Špidlík Tomáš | Sekce: Kázání

Advent (cyklus C)
2. neděle adventní C / Hlas volajícího na poušti / Špidlík

Výraz ?hlas volající (nebo volajícího) na poušti? se stal příslovečným. Znamená člověka, který něco hlásá, ale kterého společnost nepřijímá, kterého přestanou brát vážně. Zkušenost z dějin ukazuje, že to bývá osud velkých myslitelů, umělců, proroků po dobu jejich života. Dává se jim za pravdu až později. V době, kdy mluví, se jejich řeči nehodí do ostatních programů. Působí proto rušivě.

Hlas volajícího na poušti (Lk 3, 1-6)

Myšlenka na 2. adventní neděli/C
 

Objevil se na obrazovce Svatý otec Jan Pavel II. a citovali úryvek z jeho řeči. Mluvil o tématu, ke kterému se často vrací: obhajoba života. Jedna paní, která se na to dívala, se pohrdlivě usmála a prohodila: ?Bude-li takhle pořád pokračovat, zůstane sám, bude hlas volající na poušti. Těmito svými zásadami už dnes svět nezíská.?

Výraz ?hlas volající (nebo volajícího) na poušti? se stal příslovečným. Znamená člověka, který něco hlásá, ale kterého společnost nepřijímá, kterého přestanou brát vážně. Zkušenost z dějin ukazuje, že to bývá osud velkých myslitelů, umělců, proroků po dobu jejich života. Dává se jim za pravdu až později. V době, kdy mluví, se jejich řeči nehodí do ostatních programů. Působí proto rušivě.

Ale to je stav všech křesťanů. Nemůžeme vedle sebe postavit čtení evangelia a morální zásady profánního tisku. Je tu rozpor, který se dá těžko překonat. Nebo se snad přece jenom dá? Dejme se poučit z historie. Jak tomu bylo, když kázal sv. Jan Křtitel? Situace nebyla tak beznadějná, jak by se zdálo. Mnoho lidí šlo za prorokem do pouště, aby ho poslouchali. Museli urazit pěkný kousek cesty, pouť s sebou nesla nepohodlné spaní a stravování. A přece přišli. Vyšli ze své, dnes bychom řekli, ?konzumní společnosti?, která je už unavovala, aby hledali něco jiného.

Je to zajímavé svědectví. Poušť znamená prázdnotu. Ale lidem se často najednou zdá, že je denní život daleko prázdnější než poušť. Doma mají mnoho zážitků, slyší spousty nových zpráv. Ale všecky neříkají konec konců nic zvláštního, co by stálo za povšimnutí. Po čase se přijde k závěru, že by bylo lepší ničeho si nevšímat a žít v klidu. To pak vede lidi k tomu, aby si hledali nějaký druh pouště, kde by zazněl nějaký docela odlišný hlas.

Nespokojenost se světem je začátek tohoto útěku z veřejnosti do samoty. Jsou v historii doby, kdy se to projevilo jako masové hnutí. Koncem 5. století si povzdychl jeden egyptský autor, že se města vyprazdňují a poušť naopak zalidňuje. Poustevníků byly tehdy tisíce a kláštery vznikaly na všech stranách. Přesto nemohly pro nedostatek místa přijmout všechny, kdo tam chtěli vstoupit.

Ale i tomuto útěku ze světa je potřeba porozumět ve smyslu křesťanském. Profánní pozorovatel si myslí, že lidé vstupují do kláštera z nešťastné lásky, z ekonomické bídy, z neúspěchu v podnikání, z neschopnosti navazovat normální styk s lidmi. Tyto okolnosti bývají někdy opravdu příležitostí k zamyšlení, ale nejsou samy v sobě dostačujícím důvodem povolání k životu v samotě s Bohem. Rozmrzelost je naopak vážnou překážkou v řeholním povolání. Kdo nedokáže vyjít s lidmi, obyčejně nenajde klid ani když je sám se sebou.

Svého času vyšel v češtině překlad osobních vzpomínek holandského benediktina Verkade s titulem ?Neklidem k Bohu?. Pocházel z dobré protestantské rodiny, ve které se žilo tradičním klidným životem. Jeho samého považovali za ?nedělní dítě?. Měl dobrou povahu a všecko se mu dařilo. Stal se malířem. Aby se mohl ve svém oboru vzdělávat, otec mu platil pobyt ve Francii. V Paříži se setkal s hlavními kulturními osobnostmi své doby: s malíři, básníky, mysliteli.

Jak tedy došel k tomu, že se stal katolíkem a řeholníkem ve švýcarském klášteře? Sám to pěkně popisuje. Neměl nikdy pocit, že by byl nešťastným. Věděl, že se mu daří daleko lépe, než mnoha jiným lidem, které poznal. Ale štěstí je cosi jako opojný nápoj. Kdo začne pít, má každý den chuť na větší dávku. Malíř Verkade se cítil šťastným, ale také si byl vědom, že je to pocit jenom částečný a stále unikající. I jiní lidé cítí často totéž. Ale dělají chybu, že za svůj neklid obviňují druhé, vidí nedostatky okolo sebe. Až se to změní, myslí se, že budou spokojeni úplně. Verkade neměl koho obviňovat. Byli k němu všichni hodní. Ale bylo mu jednoho dne jasné, jako sv. Augustinovi, že je lidské srdce stále neklidné, dokud nespočine v Bohu. Šel za hlasem srdce a došel do řeholní samoty.

Když vydal knihu svých vzpomínek, působila v jeho domácím prostředí jako hlas volající v poušti. Když v jeho rodině slyšeli o tom, že se obrátil, měli strach s ním mluvit, mysleli, že je nešťastným a nevěděli, jak s ním začít rozhovor. Podivili se, že se srdečně smál a že je mu dobře. Takový hlas volající v poušti ovšem přitahuje i jiné. O sv. Bernardovi se říká, že před ním matky schovávaly syny, protože chodili za ním a prosili o přijetí do přísného cisterciáckého řádu. Na Velehradě máme pěknou fresku v bazilice napravo od kopule: sv. Bernard obrací svou vlastní sestru. Je vymalovaná jako vystrojená barokní dáma. Její bratr, hubený mnich, jí ukazuje, jak je daleko krásnější fialka. Ta ovšem neroste ve městě, v salónech. Najde ji ten, kdo sám zajde do samoty přírody.

Ale je to jenom podobenství. Smysl křesťanské samoty není objevit krásu přírody, viditelného světa. Světci, kteří odešli do samoty, našli nádheru světa vnitřního, zapomenuté horizonty hor a moří, které jsou v našem vlastním srdci.

Namítají, že chodit do samoty je proti lidské přirozenosti. Člověk je přece tvor společenský. Má dar jazyka, aby mluvil, a umí naslouchat jiným, aby se od nich učil. I v samotě sice někdo mluví, ale to bývá podivín. Dar řeči se vyvíjí především nasloucháním. Koho pak slyšíme v poušti? Hučení větru?

Námitka je velmi vážná. Neumět naslouchat nebo nemít k tomu příležitost je veliký nedostatek ve vývoji osobnosti, ve vytváření charakteru. Dnešní člověk proto naslouchá mnoho: rádio stále hlučí na všech stranách. Ale stává se, že ten, kdo naslouchá tuze mnoho, nakonec nic neslyší. Má na uších sluchátka, ale neví, co mu vážně domlouvá ten, kdo stojí vedle něho. Hlavní chyba je však v tom, že je přesvědčen, že se dá poslouchat jenom to, co přichází zvenčí, odjinud, že mluví jenom ten, kdo je mimo nás. Zapomněl, že hlavní a nejdůležitější jsou hlasy vnitřní.

Teprve v samotě se dá udělat objev, že také mluví vlastní srdce, hlas svědomí, inspirace. To jsou hlasy volající na poušti. Stojí proto za to, abychom se tam čas od času uchýlili a dali příležitost Bohu k nám promluvit. To pak je vždycky radostná zvěst.

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

5. prosince 2003