Nedomnívejte se,  že mimo Krista pro vás existuje nějaká jiná pravá hodnota. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

2. Změny ve světě a ve světové církvi, sekty

z knihy Pastorační situace u nás

Proroctví marxismu a jiných názorových uskupení, že moderní člověk bude nenáboženský nebo přísně racionalistický, že nebude ochoten věřit ničemu, co se vymyká přírodovědeckému obrazu světa, se ukázala a ukazují jako chybná. Moderní civilizace vykazuje až nepříjemně velké sympatie pro iracionality všeho druhu, věci nevysvětlitelné a tajemné se těší až nekritické pozornosti širokých vrstev a náboženskost není na ústupu, je naopak spíš na postupu. To ovšem vůbec neznamená, že v postmoderní společnosti je na postupu křesťanství. Naopak, ve vyspělých evropských zemích zaznamenávají křesťanské církve, zejména pak katolická církev a velké reformační církve, setrvalý úbytek členů. Což ovšem není doslova totéž, jako kdybychom řekli, že klesá počet lidí, sympatizujících s křesťanstvím. I když zde jde o celý komplex problémů, můžeme v zásadě říci, že role křesťanství jako instituce, tedy role křesťanských církví, se v evropském prostoru mění. Jakkoliv tato změna má základy už v renesanci, zdá se, že nyní se stává viditelnou v masivní míře. Je to paradoxní: dalo by se dobře ukázat, že se moderní fungující demokracie neobejde bez řady křesťanských hodnot jako je například univerzální úcta k lidské bytosti, úcta ke stvoření, schopnost a ochota bránit a chránit slabšího, a tak dále. A že bez těchto hodnot je demokratická společnost velmi zranitelná a dlouhodobě nemá naději na udržení a funkčnost. Na druhé straně však moderní společnost mnohdy až okázale zdůrazňuje, že se bez církví a hlavně bez křesťanské víry obejde. Protože moderní společnost v zásadě stojí na fungující ekonomice, vzniká dojem, že všechno to, co přímo k ekonomickému růstu nesměřuje, je zbytečné. Že je to dojem mylný a to nejen z hlediska náboženství, ale i z hlediska ekonomiky a národohospodářství, dnes už leckdo ví, ale u nás zatím toto vědomí nepřevládá.

I když se dá ukázat a doložit, že křesťanská církev má i v sekularizované společnosti řadu nezastupitelných funkcí - je nositelkou značně náročného morálního étosu, je nezávislým kritikem morálky společnosti, protože se nemusí bát nepřízně voličů ve volbách, je nositelkou konzervativních hodnot, čili spolutvůrkyní kontinuity kultury národa a civilizace a podobně, je tu jedna velká změna. Církev totiž zřejmě nenávratně ztratila v zásadě uznávanou roli exkluzivní vychovatelky a ručitelky základních hodnot, uznávaných společností. Snad je to více než kde jinde vidět u nás, kde mnozí - a to nejen katolíci - tyto funkce od církve čekali a místo toho uviděli to, co vědí například mnozí ve Francii už dávno: že církev je ve společnosti tlačena na okraj významnosti. Marginalizace církve tu prostě je. I když nikdo v zásadě nechce víru a církve na úrovni státu likvidovat tak, jak to chtěly komunistické strany v padesátých a šedesátých letech, vidí mnozí lidé v Evropě církev jako jednu z mnoha společností uvnitř státu, byť jde o společnost s velmi specifickými rysy, rity i posláním. Zdá se, že přes velké změny, kterými prošla katolická církev díky Druhému vatikánskému koncilu, se tato skutečnost vnímá jen velmi pomalu a adekvátní reakce na ni máme zřejmě teprve před sebou. Zatím jsou v popředí spíše reakce jiné: určitý strach, militantní konzervativnost, "utužování šiku, případně přenášení nadějí z Evropy do třetího světa v domnění, že tam bude církev moci mít podobu, kterou v Evropě ztrácí. Mnozí ale přesto vidí, že například vize Karla Rahnera o církvi, která bude málo bohatá a málo mocná, o církvi jakoby bezvýznamné nicméně o církvi mystiků, jsou velmi blízko tomu, co se dnes ukazuje jako životaschopné a co má tedy zřejmě budoucnost.

V naší situaci toto všechno znamená jednu velmi důležitou věc: bylo by tragedií, kdybychom v nových možnostech a po nabytí draze zaplacených a cenných zkušeností v minulé éře, budovali s velkým úsilím a případně s personální a materiální pomocí ze zahraničí církev včerejška, která sice nemá v současné společnosti budoucnost, ale přesto může fungovat jako kulturně respektovaná a nikomu nepřekážející rezervace. Zdá se, že takový je například osud nevymírajících stoupenců arcibiskupa Lefébra. My však nejsme ani ostrovem posledních spravedlivých, ani nejsme tvůrci jakýchsi třetích cest mezi tradicí a modernou. Jsme bohatí přestálým pronásledováním, poučeni o tom, co je opravdu důležité, zčásti očištěni od balastu minulosti, pokud jsme ho ovšem už snaživě znovu nenabrali- tedy snad o něco lépe připraveni vnímat znamení času a adekvátně na ně odpovídat. Obávám se jen, že toto je dnes stále (nebo čím dále více?) pouze nepříliš propagovaná teorie, která se jen velmi váhavě stává praxí.
(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 44-46)





Co nám říkají sekty

Slovo "sekta" je zde použito v nepřesném slova smyslu, totiž jako souhrnný pojem pro menší náboženská uskupení, která buď opravdu mají charakter sekty, tedy z celku vydělené, s ostatními nekomunikující skupiny, nebo jde o psychokulty, destruktivní kulty, prostě je zde míněno to, co nazýváme alternativní religiozitou nebo novou náboženskou vlnou.

Tato uskupení sotva mohou být nějakou náboženskou nadějí lidské společnosti, i když se tak samozřejmě tváří. I při relativním rozšíření jsou záležitostí výrazně menšinovou a také jí chtějí být, často programově nekomunikující s veřejným životem, bez pocitu spoluodpovědnosti za život světa. Představují "divokou religiozitu, která má být kultivována" (P. M. Zulehner). Dávají ale poznat, co lidé v oblasti náboženství hledají a co jsou schopni a ochotni akceptovat, i když sekty produkují v podstatě patologické náboženské projevy.

Co tedy lidé hledají a co nacházejí v sektách? Většinou:
- pocit bezpečí před zlým světem. Sekta se většinou chová ke světu málo přátelsky či přímo nepřátelsky, netouží po žádné formě dialogu s jinověrci, tak se světem, ale tváří se jako jediný ostrov bezpečí ve zlém, nepoučeném, zkaženém světě

- přijetí malou a přehlednou skupinou lidí, ocenění osobních skutečných i domnělých kvalit. Tedy překonání anonymity a pocitu ztracenosti, kterými trpí zejména lidé ve velkých městech.

- nalezení jistoty v přehledném učení, které zpravidla nezná problematické otázky a je autoritativně pojato

- odstranění nejistot vytvořením závislostí na vůdci (guruovi) nebo na bezchybné organizační struktuře

- kontakt s tajemnem, někdy pocit naplnění opravdové touhy po něčem spirituálním, hluboké spočinutí v duchovní skutečnosti

- nalezení někoho, kdo se ujme jejich osobních problémů a bude je řešit

- v krajním případě snadnou možnost vnitřní a mnohdy i vnější emigrace z praktického života

Tyto touhy a potřeby jsou tedy určitým zbytněním oprávněných lidských potřeb. Jsou upozorněním na to, že život ve velkých církvích je mnohdy příliš anonymní a nenasytí potřebu překonat osamělost a osobní bezvýznamnost a že se často příliš málo dotýká duchovních hloubek. Konečně upozorňují na to, že mnohým se jevíme jako nezajímaví, příliš povrchní, tedy málo opravdoví, příliš uzavřeni do vlastního světa, neschopni srdečně a osobně přijmout nově příchozího.

I když tedy sekty představují určitou patologickou formu náboženského života, může studium jejich nauky a praxe (podobně jako patologická anatomie v medicíně) přispět k správné diagnóze života křesťanských církví.

V každém případě znamenají sekty výzvu životu církví, nejsou ovšem vzorem, vhodným k následování. Jejich výzvu je jistě dobré vzít vážně a poučit se z ní, není ale dobré soustředit nějak výrazně pozornost na boj s nimi. S jejich existencí je třeba natrvalo počítat, budou doprovázet život církví a život lidstva stále.
(46-48)


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 53,10-11; Žalm 33; Žid 4,14-16
Mk 10,35-45

Je smutné sledovat, jak sami učedníci mnohdy Ježíšovi nerozumí. Pán nepřinesl novou formu politického uspořádání či rozdělení si světa. On přinesl spásu. Dokážeme tyto skutečnosti od sebe oddělit? Zdá se, že člověk přemýšlí jen v kontextu vlastního světa, sebezajištění, ohodnocení, moci… Jak jen vysvětlit, že spása nesouvisí s otázkou peněz či politického vlivu? Jak jen přesvědčit člověka, že v jeho životě jde o cosi věčného, co nekončí např. ztrátou funkce? Vzájemné pochopení znamená hledat, co nám druhý sděluje, snažit se vcítit do jeho myšlení, strachů, radostí, vizí, jak to činí Kristus. Teprve pak je možné uplatnit kritiku, protože jsme porozuměli a můžeme vidět chyby v logické či emocionální myšlenkové struktuře člověka, kterému nasloucháme. Ale to znamená být připraven korigovat svět vlastních představ, snů a zvyků.

Zdroj: Nedělní liturgie

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)

Jerzy Popiełuszko († 19. 10. 1984)
(17. 10. 2021) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

(15. 10. 2021) Papež zvolil novou formu synody, abychom mohli pochopit, co nám chce Bůh říci skrze zkušenosti moderního člověka

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2021) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2021) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)
(7. 10. 2021) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…

Můžete podpořit „svůj“ hospic

Můžete podpořit „svůj“ hospic
(6. 10. 2021) V sobotu 9. října se připomíná Světový den hospiců.

Kurz Komunikace s generacemi X, Y, Z / 25. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve

Komunikace na sociálních sítích – kurz / 18. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve

Řešení konfliktních situací - kurz / 16. 11. / Praha

(6. 10. 2021) Jednodenní vzdělávací seminář pro lidi ve službách církve