1. Duch stvořitel

Třebaže nelze zmínku o Božím Duchu, který se vznášel nad vodami v první kapitole Geneze (1,2), chápat jako zjevení Ducha svatého, může zaujmout naši pozornost duchovní dynamikou, která od počátku a mnohem dříve, než v samotném Zjevení, vyjadřuje působení Boha v Kristu, proniká celé stvoření a celé lidské dějiny. Byzantská modlitba se obrací k Duchu svatému jako k tomu, kdo "je všude přítomen a všechno naplňuje".

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim otcům skrze proroky (srov. Žid 1,1). Starý zákon je dějinami Božího působení v jeho lidu. V něm nalezl Nový zákon výrazové prostředky a proroctví k objasňování evangelijního poselství. Ve světle evangelia křesťanské společenství pochopilo plný význam Božího působení v jeho lidu. Více než kdy předtím v dějinách křesťanství si církev uvědomila šíři a univerzálnost tajemné a účinné přítomnosti Boha a Jeho Ducha v celém jeho stvoření, v lidstvu, v dějinách, v kulturách, v náboženstvích. Přes hřích, zvrácenosti, nepřiměřenost, nevěru a slabosti, nepřestává být lidská osoba "obrazem Božím", inspirovaným Duchem svatým a usměrněným k naplnění Božího království. Přesvědčení, že Duch svatý, Duch Otce a Syna, působí v celém stvoření, otevírá přes všechny těžkosti a překážky vizi o základech každého sdílení a společenství mezi lidmi. Duch svatý, jenž "působí v lidském nitru a dává vyklíčit i v každodennosti lidského života semenům definitivní spásy, která se uskuteční na konci věků", buduje Boží království v průběhu dějin a připravuje své plné zjevení v Ježíši Kristu (TMA 45).