2. Teologie ze zkušenosti

2.1. Teologie ze zkušenosti

Křesťan se v naslouchání Písmu svatému učí rozumět sobě samému a Písmu rozumí v opětném poznávání své vlastní zkušenosti s Bohem. Tak Písmo vykládá jeho život a jeho prožívání mu naopak otevírá Písmo. V tepu tohoto hermeneutického kruhu se děje duchovní růst, který je plný napětí a života.

2.1.1. Listy apoštola Pavla

V tomto procesu se listy apoštola Pavla osvědčují jako zvláště nápomocné. Pavel před námi stojí ve své osobnosti jako žádný jiný svědek prvotní církve, protože jeho četné listy jsou poznamenány jeho životem s Bohem. Jsou klasickým příkladem toho, jak velmi může Bůh "subjektivní" vyjádření použít k výstavbě "objektivního" díla: církve. Pavel je jistě zvláště kvalifikovaný svědek, ale stává se jím proto, že se odvážil vydat se obci: "Naše evangelium k vám nepřišlo pouze ve slovech, ale v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti. Víte, jak jsme si díky vám počínali, když jsme byli u vás" (tzn.: moc Ducha se ve mně mohla tak velmi silně projevit, protože jste tak dobře přijali moje slovo - 1 Te 1, 5; srov. 1 K 2, 3 - 5; 2 K 4, 2; Ř 1, 16). Pavel se celou svou bytostí ocitá v silovém poli Ducha. Jeho velmi osobní výroky, jeho spontánnost i impulzivita zůstávají lidskými zvláštnostmi hraničícími až s jednostrannostmi a chybami, ale staly se prostorem pro zjevení (Ga 4, 14; 2 K 13, 3).

2.1.2. Zvláštní druh teologie

Dějinné zjevení se uskutečňuje vždy prostřednictvím konkrétní existence člověka, ale v tomto případě je zcela zvláštní měrou vzat do služby osobní prožitek a celá vnitřní tvářnost. Když jsem se zabýval Pavlovými listy, kladl jsem si často otázku: Odkud má Pavel tento pohled a právě tuto formulaci? U evangelistů vede tato otázka vždy znova k historickému Ježíši, i když výpovědi prodělaly v mladé církvi mnohá dotváření. Ale Pavel? Jeho texty se stávají srozumitelné teprve pak, když za nimi vidíme jeho osobní duchovní zkušenost. Vždyť on sám zdůrazňuje, že evangelium obdržel skrze zjevení a že se ani potom neobrátil o radu k "tělu a krvi". I když jeho formální vzdělání a jeho jazykové bohatství pocházejí v podstatné míře z rabínské školy, lze pochopit obsah i centrální pojmy jeho zvěstování jen z jeho vnitřní zkušenosti, chceme-li, z jeho "mystiky": "Tomu, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, se zalíbilo zjeviti ve mně svého Syna" (Ga 1, 10 - 17).

Vše, co Pavel píše, především sám prožil. Čteme-li jeho listy s tímto zřetelem, začínají přímo zářit. Vylíčení jeho zkušenosti s Kristem, které nyní začínáme, proto není odbočením do subjektivismu, nýbrž zaměřuje pozornost na ústřední úlohu celé teologie: přivést ke vztahu osoby k sobě. Ptáme-li se: Co Pavel prožil, jaké bylo jeho setkání s Kristem, že mohl tak psát?, nahlížíme do dílny křesťanské teologie a zároveň do chvíle jejího zrození, kdy se nové teologické výpovědi formulovaly poprvé.

Tento způsob teologie je jiný, než na který jsme zvyklí. Zatímco my se většinou teologické výpovědi učíme a přijímáme je, protože věříme dotyčným autoritám (církvi, apoštolům, prorokům, historickému a vyvýšenému Ježíši), obrací se Pavel přímo na Ježíše, který se "v něm zjevil". Tím odstraňuje nesnáz, se kterou se často setkáváme. My slyšíme a čteme slova, která na nás působí zvenčí, a pokoušíme se je uvnitř uskutečnit. Zde je naproti tomu na prvním místě prožitek doteku a zasažení, tedy jakási vnitřní resonance, což pak člověk chce - často obtížně - pojmout do slov. Oba přístupy se navzájem potřebují, nutně se doplňují a jen společně vedou k živému vědomí víry. Neboť jestliže to, co je převzato tradicí, se v nás alespoň částečně nesetká s podobnou zkušeností, nedá se nic do pohybu. Toto vnitřní dění, které přichází od Ježíše, nazývá Pavel "Duch". Můžeme také říci: Bohem darovaný pohyb, vitalita, živost, spontaneita, zasažení, plnost, vnitřní světlo, podnět, pokoj, krátce "vanutí" (pneuma), které člověkem prochází "skrz naskrz" a uchvacuje jej.

2.1.3. Výklad Písma svědectvím

Protože Písmo může být správně čteno jen v tom Duchu, ve kterém bylo napsáno (srov. DV 12; pozn. překl.), potřebuje i čtenář bible Ducha svatého. Teprve takový aktuální dotek světla a lásky, jenž vychází od vykupujícího Boha, dává výsledkům literárně-historického bádání správné uplatnění. To je ten nejniternější, nenahraditelný řád každého výkladu Písma. Jen tak je Písmo správně "interpretováno". To ale znamená, že zkušenost s Bohem, spásná událost, která spočívá ve vnitřní kontinuitě a identitě biblického působení a Božího slova, je v každé době tím vlastnímklíčem k bibli. Jak se ale odkrývá toto dnešní Boží působení? Nikoliv v první řadě vykonáváním učitelského úřadu, nýbrž zásadně působením Ducha ve všech věřících. To je jejich podíl na "Kristově prorockém poslání". 28

Biblické svědectví a "nadpřirozený cit víry Božího lidu" 29 se setkávají teprve tehdy, když osvícení Duchem svatým přislíbené celé církvi proniká do výkladu Písma svatého. Osvícení se však děje nejen v porozumění, nýbrž stejně tak v životě a prožitku oné zkušenosti spásy, o níž svědčí i Písmo. Proto je osobní svědectví - ať už přímé nebo nepřímé - stálou podstatnou částí duchovního výkladu Písma. Neboť božské vnuknutí potřebuje nejen svatopisec (u něho to nazýváme "inspirací"), nýbrž Duchem musí být "inspirován" i dnešní čtenář a exegeta. Prakticky je možné popsat řád tohoto "porozumění v Duchu" (hermeneutický kruh) takto: Setkáním s Kristem se pro Pavla otevírá nový svět - nové světlo, nová měřítka, nová atmosféra, kterou předtím neznal. Vlastní jádro této zkušenosti nemůže sdělit slovy. Slova jsou jen jakousi pomocí, aby u posluchače (čtenáře) probudil určité životní situace, aby mohl jeho jednání řídit určitým směrem, a tak aby dotyčný sám dospěl k odpovídajícím zkušenostem. Teprve když člověk sám něco podobného zažil, opravdu "porozumí" slovům.

Tento proces nedojde během našeho života nikdy ke konci. Nebudeme se tedy jen zevně informovat, ale budeme si všímat i zkušeností v našem vlastním životě. Tak jako to Pavel dokázal ze svého života reflektovat a formulovat, i nám je možné vyjádřit z vlastního života náš život s Bohem. Člověk musí nejprve něco vnitřně zakusit, než to může vyslovit. To, co lze jinak rychle odříkat zpaměti jako formule, se potom stává průzračné a živé. To, co je nám předloženo jako objektivní text - ačkoliv to jsou z Pavlova hlediska velmi subjektivní výpovědi - zkoušíme osobně uskutečnit, abychom se vpravili do stejné skutečnosti. Přitom se v nás často probudí něco, o čem jsme nevěděli, že v nás vůbec je, protože to bylo ukryto pod všedním nánosem.

Kde však mají věřící praktickou možnost si tento svůj "cit víry" osvojit a uplatnit v životě obce? V charismatických biblických kroužcích, v modlitebních setkáních a bohoslužbách se klade velký důraz na to, že Písmo je vždy středem a jeho výklad je proniknut osobním svědectvím (někdy se to děje rozdělením do malých skupin). A není se co divit, že jsou zde vedle Skutků apoštolských nově objevovány právě Pavlovy listy, a to nejen "příslušné" kapitoly Ř 12; 1 K 12 - 14 nebo Ef 4. 30 Vedle věcné exegetické informace se vychází z tohoto: Co mě zasáhlo? Co ve mně něco oživilo? A o toto se člověk sdílí s ostatními.

Snad je pak v těchto příspěvcích mnohé nevyrovnáno a něco třeba "není v pořádku". Ale důležitější je především onen společný vklad. Různými vedle sebe postavenými svědectvími se pak již mnohé koriguje. Proto je důležité, abychom různě vyznívající zkušenosti nepotlačovali, ale poctivě je přinesli. Každý lidský vývoj potřebuje volný prostor, ve kterém je přípustné dělat chyby, jinak nevyroste nic vlastního. Proč jsou katoličtí křesťané právě ve výkladu bible často tak nejistí a nesamostatní? Není to i proto, že osobní zkušenost vedle církevního učení přijde vždy zkrátka a snadno se stane podezřelou? A tak se člověk opět stáhne do svého hlemýždího domečku. Stále obnovovaný proces integrace života a učení se podaří jen tehdy, smí-li být přineseny obě jeho části, jinak obě uhynou.

Na následujících stránkách má tedy být podniknut pokus osvětlit exegesi Pavlových listů svědectvím o dnešním prožívání víry. Potom, co bude přiměřeně objasněno, co chtěl říci přímo autor, je zcela legitimní odkrýt podobné zkušenosti ve vlastním životě a postavit je vedle toho. Na druhé straně se zkušenosti s Bohem stávají srozumitelné a zjevné často teprve jejich zpětným vztažením k psanému slovu. Tím se zároveň otevírá nový přístup k Písmu - a člověk Písmo začíná číst a žít s ním.