2. Symbolika čísel 1, 2, 3

1

Na počátku číselné řady stojí jednička. Lze vést rozhovor o tom, zdali i jednička je už číslo. V každém případě však má svou symboliku. Je znamením nerozdělenosti, jednoty, sjednocení, a tak i Boha, ať už osobního jediného Boha v křesťanství či v islámu, nebo jediné všeobjímající božské prapodstaty v některých systémech panteistických. "Slyš, Izraeli, Hospodin Bůh náš, Hospodin jeden jest" (Dt 6,4) bylo základní vyznání Božího lidu staré smlouvy a ozývá se znovu v řadě míst Starého (Mal 2,10) i Nového zákona (M 12,32). Jediný Bůh pak znamenal i jediný chrám a jediný oltář (2Pa 32,12), jak se to prosadilo v Ezechiášově a zvláště pak v Joziášově reformě (2Kr 23). V Novém zákoně pak proti jednomu Otci (Mt 23,9) stojí jeden mistr a jeden vůdce - Kristus (Mt 23,8.10), a proto i jedna víra a jeden křest (Ef 4,4-6) a tedy i jediná církev, i když se projevuje v mnohosti mnoha sborů. Boží jedinost v bibli je ovšem výrazem pro Boží jedinečnost a je tedy spíše záležitostí úrovně nežli počtu, kvality nežli kvantity. - Poněkud jiného druhu je vše pronikající jedinost božství, o které se mluví v mystice. V indické i novoplatónské, řecké mystice je ústředním pojmem "to Jedno" - řecky to hen, latinsky unum, jediný božský princip, který je základem všeho jsoucna. Pro to mají mystikové - od Valentina Weigela (1533 - 1588) po Angela Silesia (1624 - 1677) - názorný obraz, převzatý z počtů: Jako je jednička obsažena a skryta ve všech vyšších číslech, tak je Bůh skrytě obsažen a přítomen ve všem stvoření, ve všem jsoucnu.

2

Dvojka je číslo protikladu, polarity, alternativy. Nejzávažnější úlohu má v náboženství staročínském, kde je všechno jsoucno ovládáno dvěma principy: jang je princip mužský, tvrdý, světlý, aktivní, kdežto jin je princip ženský, měkký, temný, pasivní. Celý vesmír je rozdělen do dvojic jang a jin: slunce a měsíc, nebe a země, muž a žena, vládce a poddaný, den a noc, léto a zima - to vše jsou jevové formy tohoto podvojného principu. Poněkud jiného druhu jsou dvojiny čili dyady bohů, známé z indického a staroíránského náboženství. V Indii to jsou Mithra - Varuna, Agni - Soma a Višnu - Šiva; v Íránu Ahura Mazda, doslova bílý pán, tedy bůh dobra, a proti němu Angra Mainju, doslova zlý duch, tedy bůh zla. Takto pojatý protiklad dobra a zla ovšem na biblické půdě nemá místo. Biblické dvojiny mají proto jiný ráz: buďto prostorový, totiž nebe a země, anebo časový, totiž tento věk a budoucí věk. Křesťanské bohosloví zná ovšem také dvojí smlouvu, starou a novou, a apoštol Pavel mluví o dvojím člověku, starém Adamu a novém Kristu (1Kor 15,45-49). Stará dogmatika mluvila o dvojí přirozenosti Kristově, božské a lidské. Mystika rozeznávala dvojí způsob života, jeden zaměřený dovnitř a druhý navenek, latinsky vita contemplativa et vita activa, který viděla ve dvojicích sester Líe a Ráchel či Marii a Martě. Souhrnem však lze říci, že se ve všech těchto uvedených dvojicích vždycky objevuje nějak myšlenka protikladu, polarity. A to je hlavní náplní symboliky čísla dvě.

3

Trojka je první skutečné číslo - proti jedničce jako jednotě a dvojce jako protikladu. Někteří badatelé se domnívali, že její zvláštní význam v dějinách náboženství pochází z toho, že prý primitivní člověk uměl počítat jen do tří (tak Usener). To je ovšem sotva pravděpodobné. Spíše jde o to, že číslo tři má v sobě jakoby počátek, průběh a závěr nebo zrození, život a smrt. Tak odpovídá základnímu indoevropskému třídění času na minulost, přítomnost a budoucnost. Také označuje rodinu: otec, matka, dítě. Pro filozofy od časů Hegelových je trojka šifrou tří základních stadií dialektického vývoje: these, antithese, synthese.

Staré náboženské systémy byly plné božských trojic. Staří Babyloňané rozeznávali dokonce několik trojic: Kosmickou Anu (pán nebe) - Enlil (pán země) a Ea (pán vod); a astrální Sin (měsíc) - Šamaš (slunce) - Ištar (Venuše). V Egyptě zase měli trojice Amon - Chonsu - Nut nebo Osiris - Isis - Horus. A když se jim to zdálo málo, vyspekulovali si v Onu dokonce ztrojenou trojici čili devítici hlavních božstev. Podobné božské trojice máme doloženy i ve staré Indii (Brahma - Višnu - Šiva), v Římě i v Řecku a dokonce i v Číně a Japonsku. Není divu, že právě v protikladu k takovým trojicím a mnohobožství vůbec přichází Starý zákon s vyznáním jediného Boha. - Od božských trojic se zvláště v hinduismu a novoplatonismu odvozovaly trojice metafyzické a psychologické (duch - duše - tělo nebo Augustinova trojice: paměť - chápání - láska nebo modernější trojice: vůle - rozum - cit). K nim přistupují trojice etické, třeba tři známé ctnosti: víra - naděje - láska nebo tři stupně mystické: očištění - osvícení - sjednocení.

Zvláštní je křesťanská svatá Trojice Otec - Syn a Duch svatý. V ní souvisí trojka se třemi svědky. Staří bohoslovci ji viděli předobrazenu na mnoha biblických místech, třeba tam, kde Bůh mluví v množném čísle (Gn 1,26: učiňme člověka, Gn 11,7: sestupme, Iz 6,8: Kdo nám půjde?) nebo kde je zastoupen třemi anděly (Gn 18,2). V NZ se pak uvádí především Mt 28,19: křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a zvláště 1Jan 5,7: Tři jsou, kteří svědectví vydávají na nebi: Otec, Slovo a Duch, a ti tři jedno jsou. Toto poslední místo je ovšem pozdější vsuvka do řeckého textu. Celkem lze říci, že biblické doklady pro Trojici jsou slabé, že v bibli ještě ucelené učení o Trojici není. A přece toto učení mělo ve staré době, kdy je církev prohlásila za věroučný článek, důležitou funkci: zdůrazněním Boží nevystižitelnosti a nevypočitatelnosti, ba paradoxu, že tři jsou jeden, se zabránilo tomu, aby křesťanství nebylo zaměněno s filozofickým monoteismem (jednobožstvím) nebo dokonce s přírodním panteismem (všebožstvím), který také hlásal jediný božský princip. Ale co s Trojicí dnes? Musíme si ji nově vyložit. Nejlepší výklad, který znám, pochází od prof. Daňka. Ten říkával: Trojice nám chce říci: Bůh nade mnou (Otec), Bůh v bratru (Syn) a Bůh ve mně (Duch sv.) je tentýž Bůh.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 53,10-11; Žalm 33; Žid 4,14-16
Mk 10,35-45

Je smutné sledovat, jak sami učedníci mnohdy Ježíšovi nerozumí. Pán nepřinesl novou formu politického uspořádání či rozdělení si světa. On přinesl spásu. Dokážeme tyto skutečnosti od sebe oddělit? Zdá se, že člověk přemýšlí jen v kontextu vlastního světa, sebezajištění, ohodnocení, moci… Jak jen vysvětlit, že spása nesouvisí s otázkou peněz či politického vlivu? Jak jen přesvědčit člověka, že v jeho životě jde o cosi věčného, co nekončí např. ztrátou funkce? Vzájemné pochopení znamená hledat, co nám druhý sděluje, snažit se vcítit do jeho myšlení, strachů, radostí, vizí, jak to činí Kristus. Teprve pak je možné uplatnit kritiku, protože jsme porozuměli a můžeme vidět chyby v logické či emocionální myšlenkové struktuře člověka, kterému nasloucháme. Ale to znamená být připraven korigovat svět vlastních představ, snů a zvyků.