4. Duch svatý a plná jednota

Hnutí za znovuustavení společenství všech křesťanů vzniklo z milosti Ducha svatého

Hnutí za znovuustavení společenství všech křesťanů vzniklo z milosti Ducha svatého (srov. UR 1). Duch svatý vzbuzuje ve všech Kristových učednících touhu a činnost, aby všichni, způsobem stanoveným Kristem, pokojně znovuutvořili jednotu a mohli účinněji zvěstovat evangelium, a aby se svět otevřel víře. Proto se církev musí "s ještě vroucnější modlitbou obrátit k Duchu svatému a vyprošovat si od něj milost jednoty křesťanů (...) Jednota je totiž darem Ducha svatého" (TMA 34).

Díkůčinění za cestu, kterou jsme již urazili v tomto století, které se právem může nazvat stoletím ekumenismu, zahrnuje také závazek pokračovat v putování na základě rostoucího společenství až do okamžiku, kdy bude možné slavit je plně "v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách" (Sk 2,42). Ekumenické putování je možné přirovnat k putování Abrahámovu, který pro víru "uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde" (Žid 11,8). Plná jednota je věcí mnohem větší a radostnější, než si představujeme. Proto důvěřujeme, že do ní budeme uvedeni Duchem svatým: "Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít" (Jan 16,13). Od zvěstované a věřené pravdy nemůže být oddělována pravda žitá v plném společenství lásky s Bohem a s bratřími. Společenství v pravdě, která nám byla dána a kterou je třeba odhalit: pravda ve společenství, které nám bylo dáno a které je třeba uskutečňovat stále víc. Proto společné putování k pramenům a místům památky víry zůstane symbolickým zvykem, jenž může oživovat víru a posilovat ekumenické společenství.

Jako pro učedníky v Emmauzech, kteří odhalili Pánovu přítomnost během cesty v rozmlouvání navzájem mezi sebou a se vzkříšeným Pánem, tak i ekumenický dialog zůstane pro křesťany "na cestě k naplnění člověka jako jedince i každého lidského společenství povinností" (UUS 28). Není nutné zdůrazňovat důležitost dialogu pro smíření křesťanů. Ale může být užitečné zaměřit pozornost na působení Ducha svatého jak ve svědectví, tak v naslouchání, ve dvou nezbytných prvcích každého dialogu. Duch svatý dává připravenost odpovědět každému, kdo se nás ptá po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15). Způsobuje také otevřenost k přijetí těchto důvodů u druhé osoby, která zase nabízí důvody své naděje. Pokorná otevřenost jedněch vůči druhým s sebou totiž nese možnost, aby Duch promlouval k jedné církvi poznáváním jiné (srov. Battesimo, Eucaristia e Ministero, Enchiridion Oecumenicum I,3178). Duch svatý povzbuzuje k trpělivému procesu rozlišování, které probíhá skrze dialog ve vědomí, že pravdu není možné nikdy vlastnit, ale vždy jen sdílet přijímáním a dáváním.

Na tomto poli zůstává konečnou perspektivou důvěryplná modlitba:
"Veni, creator Spiritus - Přijď, Duchu stvořiteli" a dej nám útěchu smíření, pokoje a znovu nalezeného společenství.
"Veni, Sancte Spiritus - Přijď, svatý Duchu" a osviť nás paprskem svého světla:
"Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.
Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň."

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: církve; hnutí; ekumenismus | ekumenismus - HLEDEJ v hesle jednota, ekumenismus | jednota | Jednota, ekumena, ekumenismus | Duch svatý

Související texty k tématu:

Církev

Snáším neomalené chování druhých (Řehoř Veliký) Ve stavbě nese jeden kámen druhý. Každý kámen spočívá na nějakém jiném. Právě tomu tak je i v církvi.
Bída církve Moje představa o církvi byla moc pěkná, ale příliš naivní.
Chybující Petr – základ církve Katolická církev – přes všechny vnitřní i vnější problémy a různé skandály – vytrvala ve věrnosti Ježíšovým příkazům už dva tisíce let.
Co se nám vybaví, když se řekne církev? Často asi především její hierarchická podoba. Ale je to ten jediný a pro dnešní svět skutečně nejvýstižnější obraz církve?
Církev byla dřív lepší „V minulosti byla církev lepší“, slyšíme občas. Zidealizovaný pohled na minulost církve ale vede k zoufalé touze po něčem, co nikdy nebylo.
Církev je - v určitém smyslu - ovdovělou matkou Církev má odvahu ženy, která pečuje o svoje děti, aby je dovedla na setkání se svým Ženichem.
Církev se obejde bez biskupů – eklesiologie Oty Mádra Církev potřebuje opravdové duchovní lidi, má-li obstát v situaci ohrožení.
Církev zůstává vzdor vlnobití světa stále pevná Nikoli náhodou zůstává Boží církev vzdor všemu vlnobití světa stále pevná.
Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji! „Jak jsi pochybná, církvi, avšak jak tě přesto miluji! Jak jsi mě nechala trpět, avšak tolik ti dlužím!
Mnohé mocnosti se snažily a snaží církev zničit, ale budou zničeny Kolik jen mocností se v průběhu dějin snažilo – a snaží – zničit církev jak zvnějšku, tak zvnitřku...
První křesťané neutíkali ze světa kvůli jeho ´zkaženosti´ Podivné a úzkostné stahování se do obranných postojů vůči světu.
Prvotní církev v první řadě neanalyzovala situaci, ale modlila se... (Benedikt XVI.) Uprostřed těžkostí a v ohrožení se první křesťanské společenství nepokouší o nějakou analýzu...
Reforma církve dle ďáblovy strategie Když nepřítel – ďábel – útočí na církev, snaží se jí především zabránit v ...