Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
5. neděle postní

1. čtení
Jednal Bůh pouze v minulosti? Pomůže i nyní? Na tyto palčivé otázky odpovídá prorok svým zvěstováním spásy. Největší událostí spásy v dějinách Izraele bylo vyjití z Egypta. Vzpomínka na přechod Rudým mořem (v. 16-17) není však nostalgickým útěkem do minulosti, ale oživením naděje do budoucnosti. Lid v babylónském vyhnanství nesmí proto ustrnout ve vzpomínkách na slavnou minulost, nýbrž se má otevřít v očekávání nových Božích činů. Bůh dává nový začátek: On nejen vyvede svůj lid z Babylónu, ale bude o něj pečovat také na poušti podobně jako po vyvedení z Egypta. Bůh dal velkou minulost a dá také velkou budoucnost.


2. čtení
Pavel po svém obrácení zanechal mnoho věcí za sebou, především vědomí vlastní spravedlnosti a dokonalosti. Co ho k tomu přivedlo? Poznání Ježíše Krista, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Nebylo to však poznání rozumu, ale živé poznání srdce, zkušenost hluboké blízkosti. Tato živá zkušenost ho nenechává na pokoji a žene ho dál k plnému setkání s Kristem. Apoštol používá obrazy převzaté ze sportu (1 Kor 9, 24-27; Fil 2, 16), aby vyjádřil “napětí” a dynamismus křesťana uchváceného Kristem. Takový člověk se podobá běžci, který se na stadióně žene vší silou do cíle, aby dosáhl vítězství a odměny. Tím vítězstvím křesťana je Kristovo vítězství nad smrtí: vzkříšení. Odměnou je samotný Kristus (v. 9).


Evangelium
Tento příběh je jedinečným svědectvím o Ježíšově postoji k provinilému: on nepřijímá hřích, ale hříšníka. Pro zákoníky a farizeje je cizoložnice jenom “případ” a příležitost, jak vtáhnout Ježíše do léčky. Kdyby se on vyslovil pro její propuštění, byl by jasně proti Mojžíšovu zákonu. A pokud by ji odsoudil k ukamenování, překročil by římský zákon, který vyhrazoval takový rozsudek pouze státní moci. Mistr se však vyprostí z léčky skutečně mistrovským způsobem. Nerušeně píše na zemi a obrací soud na samotné žalobce, když jim do jejich rukou přenechá “soud” o sobě samotných! Ježíš neodsuzuje ani “spravedlivé” farizeje, ani hříšnou ženu. Pro něj je rozhodující odpověď srdce na dar i nárok omilostnění: “Jdi a už nehřeš”.




Detailnější poznámky:
- žena postavena doprostřed: tak to bylo běžné při soudu (Sk 4,7). Toto místo ji izoluje od ostatních; zároveň se evokuje, že kolem ní jsou žalobci.
- Kamenování bylo bežným potrestáním za cizolozštví (Dt 22,21; Ez 16,38-40). Teprve později farizeové nahradili tento trest uškrcením
- Ježíš píše na zemi: symbolický úkon. Naráží se na Jer 17,13 (Všichni, kdo tě opouštějí, propadnou hanbě. Ti, kdo se ode mne odvracejí, jsou zapsáni v zemi stínů, protože opustili zdroj živých vod, Hospodina. V Septuagintě to zní: … budou zapsáni na zemi). Jedná se o znamení, které se vyskytuje i v Dan 5,5 (V tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky a něco psaly na omítku zdi královského paláce naproti svícnu. Král viděl zápěstí ruky, která psala). Tomuto znamení mohli farizeové a zákoníci porozumět, protože byli zběhlí v Písmu: píšící ruka je znamením “soudu”. Toto vysvětlení navíc koresponduje s pokračováním příběhu: Ježíš se ptá “kdo je bez hříchu…”. A znovu se skloní a píše. Ježíš už řekl to, co měl říci. Nyní nechává působit své slovo. A tím úkonem “zviditelňuje”, že Bůh “zapisuje” hříšníky na zemi, na písku: Bůh je ten jediný soudce.
- Kdo z vás je bez hříchu: nikdo není bez viny před Bohem (Žalm 14,1-3; Řím 3,9-12.23)
- Ježíš zároveň jakoby přivádí žalobce před soud! Ti, kteří chtějí soudit, jsou najednou postaveni před soud – před soud svého svědomí. I pro ně Ježíš však nabízí šanci k obrácení, které začiná poznáním vlastní hříšnosti.
- Detail “od nejstarších” může naznačit, že oni mají větší zkušenost s vlastní slabostí a hříšností. Jejich implicitní vyznání může být pochopeno jako počátek jejích osvobození od zlého.
- Nakonec zůstali jen Ježíš a hříšnice: “Relicti sunt duo, misera et misericordia” (Sv. Augustýn) – “Zůstali dva: slitovaná a slitování”.
- Ježíš se neptá na to, co provedla, nepředkládá jí její vinu: ptá se, kde jsou její žalobci. Jeho otázky mají dovést ženu k vědomí, že jí nikdo neodsoudil a neodsuzuje.
- Zproštění viny se stává výzvou k obrácení: nehřeš! Přijatý dar “zproštění” má být pro ni silou a výzvou k novému životu: zproštění má být silou k “oproštění” od hříchu, k novému životu. “Ježíš tak přece odsoudil: ne však člověka, ale hřích” (Sv. Augustýn)
- Je tu velká rovnováha mezi milosrdenstvím k hříšníku a odsouzením hříchu: Ježíš odsuzuje hřích, ale ne hříšníka. Svým paradoxním postojem Ježíš naznačuje dvě věci: nestaví se proti zákonu, který odsuzuje cizolozštví, a zároveň ukazuje, že jeho poslání není odsoudit, ale zachránit.