Betlémská hvězda září v temné noci stále. (Edit Stein)

Betlémská hvězda září v temné noci stále. (Edit Stein, Vánoční tajemství)

Vánoční štěstí už prožil asi každý z nás. Ale ještě nedošlo ke spojení nebe a země. Betlémská hvězda září v temné noci, stále.

Už druhý den po Narození Pána už odkládá Církev slavnostní bílá roucha a odívá se barvou krve: prvomučedník Štěpán, který jako první následoval Pána v smrti a nevinné děti, nemluvňátka z Betléma a Judeje surově zabitá drsnýma rukama pochopů, to je doprovod, který stojí kolem dítěte v jeslích. Co to má znamenat, kde zůstal jásot nebeských zástupů, kde je tichá blaženost Svaté noci? Kde je pokoj na zemi? Pokoj na zemi lidem dobré vůle.

Všichni ale nemají dobrou vůli. Syn věčného Otce musel sestoupit z věčné slávy proto, že tajemství zla zahalilo zemi tmou. Temnota přikrývala zemi a on přišel jako světlo, které svítí ve tmě, tma jej však nepohltila. Těm, kdo ho přijali, přinesl světlo a pokoj; pokoj ve vztahu k Otci v nebi, pokoj se všemi, kteří jako oni jsou dětmi světla a dětmi nebeského Otce, a také hluboký vnitřní pokoj srdce; ne však pokoj s dětmi temnoty. Těm přináší Kníže pokoje nikoli mír, nýbrž meč. Jim je kamenem úrazu, který se jim staví do cesty a o který se rozrazí. To je závažná a první pravda, kterou si nesmíme nechat zastřít poetickým kouzlem dítěte v jeslích.

Tajemství vtělení a tajemství zla patří těsně k sobě. Se světlem, které sestoupilo z nebe, kontrastuje tím černěji a hrozivěji noc hříchu. Dítě v jeslích natahuje ručky a jeho úsměv jako by říkal to, co později vysloví ústa muže: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste unaveni a obtíženi.“ A těm, kdo jdou za jeho hlasem - chudí pastýři, jimž na betlémských nivách nebeská záře a hlas anděla zvěstovaly radostnou zprávu, kteří na to odpověděli svým upřímným „pojďme do Betléma“ a vydali se na cestu, králové, kteří se stejnou prostou vírou šli z daleké východní země za podivuhodnou hvězdou – jim všem se z dětských ruček dostalo rosy milosti a oni „se zaradovali velkou radostí“.

Tyto ruce současně dávají i žádají: vy moudří lidé, odložte svou moudrost a staňte se prostými jako děti; vy králové, odložte koruny a poklady a skloňte se v pokoře před Králem králů; vezměte na sebe námahy, útrapy a těžkosti, jež vyžaduje jeho služba. Vy děti, které ještě nemůžete dobrovolně dávat, vám berou dětské ruce váš křehký život dřív, než vlastně začal: lépe jej ani není možno využít, než když je obětován pro Pána života.

„Následuj mě,“ tak mluvily dětské ruce stejně, jako později mluvila ústa muže. Hovořila tak k učedníkovi, kterého měl Pán zvlášť rád a který také patří k družině kolem jeslí. A svatý Jan, učedník s čistým srdcem dítěte, šel a neptal se kam a proč. Opustil loď svého otce a šel za Pánem na všech jeho cestách až vzhůru na Golgotu. „Pojď za mnou“ – to uslyšel také i mladík Štěpán. Šel za Pánem do boje proti mocnostem temnoty, proti zaslepenosti tvrdošíjné nevěry; vydal o něm svědectví svým slovem a svou krví; šel za ním i v jeho Duchu, v Duchu lásky, který bojuje proti hříchu, hříšníka však miluje a ještě ve smrti prosí u Boha za vraha.

Jsou to světlé postavy, co tu klečí kolem jeslí: něžné, nevinné děti, dobrosrdeční pastýři, pokorní králové, Štěpán, nadšený učedník, a apoštol lásky Jan; oni všichni šli za hlasem Pána. Proti nim stojí noc nepochopitelné zatvrzelosti a zaslepenosti: znalci zákona, kteří umějí podat zprávu, kdy a kde se má narodit Spasitel světa, ale nevyvodí z toho žádné „pojďme do Betléma!“; král Herodes, který chce zabít Pána života.

Před dítětem v jeslích dochází k rozlišení duchů. On je Král králů a Pán života a smrti. On říká své „následuj mě“, a kdo není s ním, je proti němu. Říká to také nám a staví nás před rozhodnutí mezi světlem a tmou.

(Edit Stein, Vánoční tajemství)

LD 2/88 +