Četba Božího slova pozvedá naši duši,  aby nás nepřemohlo zoufalství,  - archív citátů

Sekce: Knihovna

Aleš Opatrný

5. Vychováváme pro zítřek nebo pro včerejšek?

z knihy Pastorační situace u nás

Opravdu nežijeme ve snadných poměrech. Navíc mnoho věcí nejen v technice, ale i ve společnosti se mění tak rychle, že člověku dělá potíže je sledovat, natož si je osvojit nebo se jim přizpůsobit. Přiliv nových informací, množství podnětů, které ne nás doráží a složitost světa vede řadu lidí do pozic strachu a nejistoty. Nevědí, jak v budoucnosti obstojí. Nevědí, jak se mají zachovat, jak se orientovat. To je situace, kdy se člověk snadno přidrží autority tak, aby se zbavil odpovědnosti nebo kdy zaujme ke složité a nebezpečné budoucnosti nepřátelský nebo odmítavý postoj. Ještě k tomu dodejme, že starší člověk si nejen idealizuje své mládí, ale rád by je v mnohém napravil a zdokonalil. To už ovšem není možné, proto se o to pokusí jaksi oklikou - bude se snažit další generaci vychovávat tak, aby ona naplnila ideály jeho mládí. Čili bude je vychovávat pro dobu, která minula. Podle známého úsloví: "Na každé válečné škole se vyučuje, jak obstát v poslední a tedy nenávratně minulé válce, kterou všichni znají" - nikoliv v té budoucí, o které neví nikdo nic.

Má-li tedy člověk dnes vychovávat pro zítřek děti, dospělé, bohoslovce, novice, musí především i ten z velké části neznámý zítřek prostě přijmout - přijmout jako realitu, která není sice ideální, ale která bude patřit Bohu stejně, jako mu patří přítomnost a minulost. A v této budoucnosti má očekávat Boží věrnost a Boží dary tak, jak o nich svědčí minulost i přítomnost. Jinými slovy: má na budoucnost pohlížet s vírou. A konečně by měl umět přece jen alespoň poněkud odhadnout trendy v budoucnosti, aby pro jejich zvládnutí mohl novou generaci připravovat.

Pokud jde o výchovu bohoslovců a kněží - je rozhodně třeba je vést k tomu, aby obstáli v nesnadných podmínkách, kdy budou spíš objekty nezájmu velké části obyvatelstva, než objekty odporu či nenávisti. Vychovávat je tak, aby neztratili svou identitu uprostřed pluralitní společnosti, a aby byli schopni být s touto společností v dialogu, který nebude ani podbízením se, ani paušálním odmítáním všeho a všech. A vychovávat je ke spolupráci, a to jak s kněžími, tak s laiky, protože osamocený sólojezdec bude zřejmě v církvi zítřka velmi špatně použitelný a sám těžko obstojí.

Nakonec: nemáme-li se propadat do minulosti, nemáme-li stát vůči světu v nepřátelství a máme-li být schopni svědčit Kristu, neobejdeme se bez tří věcí: bez plné a hluboké víry v Krista- Spasitele, bez Božího slova, jakožto privilegovaného zdroje života a naděje a bez reálného společenství církve jakožto našeho pravého domova a - přes všechny problémy -jakožto životodárného a život zachovávajícího prostředí. K zániku by nás naopak nevedla jen vyložená nevěra a blud, ale také ulpívání na druhořadých a ještě nižších skutečnostech, motivech a zdánlivých jistotách. Ale kdo, má-li zdravý rozum, by chtěl vést sebe a svou církev k zániku?
(56-57)



Další ranou byla kolektivizace vesnice, spojená se snahou o takzvané vyrovnání rozdílů mezi městem a venkovem, spojená s neorganickou industrializací podle sovětských vzorů. Tyto akce v podstatě rozvrátily život venkovské komunity a mnohde ji prostě likvidovaly. Český venkov se tak stává nejen místem silně ateizovaným, ale i místem obecně lidsky málo kulturním, v mnoha ohledech uzavřeným pro hlásání a přijetí evangelia.

Zde je třeba připomenout, že velké město je pro vedení odlišného způsobu života, který dnes představuje život z víry, prostředím příznivějším. Zde se totiž uplatňuje určitá výhoda jinak nevýhodné anonymity života. Pokud se městský člověk rozhodne nějak změnit způsob svého života, nemusí to téměř nikomu, kromě svých nebližších, zpravidla zdůvodňovat.Vždyť se nezná často ani se sousedy v domě a každému je celkem jedno, co si ve svém volném čase dělá. Naproti tomu kontrola okolí a sociální tlak na venkově jsou mnohem silnější. Tam je třeba vlastně každý odlišný krok nějak zdůvodnit nebo snést, že bude nepochopen a kritizován. Změna životního stylu, a tu přijetí či prohloubení života z víry vždy představuje, je na venkově mnohem obtížnější, než ve městě.
(62)



Pokud chceme srovnávat postavení církve v naší společnosti na konci osmdesátých let a dnes, je zřejmé, že statut nespravedlivě pronásledované menšiny a statut společnosti, která jako jedna z nemnohých nabízí něco smysluplného, je dávno pryč. Dnes jsou křesťané vnímáni jako jedni z mnohých, kteří sice občas někomu vadí, má-li totiž na církev špatné vzpomínky, nebo pokud se mu zdá, že se křesťané nějak příliš zviditelňují, ale málokdo cítí potřebu proti církvi bojovat, spíš se bojuje proti církevním restitucím. Jinak řečeno - většině jsou křesťané spíš lhostejni a církev nechápou jako přilez významnou instituci. Zásady křesťanské morálky nejsou považovány za obecně platné. Znalost křesťanské víry se nepovažuje za znalost všeobecně rozšířenou a společensky nutnou. Zdá se, že přihlášení se ke křesťanství ve sčítání obyvatelstva nebo při sociologických průzkumech je chápáno nejspíše jako jistá kulturní identifikace s určitým typem humanity jiné provenience, než marxistické ... (63)




Málo platné, to krásné a silné, co v církvi existuje a co známe my, kdo jsme do jejího života hlouběji ponořeni, nemá řada těch, kteří se k církvi blíží, šanci vůbec zahlédnout.
(65)



(...) Jsme země s katolickou tradicí, ale nejsme katolickou zemí.
Tato situace vyvíjí mnohdy na poctivé křesťany neúměrný tlak. Mají totiž dojem, že jedinou možností je, aby své křesťanství žili stále stoprocentně kvalitně, pokud možná i o něco více. Mají dojem, že stále musí dělat tu nejlepší reklamu, teprve potom lidé uvěří. A doufají, že tak přece jen dojdou kýženého cíle, kdy všichni nebo téměř všichni zas budou v této zemi katolicky. Jakkoliv je povinností křesťana usilovat o dokonalost, může být popsaná představa nebezpečná. Její nebezpečí spočívá zejména v tom, že člověka přetěžuje, a dále že se snaží vtisknout katolické církvi charakter, který jí nikdy nebyl vlastní, totiž charakter elitní církve. Tedy církve, v níž je místo jen pro stoprocentní členy. Ponecháme-li stranou otázku, v čem ona stoprocentnost má být, zda jde spíš o morální kvality nebo o hloubku duchovního života, o pravověrnost, znalosti či charitativní cítění a jak lze toto všechno měřit, zůstává faktem, že křesťanský život je prostě cesta, na které jsme každý jinak daleko. A tak v daném okamžiku budou církev vždy tvořit současně právě tak začátečníci jako velmi pokročilí, budou zde také ochladlí, přihlížející, sympatizující, ti, kteří se s církví identifikují jen částečně ... Je velkou zásluhou katolicismu, že byl vždy schopen toto všechno integrovat a spojovat, ale že byl přitom vždy ochoten trvat na požadavku prvotřídní kvality alespoň u některých lidí v církvi. Samozřejmým důsledkem ovšem je, že katolická církev nikdy nebude působit tak,jako malé církve s prostorem jen pro stoprocentní členy. Nebude tedy tak imponovat (ale i odpuzovat!) svou razancí, za to v ní bude místo pro mnohé, téměř pro všechny. Zdá se, že nejpravděpodobnější obraz církve v této zemi bude tento: Budou v ní existovat ostrůvky či větší ostrovy věřících, jejichž jádro tvoří ti křesané, kteří jsou ochotni k nadprůměrné náročné životní cestě, ať už jsou to kněží, řeholníci nebo laici ve světě. K nim se přidávají další nositelé a adepti víry, které obklopují sympatizanti. Zbylé ostrůvky či ostrovy věřících bez živého jádra jsou v nebezpečí, že dříve nebo později zaniknou, utopí se v moři světa nebo zůstanou jen jakýmsi kulturním spolkem, pěstujícím tradice, ale žijícím prakticky podle všeho jiného, jen ne podle evangelia.
(69-70)


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 66,18-21; Žalm 117; Žid 12,5-7.11-13
Lk 13,22-30

Starý zákon neměl výslovně popsané, jak vypadá místo, kde přebývají zemřelí. Ale na mnoha místech popisuje, že spravedlivý před Bohem je ten, kdo koná dobro. Nový zákon přináší přelomovou skutečnost: získat "nebe", není otázkou našeho vysokého výkonu, ale je především zásluhou sebeobětování Ježíše Krista. To neznamená, že člověk má jistý věčný život v blízkosti Boha. Dnešní evangelium celý problém popisuje velmi výstižně. Řecké slovo "agónizomaj" znamená "zápasit, snažit se". Jde o to "snažte se vejít..." Nebe je skutečně především darem Boží milosti, ale také odráží to, že záleží na nás a na tom, zda my sami zápasíme o dobro.

Zdroj: Nedělní liturgie

Sv. Monika (svátek 27.8.)

(25. 8. 2019) Narodila se v roce 331 nebo 332 v křesťanské rodině v Tagaste v Numidii (v dnešním severovýchodním Alžírsku).

sv. Bartoloměj (svátek 24.8.)

(23. 8. 2019) „Čím nás může tento takřka anonymní světec inspirovat?

Doporučujeme: Všední život s Duchem Svatým

Doporučujeme: Všední život s Duchem Svatým
(21. 8. 2019) Na příkladech z vlastního života i z života světců (Jan Pavel II., Terezie z Lisieux aj.) autorka...

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy

21.8.1968 Komunismus = ´bratrství´s kulometem u hlavy
(19. 8. 2019) 21.8.1968 vtrhly komunistické armády do tehdejšího Československa... Komunistické ideje mohou být líbivé a lákavé, ale...

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (svátek 14.8.)

(13. 8. 2019) "Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla..." (odkaz na kna.cz)

15.8. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

(13. 8. 2019) K čemu nám slouží tento svátek?

Knižní tip pro děti a katechety: Bůh je tady!

Knižní tip pro děti a katechety: Bůh je tady!
(7. 8. 2019) Kniha je určena dětem raného školního věku a představuje pomůcku, jak s nimi vést rozhovory o křesťanských...

Exercicie na Lomci 19. - 23. 8. s P. Josefem Prokešem - Evangelii gaudium

Exercicie na Lomci 19. - 23. 8. s P. Josefem Prokešem - Evangelii gaudium
(5. 8. 2019) Jak srozumitelně předávat Boží slovo v dnešním světě? Jak prožívat evangelium tak, aby bylo přitažlivé i pro naše okolí?...

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4. 8. 2019) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí františkánský...