4. Duch svatý a plná jednota

Hnutí za znovuustavení společenství všech křesťanů vzniklo z milosti Ducha svatého

Hnutí za znovuustavení společenství všech křesťanů vzniklo z milosti Ducha svatého (srov. UR 1). Duch svatý vzbuzuje ve všech Kristových učednících touhu a činnost, aby všichni, způsobem stanoveným Kristem, pokojně znovuutvořili jednotu a mohli účinněji zvěstovat evangelium, a aby se svět otevřel víře. Proto se církev musí "s ještě vroucnější modlitbou obrátit k Duchu svatému a vyprošovat si od něj milost jednoty křesťanů (...) Jednota je totiž darem Ducha svatého" (TMA 34).

Díkůčinění za cestu, kterou jsme již urazili v tomto století, které se právem může nazvat stoletím ekumenismu, zahrnuje také závazek pokračovat v putování na základě rostoucího společenství až do okamžiku, kdy bude možné slavit je plně "v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách" (Sk 2,42). Ekumenické putování je možné přirovnat k putování Abrahámovu, který pro víru "uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde" (Žid 11,8). Plná jednota je věcí mnohem větší a radostnější, než si představujeme. Proto důvěřujeme, že do ní budeme uvedeni Duchem svatým: "Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít" (Jan 16,13). Od zvěstované a věřené pravdy nemůže být oddělována pravda žitá v plném společenství lásky s Bohem a s bratřími. Společenství v pravdě, která nám byla dána a kterou je třeba odhalit: pravda ve společenství, které nám bylo dáno a které je třeba uskutečňovat stále víc. Proto společné putování k pramenům a místům památky víry zůstane symbolickým zvykem, jenž může oživovat víru a posilovat ekumenické společenství.

Jako pro učedníky v Emmauzech, kteří odhalili Pánovu přítomnost během cesty v rozmlouvání navzájem mezi sebou a se vzkříšeným Pánem, tak i ekumenický dialog zůstane pro křesťany "na cestě k naplnění člověka jako jedince i každého lidského společenství povinností" (UUS 28). Není nutné zdůrazňovat důležitost dialogu pro smíření křesťanů. Ale může být užitečné zaměřit pozornost na působení Ducha svatého jak ve svědectví, tak v naslouchání, ve dvou nezbytných prvcích každého dialogu. Duch svatý dává připravenost odpovědět každému, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15). Způsobuje také otevřenost k přijetí těchto důvodů u druhé osoby, která zase nabízí důvody své naděje. Pokorná otevřenost jedněch vůči druhým s sebou totiž nese možnost, aby Duch promlouval k jedné církvi poznáváním jiné (srov. Battesimo, Eucaristia e Ministero, Enchiridion Oecumenicum I,3178). Duch svatý povzbuzuje k trpělivému procesu rozlišování, které probíhá skrze dialog ve vědomí, že pravdu není možné nikdy vlastnit, ale vždy jen sdílet přijímáním a dáváním.

Na tomto poli zůstává konečnou perspektivou důvěryplná modlitba:
"Veni, creator Spiritus - Přijď, Duchu stvořiteli" a dej nám útěchu smíření, pokoje a znovu nalezeného společenství.
"Veni, Sancte Spiritus - Přijď, svatý Duchu" a osviť nás paprskem svého světla:
"Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.
Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň."