plně uvědomují, že situace národa či jedince se stává nebezpečnou, upozorňují na příčinu a poukazují k důsledkům“ (PIŤHA, Petr: Výchova, naděje společnosti, Poustevník, Praha 2006).

Jak můžeme prohlubovat v sobě prorocké poslání? Dvěma způsoby: modlitbou a čtením Písma svatého. Modlitbou totiž získáváme Boží pohled na sebe a svět, ve kterém žijeme. Sjednocujeme svou vůli s Boží vůlí. Modlitbou žijeme svůj vztah s Bohem. Upevňuje se naše víra. Naslouchající způsob čtení Bible nám pomáhá nalézt slova, která druzí potřebují slyšet. Učí nás, kým byli proroci a jak být prorokem dnes.

Co je potřeba při prorockém poslání? Láska! Milovat lidi! Vzpomeňme na Boží výtku proroku Jonášovi, který plane hněvem, vztekem a zvrhlou zvědavostí: „Hospodin řekl: ‚Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města…‘“ (Jon 4,10-11). Často se ocitáme v situaci, v níž prorokujeme – diagnostikujeme stav i následky, které se neodvratně uskuteční. Ale je to opravdu proroctví, nebo kritika? Rodí se naše slova z modlitby a z naslouchání Božímu slovu, nebo je to jen náš názor, úhel pohledu? Zkusme si představit, že bychom se rozhodli prohlubovat svůj prorocký úkol. To by tak pročistilo naši vzájemnou komunikaci, že bychom velice často mlčeli.

Autor: Šabaka Petr

Témata: kázání, homilie

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

11. 10. 2026, 4. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 5,1-7; Žalm Žl 80, 9+12.13-14.15-16.19-20; Flp 4,6-9
Mt 21,33-43

Výstraha, obsažená v tomto evangelním úryvku, je skutečně vážná. Stát se před Bohem zbytečným, tím, kdo zcela selhal ve svém úkolu, je už samo o sobě velkým odsouzením. To ale není jediné poselství těchto závažných slov. Ukazují totiž, že Bůh si nenechá své dílo zničit lidskou nechápavostí a nespolehlivostí. Jestliže jedna skupina lidí nenaplní důležitý Boží úkol, Bůh si vyhledá jiné. Ale svůj dobrý plán ve prospěch lidstva neodvolá a nenechá ho padnout. Boží vynalézavost v uskutečňování dobra je obdivuhodná. Je to velká útěcha tváří v tvář lidským selháváním, která se neděla jen v době Ježíšově, ale která provázejí celé dějiny křesťanství.