2. Změny ve světě a ve světové církvi, sekty

Proroctví marxismu a jiných názorových uskupení, že moderní člověk bude nenáboženský nebo přísně racionalistický, že nebude ochoten věřit ničemu, co se vymyká přírodovědeckému obrazu světa, se ukázala a ukazují jako chybná. Moderní civilizace vykazuje až nepříjemně velké sympatie pro iracionality všeho druhu, věci nevysvětlitelné a tajemné se těší až nekritické pozornosti širokých vrstev a náboženskost není na ústupu, je naopak spíš na postupu. To ovšem vůbec neznamená, že v postmoderní společnosti je na postupu křesťanství. Naopak, ve vyspělých evropských zemích zaznamenávají křesťanské církve, zejména pak katolická církev a velké reformační církve, setrvalý úbytek členů. Což ovšem není doslova totéž, jako kdybychom řekli, že klesá počet lidí, sympatizujících s křesťanstvím. I když zde jde o celý komplex problémů, můžeme v zásadě říci, že role křesťanství jako instituce, tedy role křesťanských církví, se v evropském prostoru mění. Jakkoliv tato změna má základy už v renesanci, zdá se, že nyní se stává viditelnou v masivní míře. Je to paradoxní: dalo by se dobře ukázat, že se moderní fungující demokracie neobejde bez řady křesťanských hodnot jako je například univerzální úcta k lidské bytosti, úcta ke stvoření, schopnost a ochota bránit a chránit slabšího, a tak dále. A že bez těchto hodnot je demokratická společnost velmi zranitelná a dlouhodobě nemá naději na udržení a funkčnost. Na druhé straně však moderní společnost mnohdy až okázale zdůrazňuje, že se bez církví a hlavně bez křesťanské víry obejde. Protože moderní společnost v zásadě stojí na fungující ekonomice, vzniká dojem, že všechno to, co přímo k ekonomickému růstu nesměřuje, je zbytečné. Že je to dojem mylný a to nejen z hlediska náboženství, ale i z hlediska ekonomiky a národohospodářství, dnes už leckdo ví, ale u nás zatím toto vědomí nepřevládá.

I když se dá ukázat a doložit, že křesťanská církev má i v sekularizované společnosti řadu nezastupitelných funkcí - je nositelkou značně náročného morálního étosu, je nezávislým kritikem morálky společnosti, protože se nemusí bát nepřízně voličů ve volbách, je nositelkou konzervativních hodnot, čili spolutvůrkyní kontinuity kultury národa a civilizace a podobně, je tu jedna velká změna. Církev totiž zřejmě nenávratně ztratila v zásadě uznávanou roli exkluzivní vychovatelky a ručitelky základních hodnot, uznávaných společností. Snad je to více než kde jinde vidět u nás, kde mnozí - a to nejen katolíci - tyto funkce od církve čekali a místo toho uviděli to, co vědí například mnozí ve Francii už dávno: že církev je ve společnosti tlačena na okraj významnosti. Marginalizace církve tu prostě je. I když nikdo v zásadě nechce víru a církve na úrovni státu likvidovat tak, jak to chtěly komunistické strany v padesátých a šedesátých letech, vidí mnozí lidé v Evropě církev jako jednu z mnoha společností uvnitř státu, byť jde o společnost s velmi specifickými rysy, rity i posláním. Zdá se, že přes velké změny, kterými prošla katolická církev díky Druhému vatikánskému koncilu, se tato skutečnost vnímá jen velmi pomalu a adekvátní reakce na ni máme zřejmě teprve před sebou. Zatím jsou v popředí spíše reakce jiné: určitý strach, militantní konzervativnost, "utužování šiku, případně přenášení nadějí z Evropy do třetího světa v domnění, že tam bude církev moci mít podobu, kterou v Evropě ztrácí. Mnozí ale přesto vidí, že například vize Karla Rahnera o církvi, která bude málo bohatá a málo mocná, o církvi jakoby bezvýznamné nicméně o církvi mystiků, jsou velmi blízko tomu, co se dnes ukazuje jako životaschopné a co má tedy zřejmě budoucnost.

V naší situaci toto všechno znamená jednu velmi důležitou věc: bylo by tragedií, kdybychom v nových možnostech a po nabytí draze zaplacených a cenných zkušeností v minulé éře, budovali s velkým úsilím a případně s personální a materiální pomocí ze zahraničí církev včerejška, která sice nemá v současné společnosti budoucnost, ale přesto může fungovat jako kulturně respektovaná a nikomu nepřekážející rezervace. Zdá se, že takový je například osud nevymírajících stoupenců arcibiskupa Lefébra. My však nejsme ani ostrovem posledních spravedlivých, ani nejsme tvůrci jakýchsi třetích cest mezi tradicí a modernou. Jsme bohatí přestálým pronásledováním, poučeni o tom, co je opravdu důležité, zčásti očištěni od balastu minulosti, pokud jsme ho ovšem už snaživě znovu nenabrali- tedy snad o něco lépe připraveni vnímat znamení času a adekvátně na ně odpovídat. Obávám se jen, že toto je dnes stále (nebo čím dále více?) pouze nepříliš propagovaná teorie, která se jen velmi váhavě stává praxí.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 44-46)

Co nám říkají sekty

Slovo "sekta" je zde použito v nepřesném slova smyslu, totiž jako souhrnný pojem pro menší náboženská uskupení, která buď opravdu mají charakter sekty, tedy z celku vydělené, s ostatními nekomunikující skupiny, nebo jde o psychokulty, destruktivní kulty, prostě je zde míněno to, co nazýváme alternativní religiozitou nebo novou náboženskou vlnou.

Tato uskupení sotva mohou být nějakou náboženskou nadějí lidské společnosti, i když se tak samozřejmě tváří. I při relativním rozšíření jsou záležitostí výrazně menšinovou a také jí chtějí být, často programově nekomunikující s veřejným životem, bez pocitu spoluodpovědnosti za život světa. Představují "divokou religiozitu, která má být kultivována" (P. M. Zulehner). Dávají ale poznat, co lidé v oblasti náboženství hledají a co jsou schopni a ochotni akceptovat, i když sekty produkují v podstatě patologické náboženské projevy.

Co tedy lidé hledají a co nacházejí v sektách? Většinou:
- pocit bezpečí před zlým světem. Sekta se většinou chová ke světu málo přátelsky či přímo nepřátelsky, netouží po žádné formě dialogu s jinověrci, tak se světem, ale tváří se jako jediný ostrov bezpečí ve zlém, nepoučeném, zkaženém světě

- přijetí malou a přehlednou skupinou lidí, ocenění osobních skutečných i domnělých kvalit. Tedy překonání anonymity a pocitu ztracenosti, kterými trpí zejména lidé ve velkých městech.

- nalezení jistoty v přehledném učení, které zpravidla nezná problematické otázky a je autoritativně pojato

- odstranění nejistot vytvořením závislostí na vůdci (guruovi) nebo na bezchybné organizační struktuře

- kontakt s tajemnem, někdy pocit naplnění opravdové touhy po něčem spirituálním, hluboké spočinutí v duchovní skutečnosti

- nalezení někoho, kdo se ujme jejich osobních problémů a bude je řešit

- v krajním případě snadnou možnost vnitřní a mnohdy i vnější emigrace z praktického života

Tyto touhy a potřeby jsou tedy určitým zbytněním oprávněných lidských potřeb. Jsou upozorněním na to, že život ve velkých církvích je mnohdy příliš anonymní a nenasytí potřebu překonat osamělost a osobní bezvýznamnost a že se často příliš málo dotýká duchovních hloubek. Konečně upozorňují na to, že mnohým se jevíme jako nezajímaví, příliš povrchní, tedy málo opravdoví, příliš uzavřeni do vlastního světa, neschopni srdečně a osobně přijmout nově příchozího.

I když tedy sekty představují určitou patologickou formu náboženského života, může studium jejich nauky a praxe (podobně jako patologická anatomie v medicíně) přispět k správné diagnóze života křesťanských církví.

V každém případě znamenají sekty výzvu životu církví, nejsou ovšem vzorem, vhodným k následování. Jejich výzvu je jistě dobré vzít vážně a poučit se z ní, není ale dobré soustředit nějak výrazně pozornost na boj s nimi. S jejich existencí je třeba natrvalo počítat, budou doprovázet život církví a život lidstva stále.
(46-48)