Plníme své poslání a žijeme smysluplný život, když zhodnocujeme to, co vytvořili ti, kdo tu byli před námi, - archív citátů

Sekce: Knihovna

Norbert Baumert

5. Život s Bohem

z knihy Dary ducha Ježíšova II

2.4. Život s Bohem

2.4.1. Pavel: V Boží přítomnosti

Pokusme se dále naznačit apoštolův vnitřní prožitek. Bůh je pro něho od setkání před Damaškem stálým životním partnerem. Nápadně často zdůrazňuje, že při svém hlásání mluví "před Bohem", "před tváří Boží", "před Otcem" (Ř 14, 22; 2 K 2, 17; 4, 2; 5, 11; 7, 12; 8, 21; 12, 19). To není nějaká asketická snaha nebo požadavek, ale reflexe jeho skutečného života. Je to pro něho obšťastňující dar od Pána, takže "nešel o radu k tělu a krvi",nýbrž "odešel do Arábie", aby mu evangelium "zjevil sám Ježíš Kristus" (Ga 1, 12 a 16n). Prostě potřebuje čas pro samotu s Bohem, aby zpracoval to, co do něho Pán vložil; a právě v tomto procesu je stále Pánem vyučován.

Přitom s úžasem zjišťuje, že Duch v něm působí poznání (1 K 2, 10 - 16). Je to sám Kristus, kdo ho vyučuje. Ukazuje to podivuhodná samostatnost jeho cesty, vedení Duchem svatým. Když se Pavel odevzdá tomuto proudu, který jej uchvátil, vidí nově nejen svůj vlastní život, ale také poznává, kdo je Kristus a kdo je Otec. Jestliže se jeho pohled upírá až tam, "kde Kristus sedí na pravici Boží" (Ko 3, 1), neznamená to, že hledí do dalekého budoucího nebe. Toto nebe v sobě Pavel zakouší jako prostor, ve kterém se naplňuje jeho životní proměna (jeho "politeuma" - Fp 3, 20n). Tam spatřuje společné bytí Syna a Otce. To, co Pavel říká o Trojici, nemá z nějaké teologické knihy. Není mu také zjeveno hotové dogma, nýbrž ve vnitřním styku s Bohem se mu stává zřejmé, že v Bohu jsou tři, protože Duch ho vede k přebývání u Krista a v Duchu volá "Abba - Otče". Tak vznikají dopisy, ze kterých církev mohla odvodit teologii o Nejsvětější Trojici. Pavel v každém případě poznává tři božské osoby v důvěrném setkávání, a z toho formuje svoji teologii, nikoli naopak. 33

Když nyní nasloucháme Pavlovu vnitřnímu rozhovoru s Pánem, slyšíme jej "zpívat Pánu a chválit jej z celého srdce", "vždycky za všechno vzdávat díky Bohu a Otci" a "v každý čas se v Duchu svatém modlit a prosit" (Ef 5, 19n; 6, 18). Podobné výzvy adresované obcím jsou pokusem přivést je k tomu, co je mu vlastní, a nejsou to tedy nějaké abstraktní požadavky. Odtud také pocházejí příležitostné chvalořeči uprostřed textu, většinou tam, kde Pavel právě svědčí o tomto stálém rozhovoru s Pánem: "Děkuji Bohu, že mám dar mluvit jazyky více než vy všichni" (1 K 14, 18). Toto "mluvení k Bohu" (1 K 14, 2) plyne zjevně z Pavlova nitra, jakmile se obrátí k Pánu. A Pán mu také dává odpověď. Podobně jako tehdy, když v něm svým zjevením toto všechno způsobil, přesvědčuje ho nyní stále více "o pokladech moudrosti a poznání" (Ko 2, 3), které v Pavlovi vyvolávají bezmezný údiv. Bůh mu dává odpověď konkrétními pokyny, také slovy a viděním (srov. Sk 16, 6 - 10; 20, 23; 21, 11; 23, 11; 27, 23; 2 K 12, 8; Ga 2, 1). To všechno je pro Pavla samozřejmé. Nestaví to na odiv jako něco zvláštního, nýbrž je přesvědčen, že čtenáři jeho dopisů tomu rozumí, protože zakoušejí něco podobného (1 K 14, 30; Fp 3, 15).

Zjevně se zde jedná o to, co pozdější tradice označuje jako "putování (přebývání) v Boží přítomnosti", milost, která je po celé dějiny dosvědčována mnoha lidmi. Člověk je pak celý den ponořen do božské atmosféry, ba ještě více: Spojení s Pánem se stále znovu a znovu koncentruje do konkrétních oslovení a odpovědí. Dialog ve svědomí, který je vlastní každému člověku, se zde "zjevně" stává tím, čím je ve svém nejhlubším jádru: Je to Bůh sám, kdo mluví ke každému člověku. V rámci dějinného "zjevení" to však občas činí se zřetelností, která překvapuje. To je pak obsahem oné lásky, kterou nám Bůh v Ježíši daroval, stejně jako sílu svého Ducha, ze které smíme žít. Bůh daruje tento nový stupeň důvěrného setkávání s ním, aby shromáždil a vybudoval obec věřících. Tak tomu bylo u Pavla. Tak se to vždy znovu dělo v dějinách církve. Tak je tomu i dnes.





2.4.2. Láska - naděje - důvěra

"Boží láska je vlita do našich srdcí skrze Ducha" (Ř 5, 5) - tak Pavel vnímá působení Ducha svatého. První otázka, která byla položena pod dojmem Božího majestátu: ("Pane, co chceš, abych učinil?"), se víc a více přetváří do milující otázky: "Pane, co by sis ode mne přál? Čím bych se ti zalíbil?" Pavel nápadně často používá toto slovo "líbit se" (Ř 14, 18; 2 K 5, 9; Ga 1, 10; 1 Te 4, 1) - jako žena, která by se ráda "zalíbila" muži (1 K 7, 32 - 34), v "upřímné oddanosti" (2 K 11, 2.3). Tak se v jeho nitru formuje Velepíseň lásky (1 K 13). Pavel především prožil, jak láska všechno ostatní nechává za sebou, jak je středem jeho života s Ježíšem.

Její základ je "živá naděje", to stále nové "vyhlížení" Pána (Ř 5, 4; 8, 19 - 25; Fp 3, 13). To u Pavla neznamená ani tak vyhlížení do budoucnosti. Výrazem "naděje" je především míněno počítání s "neviditelnou, přítomnou Boží slávou". Tak např. ve 2 K 3, 12 je tímto "předmětem naděje" vše přesahující přítomná sláva, která se v Pavlovi rozvíjí skrze Ducha (2 K 3, 6.8 - 18). Navenek však tento "předmět naděje" teď ještě "viditelný" (= "oslavený") není (3, 10). 34 Není to zkušenost dokazatelná přírodovědeckými nebo psychologickými metodami. Světlo před Damaškem by asi nemohl žádný fyzik změřit, ale bylo to světlo. Naděje tedy znamená pro Pavla počítat a žít s touto "neviditelnou" Boží přítomností. Z toho vyplývá, že láskyplné setkání s Pánem je jiného druhu než prožitky tohoto světa - není totiž ani disponovatelné ani "manipulovatelné". Pavel tím vším vyjadřuje, že pravdu "Ježíš je Mesiáš, Pán" nepochopil díky své přesné logice, ale že mu vhled do této skutečnosti byl darován. Boží světlo se nestává přístupným tím, že je chce člověk uchopit, nýbrž tím, že řekne: Pane, ukaž mi je! Já jsem nevědoucí, ale ty jsi Světlo.

Pavel nejčastěji označuje nový vztah k Bohu slovem, které my obvykle překládáme výrazem "věřit". Ale "pistis" je pojem plnější než náš český termín "víra"; znamená také spoléhání se, důvěra v někoho nebo prostě důvěra. Pak otázka, kterou Ježíš často klade před uzdravením, zní: "Důvěřuješ mně?" - Pavel zakusil, že Bohu důvěřovat smí a může. On vidí, že je toho schopen, protože Bůh mu "důvěřoval" jako první (1 Te 2, 4; Ř 3, 2n). Bůh jako první přistoupil na tento způsob vzájemného vztahu. A právě v tom spočívá základní Pavlův princip: Vše, k čemu jsme v Duchu svatém povoláni a uschopněni, je nám darováno tím, že se k nám Bůh takto chová. Můžeme Boha poznávat, protože jsme od něj byli poznáni (Ga 4, 9; 1 K 8, 3), můžeme ho milovat jen proto, že jsme jím milováni (Ř 5, 5 - 8); a my se "snažíme a zápasíme tak, jak on v nás působí svou silou" (Ko 1, 29; srov. Ef 3, 20).

Co se míní "důvěrou", jeví se zvlášť zřetelně v rozdílu k předešlému postoji. Zatímco v Zákoně Bůh vůči nám vystoupil především se svými požadavky, aby nám dal poznat, že jsme hříšníci, přece nás sám zachránil v ovzduší důvěry. Vyvolal naši důvěru tím, že nám sám důvěřuje. To je dobrá pedagogika. Také my vychováváme naše děti k lásce tím, že je sami nejprve milujeme. Jinak to nejde. A ovzduší důvěry může vzniknout jen tehdy, když jeden vydá na tuto důvěru "zálohu", když se jeden odváží vydat se na cestu nechráněn, když se vrhne do nebezpečí, že bude zesměšněn a zneužit (ukřižován; když příležitostně zakusíme, že ti druzí nereagují přiměřeně, ještě z toho nevyplývá, že jsme něco udělali špatně). A Bůh nám vyšel vstříc právě s takovou důvěrou, setkal se s námi jako Otec s dítětem.





2.4.3. Svoboda a křesťanské sebevědomí

Bohu smíme důvěřovat protože on nám také důvěřoval a protože je důvěry hoden. Pavel to prožívá jako jakési protržení vodní hráze. Celá křeč Zákona - jak jeho požadavky až dosud pociťoval 35 - z něho spadla. Zatímco dříve jako farizej dbal přísně na dodržování Zákona, nyní zjišťuje, že tento způsob přístupu k Bohu ke spáse nevede. S Bohem nelze jednat právnicky a prostě říci: "To jsou tvoje požadavky, všechny jsem splnil, jsme tedy vyrovnáni." Rubem věci by byly stálé, úzkostlivé otázky: "Udělal jsem všechno správně?" Takové "zákoničení" by vlastně bylo zneužitím Zákona. Pavel na základě své nové zkušenosti - důvěry - najednou poznává rozdíl mezi svým vlastním dílem a tím, co v nás působí Bůh svým Duchem: Boží působení vede k vnitřní pozornosti a otevřenosti, k dětské úctě a bezprostřednosti, ve které se člověk zcela nechá nést Bohem a svěřuje se jeho neuchopitelnosti. "Proto (mluvíme o spravedlnosti) z víry (pistis), aby (bylo jasné, že je to spravedlnost) z milosti (charis)" (Ř 4, 16). Tak je charis a charisma - obdarování - opět tím posledním slovem.

Aby Pavel vyjádřil rozdíl oproti svému dřívějšímu zajetí, rád mluví o "vnitřním člověku" podle Ducha (pneuma) v protikladu ke "vnějšímu člověku" podle těla (sarx). Onen "starý" život probíhal podle zásady: "Musím mít všechno v rukou, potom jsem si jist." To ale nakonec znamená zajetí, neboť člověk krok za krokem poznává, že nic, sebe nevyjímaje, v rukou nemá (Ř 7). Člověk je pak křečovitě napjatý, umíněný, tvrdohlavý a úzkostlivý, ztrácí odvahu a stává se nevrlý a deprimovaný - zajatec vlastních nesplnitelných přání. A přece Pavel zakusil, že ho Bůh bezpodmínečně nese a miluje tak, že se už dále proti němu nepotřebuje zajišťovat. A to je svoboda, osvobození od nesnesitelného tlaku. Bůh sám k němu přišel a dodal mu odvahu: "Důvěřuj mi. Přede mnou nemusíš mít strach. A proto se nemusíš bát ani nikoho jiného, nemusíš se bát o život ani o svět. Já nesu svět na rukou, ne ty. Já jsem tě stvořil a znovu tě daroval tobě samému, když jsem tě přijal za syna ve svém Synovi" (srov. Ř 8, 15). Taková láska dává prostor k dýchání a novým životním pocitem je svoboda, pokoj a radost (Ga 4 a 5).

Pro tuto novou bezprostřednost vůči Pánu se ostatní prostředky posunují na druhé nebo třetí místo nebo docela odpadají. V míře, v jaké Pán sám Pavla vede, jsou překonány i všechny normy: "Nyní jsme zproštěni zákona" (Ř 7, 6). Potom jsou všechny Boží příkazy a požadavky jen interpretací oné důvěry , kterou nám Bůh daruje, a teprve tak jsou srozumitelné. - Tak se veškeré směrnice církve stávají závaznými teprve tam (a v té míře), kde je jednotlivec ve víře veden k tomu, aby se podřídil, když na to tedy poukazuje sám živý Pán: "Jdi do města a tam se dovíš, co máš dělat" (Sk 9, 6). Úcta k individuálnímu vedení každého člověka, tedy k jeho svědomí, je proto měřítkem veškeré pastorace. Často zde vznikají nesmírná napětí, neboť jsme v pokušení u druhých i u sebe zkratovat onen vnitřní proces neduchovním prosazováním všeobecných norem, snad také i proto, že my sami se někdy cítíme být zpochybněni chováním někoho jiného.

Opět je to výsledek Pavlova vlastního života s Pánem, když zdůrazňuje: "Proč by moje svoboda měla být souzena cizím svědomím?" (1 K 10, 29). Poněvadž poznává živého soudce ve skrytých hlubinách svého srdce, může Pavel i svému bratrovi ve víře poskytnout onen prostor svobody, kde "o tom, zda (služebník) obstojí, či ne, rozhoduje jeho vlastní pán" (Ř 14, 4.13n.22). Také zkušenost hranic své vlastní působnosti nabádá Pavla k tomu, aby každého odkázal na normu pro něj nejvyšší: na živého Pána v něm samotném. - Není to nebezpečný princip? Je nebezpečný jen tehdy, když se konkrétně nepočítá s tím, že Pán sám svým Duchem věřící řídí a "spojuje". Tento princip je naopak šťastným pro toho, kdo stále nově hledí na Pána, a tak dokáže své bratry a sestry pobídnout, aby se v první řadě zcela svěřili tomuto středu, vůči kterému je veškerý vnější řád "relativní". Tak se právě tato šíře stává zkušebním kamenem pravého duchovního života. Nejde o znevážení řádu - Pavel umí být i v této věci velmi náročný - ale o posloupnost a vnitřní stupnici hodnot.

"Svoboda Božích dětí" přesáhne všechno, co je méně než Pán. "Všechno je vaše . . . , ať svět nebo život nebo smrt, přítomnost nebo budoucnost, všechno je vaše. Vy však jste Kristovi"(1 K 3, 21 - 23). Proto ta udivující svoboda vzhledem k masu z pohanských obětí. Ačkoli Pavel ví, že "nevedeme svůj boj proti tělu a krvi, ale proti . . . nadzemským duchům zla" (Ef 6, 12), přesto před těmito démony nemá strach; žádná magie nebo úzkostlivé zapřísahání. 36 Je-li tvůj vztah ke Kristu jasný, můžeš klidně jíst maso z obětí. Je tu jediný ohled: Kdyby to pohoršovalo tvého bratra, nedělej to z lásky k němu (1 K 10; Ř 14). Zříci se musíš jedině hříchu, který nakonec vždy spočívá ve falešné závislosti a vazbě. Toto zřeknutí se ale probíhá skrze lítost a odpuštění. V tom je moc zla již zlomena.

Stejná svoboda je také v otázce smíšeného manželství: "Nepokřtěná žena je pro bratra v Kristu ’svatá’" (1 K 7, 12 - 16). 37 A zcela všeobecně: "Nic není nečisté samo v sobě" (Ř 14, 14.20), nýbrž stává se nečistým teprve převráceným hlediskem, s jakým k věci přistupujeme. Suverenita, která z těchto slov zaznívá, byla tehdy přinejmenším stejně šokující jako dnes. Je ovšem přijatelná, nemá-li být "pláštíkem zla", jen v té míře, v jaké ji člověk s Pavlem zakouší a uplatňuje jako dar: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Ga 2, 20).

Pavel nazývá tento nejpůvodnější vztah "svoboda". Proti tomu by bylo možné namítnout: Není to právě konec svobody, když nežiji už já, nýbrž někdo jiný ve mně? Nemusím nakonec u kořene všeho objevit: "Vždyť já přece nemohu jednat tak, jak já chci"? To se zdá lidsky logické, ale je to nicméně teorie. Pavel proti tomu nestaví žádnou spekulaci, nýbrž to, co zakusil s Kristem: "Když jsem byl Bohem přijat a na jeho důvěru jsem odpověděl důvěrou, zakusil jsem v sobě vnitřní uvolnění a svobodu, volnost a radost, zdraví a živost. Nyní jsem konečně jako člověk ve svém živlu, jako ryba ve vodě. Jemu patřit je opravdu to nejvyšší a nejkrásnější, co existuje" (srov. Fp 1, 21; 3, 7 - 15). Pro ty, co stojí vně, se to ovšem nedá dokumentovat argumenty, ale jen vaší "životní proměnou", vaším přesvědčivým způsobem života a radostí (srov. Fp 4, 5; 1 Te 5, 14n) - jestliže jim to Pán odhalí.





2.4.4. Pevnost v Bohu

Z této svobody pramení v člověku jistota, kterou "nedokáže přemoci ani vyvrátit žádný protivník" (L 21, 15; srov. Sk 6, 10). Pavel říká: "chlubíme se v Pánu", "chlubíme se dokonce Bohem", "nechceme se vám znovu doporučovat", nýbrž chlubíme se "v srdci", kde sám Pán v nás hovoří (Ř 5, 2.11; 2 K 5, 12; 10, 17). Toto tajemné slovo o chlubení, se kterým se tak často setkáváme, neznamená nic jiného, než že se Pavel vzdává každého způsobu sebepotvrzení a sebeospravedlňování a nechává platit jen to, co v něm působí Bůh. Jestliže ze "skrytých hlubin jeho srdce" vystupují uznání, jistota a dík, vidí v tom Pavel Boží úsudek (1 Te 2, 4nn; 1 K 4, 4 - 7; Ř 9, 1). To mu dodává neslýchané sebevědomí, nad kterým se pozastavuje mnohý čtenář jeho listů. Tomu je možné rozumět jen tehdy, když nějaký člověk v hlubinách nitra zakouší Krista jako svůj "fundament", jako sílu, která ho nese a propůjčuje mu pevnost, že není jako dítě "zmítán a unášen závanem kdejakého učení" (Ef 4, 14). Jak je toto podporováno vnějšími důvody, jsme viděli již dříve (2.2.3.).

Tak ono chlubení nachází své oprávnění a svou míru: své oprávnění v tom, že Kristus není Bohem, který nás vhání do trvalé nejistoty a skepse, nýbrž který jisté svědectví zakládá na jistém poznání; svou míru v tom, že každé přimíšení lidského sebeprosazování a samolibosti vyjde najevo, jakmile se takové dílo přinese před Pána nebo když je Pán začne prověřovat - ať už v nitru člověka, nebo před církví. Úsudek o tom přenechává Pavel Božímu působení tak, že obec pouze nabádá, aby si všímala plodů: "Evangelium nespočívá ve vemlouvavých slovech moudrosti, ale prokazuje se Duchem a mocí" (srov. 1 K 2, 4; 4, 20; Ř 15, 18 nn). Proti ustrnutí a domýšlivosti ho Pán chrání tím, že ho vždy dále láká "upřít se k tomu, co je před ním" (Fp 3, 13). Proto jeho oblíbená slova o "růstu" a "zbohatnutí v Kristu" (2 K 9, 8 - 10). Pavel si je hluboce vědom toho, že on není sám se sebou nikdy hotov a že Pán je vždy ještě bohatší a větší.





2.4.5. Dnes: ´Sama přítomnost stačila´

Jeden řeholník vypráví: "Dva a půl roku po svém prvním ’semináři’ o životě v Duchu svatém jsem tento seminář prožíval podruhé. Tentokrát jsem se nemusel pro nic rozhodovat ani hledat další svoji cestu: během půl hodiny jsem byl v nejbližší nemocnici. Víc jak rok jsem bojoval proti stále znovu se projevující zemdlenosti a slabosti s nadějí, že po návratu do kláštera by se můj stav mohl zlepšit. Nemocnice byla pro mne strašnou představou. Ale nakonec jsem se vzdal odporu. Mohl jsem zavřít oči; otevřel jsem je jen, když se kolem mne něco dělo nebo když jsem se chtěl podívat z okna.

Štítek na dveřích zakazoval jakoukoli návštěvu. Poslední, co mi zbývalo, bylo svaté přijímání. Vše ostatní mi unikalo. Z oblíbených modlitebních cvičení mi nezůstalo nic. Přece však mi jedno zůstalo: Ježíš. ’Ježíš, můj Ježíš; Ježíš, Maria . . .’ Na to jsem ještě dokázal myslet. Maria mi ukázala Ježíše, jak jsem to se svými spolubratry bezpočtukrát zpíval v ’Salve Regina’. Pánova přítomnost byla drahocenným darem oněch dlouhých týdnů. ’Odevzdal jsem se ti, jako bych se vložil do čísi veliké ruky’ (Jörg Zink). Strach a starosti úplně odpadly. Sama přítomnost stačila. Na Ježíšovu otázku bych dnes musel s apoštoly odpovědět: ’Ne, v ničem jsem neměl nedostatek’ (srov. L 22, 35).

Ještě jedno musí být řečeno: Stal jsem se ještě více vděčnějším. Když byla po dlouhých vyšetřováních konečně určena diagnóza ’nevyléčitelný’, sotva se mě to dotklo. Snažil jsem se za všechno Ježíši a lidem děkovat, z radosti za bezpečí v Ježíši. Ty nejmenší věci získaly nový lesk: kroky ven z místnosti, pohled na město, které se rozsvěcovalo ve večerním soumraku, každé nadechnutí čistého svěžího vzduchu, chůze ke svatostánku a konečně eucharistie - díkůvzdání u oltáře po pěti měsících."





2.4.6. Vnitřní uzdravení: Důvěra

"Když jsem četla v kostele plakát ’Farní misie’ s pozváním na kázání a seminář, měla jsem nepříjemný pocit. Nestavěla jsem se sice proti Bohu ani proti církvi, ale nechtěla jsem si za žádnou cenu naložit ještě větší břemeno, než už jsem - podle mého mínění neprávem - vlekla. Můj manžel je alkoholik a já jsem toho času byla rozladěná tak, že jsem se chtěla rozvést a dokonce si vzít život. Reptala jsem proti Bohu. Byla jsem roztrpčena, že jsem sama sebe, svého muže a (jak strašně to zní) mnohdy dokonce i Boha nenáviděla.

Na seminář jsem nakonec přece jen šla. Říkala jsem si, že tam jen nahlédnu, abych ukonejšila své svědomí. Pak už jsem nemohla uniknout. To, co jsem slyšela, mě zasáhlo. Slova kněze jsem vstřebávala jako vysušená houba vodu. ’Bůh tě miluje tak, jak jsi!’ Zapadalo to hluboko do mého nitra, hluboko a stále hlouběji a činilo mě to nekonečně šťastnou. Najednou jsem pochopila: všechno v mém životě bylo do Boha plánováno. Já jsem potřebovala právě toto a nic jiného, abych ho našla a on potřeboval mé životní okolnosti, aby mne mohl utvářet podle svého obrazu.

Při jedné eucharistické slavnosti během semináře jsem Bohu předala svůj život od počátku až do smrti. Mé nitro zalévaly nepopsatelný pokoj a radost. Bůh mě vyléčil z nedůvěry a z mých vzpomínek. Od té doby se změnilo i mé manželství. Mohu svého manžela opět ze srdce milovat. Musela jsem ale také poznat, že nestačí jenom jednorázově předat svůj život. Každý den se

musím nově zříci sebe, svých přání a svých starostí a všechno přenechat Bohu. Co jsem a co mám, to všechno je dar."





2.4.7. Nový způsob společenství s Bohem: Modlitba v jazycích

Čtrnáctileté děvče uvádí: "V posledních týdnech jsem se téměř nemodlila a dařilo se mi vysloveně špatně. Když jsem pak při jednom biblickém kursu toho tolik slyšela o modlitbě v jazycích, přála jsem si, abych se tak také mohla modlit. Toto přání ve mně bylo nepopsatelně silné. Chtěla jsem jít do kaple, ale ta byla právě zavřená. Proto jsem utíkala, jak jen rychle jsem mohla, do naší modlitební místnosti v podkroví. Tam jsem byla sama a modlila se o tento dar. Náhle mě napadlo zpívat. Otevřela jsem ústa a začala jsem hlasitě zpívat v cizích jazycích. Pocítila jsem, jak v této modlitbě mohu přinést Bohu všechno to, co nebylo v posledních týdnech v pořádku. To bych byla v normální modlitbě opravdu nedokázala.

Když to mám napsat, pozoruji, že vlastně nic z toho, co se tehdy dělo, nemohu vyjádřit. Vím ale, že je to skutečnost. Bůh mě miluje a já jsem z toho velmi šťastná. "

Jedna matka se svěřuje: "Můj vděk nemá konce. Celá moje modlitba je jako proměněná. Prosebná modlitba ustupuje a dokonce, když se probudím, mám na rtech modlitbu chvály. Už mi nedělá starost, jestli bych se neměla ’modlit něco jiného’, neboť víc a více naslouchám. Ztiším se a najednou to přijde, je to zde - modlitba srdce, modlitba v jazycích. Nejprve jsem o to ani nedbala, dokonce jsem se to pokusila potlačit. Byl to den po oné nezapomenutelné neděli. Náhle jsem při modlitbě pocítila: Musíš mluvit nahlas, neboť vnitřní uchvácení touží po vyjádření. Nechala jsem slova plynout - byla jsem udivena - byla jsem přešťastná - řeč srdce - zní jako zpěv. Ano, věřím tomu: ’On rozumí tomuto žvatlání.’

Je pravda, že s modlitbou v jazycích může člověk ’začít a skončit, jak chce’. A přesto jsem teď zakusila, jak je úžasné, když začátek a konec přenecháme Bohu - v základním postoji odevzdanosti. Já sama teď již nezačínám - začátek přenechávám jemu.

A ještě něco dalšího: Modlitba v jazycích je opravdu řečí Ducha, jestliže v duši panuje hluboký pokoj. Kdykoli pociťuji neklid nebo nejistotu, zdá se mi, že to není opravdové. Pak musím mít odvahu sama modlitbu ukončit. Jakou měl Pán se mnou trpělivost, když mi modlitbu v jazycích neodepřel, ačkoli jsem jí někdy zneužila."





2.4.8. Zkušenost s Duchem: Celoživotní proces

Jedna řeholnice píše: "Moje rozhodující zkušenost obrácení přišla náhle, jednoho večera: ’Bůh má srdce otevřené lidem a tímto srdcem je Ježíš.’ Zkušenost s tímto osobním Bohem se pro mne stala skutečností. Takto připravena jsem se asi o rok později setkala s Charismatickou obnovou.

Písmo svaté jsem rozumově studovala před svým vstupem do řádu, ale brzy po mých prvních slibech přišel čas, kdy jsem je sotva vzala do ruky. V modlitebních skupinách jsem našla laiky, kteří mluvili o své lásce k Písmu svatému, kteří Božím slovem žili."

Profesor teologie: "Jsem velmi vděčný za naše setkání . . . Znamenalo pro mne něco jako průlom. Odedávna jsem neměl žádné pochybnosti o té jediné správné cestě. Ale vždycky mi chyběla odvaha. Jak už to v životě bývá, také tentokrát musel Bůh učinit první krok . . . Díky kontaktu s živou Boží obcí mi vzešlo nové světlo. Jsem stále ponořen do biblických textů. Přitom to jsou stejné texty jako dříve, jenomže se pro mě nově staly pramenem života."

Duchovní pastýř mládeže: "Již dvakrát jsem prosil o vkládání rukou, přesto jsem nic zvláštního nepocítil. Časem mi bylo jasné, že jsem měl o působení Ducha svatého mylnou představu. Poznal jsem, že jeho účinky jsou často patrné až po určité době. Od té doby prožívám, jak Bůh na mně stále pracuje.

Jednou jsem se modlil se dvěma přáteli. Po nějaké době jsem zpozoroval, že jejich modlitba je stále tišší, jakoby obrácená do sebe. Pak jsem slyšel jen nesrozumitelné mumlání. Modlil jsem se dál, jak jsem byl zvyklý: chvála, dík, prosba - přesto jsem ale pociťoval určitou hranici pro svá slova. Nemohla vyjádřit to, co bych byl rád řekl. Ani rozjímavé mlčení neodpovídalo v tomto okamžiku mému vnitřnímu stavu. Tušil jsem, že moji přátelé se modlí neznámým jazykem a velmi jsem toužil po tom, abych se i já tam mohl modlit. V hovoru, který následoval, mi řekli: ’Pokoušíme se být s Pánem jako děti!’ - V zamyšlení jsem jel domů. Po několika stanicích se mé oddělení dálkového rychlíku vyprázdnilo. Chtěl jsem se modlit, ale nevěděl jsem jak. Mé dosavadní modlitby se mi zdály nepostačující. Tu se nade mnou Bůh smiloval a nechal mě modlit se v jazycích; za bílého dne, v dálkovém rychlíku!

Zkušenost s Duchem není jednorázovou záležitostí, ale celoživotním procesem. Jen jedno je důležité: otevřít se Pánu, dát mu ’volno’. Účinky tohoto působení se ukáží teprve během času a mohou být také neznatelné. Jestliže je působení Ducha nápadné, vyvstává nebezpečí, že ulpíme jen na této duchovní zkušenosti. To se může stát dokonce překážkou, která pak stojí mezi Bohem a člověkem. Taková zkušenost se pozvolna stává minulou událostí: zářivou, ale hluchou. Daleko důležitější je, abychom se stali vnímavými pro každé další působení Ducha.

Izraelci směli na poušti sbírat manu jen v množství, které denně spotřebovali, a nic si neměli nechávat do rána (Ex 16, 4.19). Každý den obdrželi čerstvou potravu. Také my se modlíme v modlitbě Otče náš: Chléb náš vezdejší dej nám dnes (Mt 6, 11). Tím je řečeno, že si nemáme ukládat žádné zásoby, ani ty duchovní. Je krásné nechat se každý den nově obdarovat."


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Témata: Duch svatý

Mediálně spolupracujeme.

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 27.6.

Gn 16,1-12.15-16; Mt 7,21-29

Komentář k Mt 7,21-29: Opravdu, nebudu tázán na počet a frekvenci projevů zbožnosti. Ale na to konkrétní, co jsem vyvodil z Jeho slov. Stále znovu žasnu nad jadrností jeho učení!

Zdroj: Nedělní liturgie

Nejsvětější srdce Ježíšovo - slavnost

(28. 6. 2019) Svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil r. 1856 Pius IX. na třetí pátek po letnicích. Co je obsahem tohoto...

Petr a Pavel (svátek 29.6.)

(27. 6. 2019) Petr a Pavel / dva sloupy církve / rybář a učenec / skála a učitel pohanů / oba ukazují svou lásku ke Kristu svým...

DOPORUČUJEME k přečtení: Radost z Boha (Marek Orko Vácha)

DOPORUČUJEME k přečtení: Radost z Boha (Marek Orko Vácha)
(26. 6. 2019) Příručka pro biřmovance, jak přežít v drsném světě. Letmé nahlédnutí do hlubin pokladů katolické církve – tak...

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková

27. června 1950 byla komunisty popravena Milada Horáková
(25. 6. 2019) 27. 6. se proto připomíná Den památky obětí komunistického režimu. / "Jsem odevzdaná do vůle Boží - chci splnit...

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)

Jan Křtitel (svátek 24. 6.)
(23. 6. 2019) Početím Jana Křtitele se odstartovaly události přímo vedoucí k našemu vykoupení. Proto církev věnuje pozornost nejen...

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)

Sv. Jan Fisher (svátek 22.6.)
(21. 6. 2019) Horlivý a zbožný biskup, který žil v chudobě. Reformátor kléru. Popraven králem Jindřichem VII. 22. 6. 1535

Eucharistie: videoseriál "Víra do kapsy"

Eucharistie: videoseriál "Víra do kapsy"
(19. 6. 2019) Kdo je pro tebe eucharistický Kristus? Tuto nevšední otázku jsme položili našim hostům v květnovém magazínu Víra do...

Knižní tip: Život Jana Nepomuka Neumanna od Jamese J. Galvina

Knižní tip: Život Jana Nepomuka Neumanna od Jamese J. Galvina
(19. 6. 2019) Životopisný příběh misionáře Jana Nepomuka Neumanna nám přibližuje nelehkou situaci v Severní Americe v první polovině...

Vzácné Bible v Kutné Hoře - od čtvrtka 20. do neděle 23. června 2019

Vzácné Bible v Kutné Hoře - od čtvrtka 20. do neděle 23. června 2019
(18. 6. 2019) Bible. Kniha knih, nejvíce vydávaná a čtená kniha světa. Bible a knihtisk patří již stovky let neodmyslitelně...