1. Úvodem

z knihy Modlitba při katechezi , vydal(o): Pastorační středisko

Máme-li mluvit užitečně o modlitbě při katechezi, nestačí zřejmě si jen vyměnit zkušenosti z vlastní práce, jakkoliv jsou cenné. Je třeba se nejprve zastavit u tří bodů, které se mohou či mají objevit na pozadí všech rozhovorů o modlitbě při katechezi i o katechezi o modlitbě

1.1. Co je modlitba

Na modlitbu můžeme nahlížet mimo jiné ze dvou hledisek. Religionistika nám řekne, že modlitbu najdeme jako přirozený projev jakékoliv náboženské víry takřka ve všech kulturách. Ostatně i dnešní člověk při bližším pohledu zpravidla zjistí, že se nějakým způsobem modlil, když se dostal do velkých nesnází, které byly nad jeho síly. Jsou to zkušenosti od bezradností dítěte ve škole při písemce po situace dospělého v ohrožení života. Křesťanské náboženství potom vidí modlitbu jako artikulaci víry, jako "živý vztah Božích dětí k jejich nekonečně milosrdnému Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému" (srov. KKC 2565). Pokud mluvíme o modlitbě při katechezi, můžeme a máme sice vycházet z obecné "prazkušenosti" lidí (religionistické hledisko), ale za modlitbu v pravém slova smyslu, tedy za modlitbu, ke které chceme vést a kterou chceme v katechezi konat, potom musíme považovat modlitbu jakožto výraz víry, modlitbu, která je projevem živého vztahu, jak říká Katechismus (křesťanské hledisko).

Některé charakteristiky modlitby:
"Církev se modlí. To patří k její podstatě. Úplná nauka o modlitbě je obsažena v životě církve. Právě proto však jsou výslovné a poučné výklady o modlitbě málo obsažné a velmi nesystematické" (K. Rahner).

"Modlitba jsou slova, která sama nemají nějakou zvláštní moc, která však někdo mocný slyší" (T. Špidlík).

"Modlitba je rozhovor duše s Bohem" (sv. Nil).

"Modlitba je dýcháním ducha, barometr duchovního života, královna všech ctností, věda všech věd" (Theofan Zatvornik).

"Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti" (sv. Terezie od Dítěte Ježíše).

"Modlitba je povznesení duše k Bohu nebo prosba k Bohu o vhodná dobra" (sv. Jan Damašský).

1.2. Jakým způsobem je víra podmínkou modlitby

Nejprve si urovnejme myšlenky a poznatky o víře přečtením několika odstavců Katechismu (odst. 153 - 165 a 1814 - 1816). Má-li být modlitba něčím víc než jen výkřikem ohroženého člověk kamsi do neznáma nebo deklamováním něčeho, co rodič nebo katecheta dítě naučil a potom to od něho vyžaduje, musí být modlitba projevem víry," živým vztahem Božích dětí k jejich nekonečně milosrdnému Otci, k jeho Synu Ježíši Kristu a k Duchu svatému" (srov. KKC 2565). I když dítě nedosáhne hned modlitby v této naznačené úplnosti vztahu, má být zřejmě modlitba přiměřeným projevem jeho stupně víry. Zde je třeba vzít v úvahu to, co nám říká psychologie náboženství o vývoji víry dítěte. Připomeňme zde jen, že u malého dítěte je víra velmi vázaná na směrodatné osoby, tedy buď na rodiče, nebo na ty, kdo trvale zastávají jejich roli. To respektuje Katechismus, když říká: Křesťanská rodina je prvním místem výchovy dětí k modlitbě. Založena na svátosti manželství, je "domácí církví", kde se Boží děti učí modlit "jako církev" a dlít na modlitbách. Zvláště pro malé děti je každodenní rodinná modlitba prvním svědectvím živé paměti církve, trpělivě probouzené Duchem svatým (KKC 2685).

Dítě se učí postojům víry a do jisté míry i předpokladům k modlitbě a modlitbě samé právě "odezíráním" ze života těchto směrodatných osob. Teprve v dospívání se víra dítěte osamostatňuje a stává se také výrazem osobního rozhodnutí mladého člověka, stává se jeho vírou osobní, ne už přejatou. Tento proces ovšem nemusí, jak víme, nastat automaticky.

1.3. Otázka osobní zkušenosti dětí s vírou a modlitbou

Dítě ve školním věku i předškolák nejsou "nepopsané tabule". Děti jsou do velké míry ovlivněny, ba přímo "určeny" tím, co zažívají doma, přesněji v prostředí, ve kterém se trvale pohybují. Hodnoty, které jsou doma hodnotami, které uznávají osoby pro dítě směrodatné, budou v životě dítěte platit - a naopak.

Nemá-li dítě z rodiny ani prvé základy víry (vztahu!), ani základní zkušenost s vírou dospělých, ani zkušenost s jejich modlitbou, je v tomto stavu neschopné modlitby - je schopno se jen modlitbu naučit jako říkanku a na daný povel ji odříkat (to platí i o modlitbě vlastními slovy - dítě poměrně rychle pochopí "co je třeba říkat" a bude to říkat). Je další otázkou, do jaké míry a jakým způsobem může katecheze dětí chybějící zkušenost z rodiny nahradit a doplnit. V žádném případě to není možno dokázat rychle. A je velkou otázkou, do jaké míry je menší dítě schopno trvale přijmout za své jiné "duchovním prostředí", než je to rodinné. Paradoxně: čím bude prostředí v nevěřící rodině kvalitnější a opravdovější, tím méně bude zřejmě dítě schopno přijmout za své duchovní prostředí jiné, než je prostředí rodinné.