Kdyby Bohu bylo naše utrpení lhostejné,  nevstoupil by do lidského života,  - archív citátů

Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus A)
2. neděle velikonoční A / Jan 20,19-31 / Příběh o nevěřícím Tomášovi má i jiná důležitá sdělení

Může se snadno stát, že chápání a význam evangelia této neděle se redukuje jen na nevíru apoštola Tomáše a na jeho přání dotknout se Kristových ran. Evangelista mluví ale o dalších důležitých věcech. Začíná sdělením, že Ježíšovi učedníci byli shromážděni v první den v týdnu, to je den po sobotě, čili v neděli.

Může se snadno stát, že chápání a význam evangelia této neděle se redukuje jen na nevíru apoštola Tomáše a na jeho přání dotknout se Kristových ran. Evangelista ovšem o naplnění tohoto přání nic neříká. Mluví ale o dalších důležitých věcech.

Začíná sdělením, že Ježíšovi učedníci byli shromážděni v první den v týdnu, to je den po sobotě, čili v neděli. To byl od počátku života církve den, kdy křesťané slavili společně zpřítomňující vzpomínku na svého Pána, tedy dnešním názvoslovím „nedělní mši“. A tuto skutečnost zde evangelista nepřímo „autorizuje“ jako praxi apoštolskou.

Druhým zásadním tématem úryvku je poslání. Zde to není poslání hlásat evangelium, jako u ostatních evangelistů, ale poslání odpouštět hříchy a to v moci přijatého Ducha svatého. Duch svatý je dáván tak, že Ježíš na ně dechl. To připomíná slova z první knihy Mojžíšovy, kde čteme, že Hospodin „vdechl do chřípí dech života, tak se stal člověk živou bytostí“. Máme tedy v souvislosti s jinými texty Písma pochopit, že Bohem darované a pověřenými lidmi sdělované odpuštění je něco tak silného a úžasného, jako stvoření člověka. Ostatně apoštol Pavel říká, že kdo je křesťanem, je novým stvořením, novým člověkem. Duch svatý, vdechnutý apoštolům, je zde představován jako zásadní činitel Božího odpuštění, které církev zprostředkuje.

Teprve po těchto dvou tématech se dostává evangelista k apoštolu Tomášovi a jeho víře. Protože se na rozdíl od ostatních apoštolů nesetkal se vzkříšeným Ježíšem, zdráhá se uvěřit. A svou víru chce opřít o „pozemské jistoty“, tedy o dotyk ran. Když se učedníci setkávají za týden, je to opět v neděli. Tedy v den shromažďování křesťanů, kde má být Ježíš uprostřed nich. A on skutečně přichází. Je živý, poznatelný, lidsky mluvící, ale zeď či dveře už pro něho nejsou překážkou. Tím je naznačeno, že je to nový způsob bytí, který není ohraničen běžnými hmotnými limity. Své učedníky zdraví zřejmě slovem „šálom“, pro které nemají jiné jazyky zpravidla přesný ekvivalent. To slovo není v hebrejštině výčitkou, ale přátelským přáním všeho dosažitelného dobra. Ježíš při setkání Tomáše nekárá, dokonce navazuje na jeho přání vložit prsty do ran, ale na tom dál nic nestaví. Vyzývá ho k uvěření, že je živý a že je mesiášem. To nevyplyne z dotyku ran, ale z přijetí všeho, co on a ostatní apoštolové od Ježíše slyšeli, co s ním zažili, co bylo naplněním slov proroků. Toto uvěření není dostupné jen těm, kdo vzkříšeného Krista viděli. Je to výzva pro všechny, kdo se s ním setkali kdykoliv jakýmkoliv způsobem. Takové setkání může mít vždy charakter „příchodu zavřenými dveřmi“, ale také vždy má charakter Ježíšova pozvání a odpuštění.   

Obsahem a cílem evangelistova vyprávění tedy není pouhé podání zprávy o prozření Tomáše. Spolu se zprávou o vdechnutí Ducha k odpuštění hříchů je to zvěst o naplnění naděje v Mesiáše. Ježíš je skutečně mesiáš, tedy zachránce hříšníků. Je milosrdný k nevíře Tomášově a je milosrdný k těm, kteří žádají odpuštění. Víra, která vyrůstá ze společenství se vzkříšeným Pánem ve společenství těch, kdo v něho uvěřili, a dosahuje odpuštění mocí a silou Ducha svatého, je klíčem k přijetí Božího milosrdenství, které také tuto neděli slavíme. Je to milosrdenství, darované mocnou silou Ducha svatého a přijímané vírou, která není slepá, která se vztahuje k osobě Ježíšově, ovšem není výsledkem pozemského hmotného zkoumání. Její účinek je velký. Evangelista ho shrnuje do slov „mít život“. Rozumí se tím život vykoupených, tedy ten, který není odvozován ze skutečností, porušených hříchem, a je silnější než smrt, protože je účastí člověka na Ježíšově vzkříšení.

Aleš Opatrný (psáno pro Katolický týdeník)

Čtení z dnešního dne: Úterý 27. 10. 2026, Úterý 30. týdne v mezidobí

Ef 5,21-33;

Komentář k Ef 5,21-33: Jako Kristus miluje církev, tak ať církev miluje Krista. Patriarchální rodinné vztahy jsou zde povýšeny k vzájemné, oboustranné, stejně veliké lásce. Nezbývá než z toho vyvodit důsledky.

Zdroj: Nedělní liturgie

Boxer ve Vatikánu - skutečný příběh

Boxer ve Vatikánu - skutečný příběh
(24. 10. 2026) Monsignor O Flaherty (* 28. února 1898 +  30. října 1963), za války zachránil tisíce lidí. Příběh má všechny znaky…

Mosty víry | 16. 11. 2026 | Katedrála sv. Víta Praha

(24. 10. 2026) Spojme se společně v modlitbě chval v předvečer státního svátku  a prosme za naši krajinu a náš národ.

Nedělní přímluvy / 30. neděle v mezidobí, cyklus A / 25. 10. 2026

(23. 10. 2026) Ježíš shrnuje základní přikázání: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“[1] S vědomím Boží lásky k nám…

Zpověď není zkouška. Nebojte se přijít.

(23. 10. 2026) (Z Otázek a odpovědí našich čtenářů)

Pastorační tip pro "dušičky": Zapal svíčku. Podklady na památku zemřelých pro pro věřící i nevěřící

Pastorační tip pro "dušičky": Zapal svíčku. Podklady na památku zemřelých pro pro věřící i nevěřící
(22. 10. 2026) Na začátku listopadu se hřbitovy rozzáří tisíci světel. Lidé přicházejí vzpomenout na své blízké, zapálit svíčku, na…

Neklidná doba si žádala nevšedního biskupa: sv. Antonín Maria Klaret - 24.10.

Neklidná doba si žádala nevšedního biskupa: sv. Antonín Maria Klaret - 24.10.
(22. 10. 2026) Antonín Maria Klaret se narodil roku 1807 do velmi neklidného Španělska. Za svou aktivitu musel do vyhnanství. Jako na…