3. Kříž místo oidipovského komplexu

z knihy Psychologie a víra - orientace a podněty k diskusi

Psychologie v kontextu víry

Vzdor vzájemné kritice je dialog mezi psychologií a vírou, psychoterapií a pastorací, možný a nutný. Obě se setkávají ve společném přání, aby se osoba stala subjektem - i když tato subjektivizace před Božím zrakem, tak jak o ně usiluje víra, není sdílena psychologií a psychoterapií. Tím důležitější je dialog o společných a rozdílných cílech a cestách subjektivizace. Místem dialogu je pastorační psychologie. Nesmí být opět chápána jako pouhá "psychologie v církvi"; spíše jde o to vzít psychologii do služeb ve věci víry, která má vždy na mysli ucelenou tvorbu osoby v Božích očích. Taková pastorační psychologie bude souhlasit s mnohým, co říká psychologie o lidských zážitcích a jednání; bude se však snažit, aby těmto psychologickým poznatkům dala teologický výklad. Tak se v pastorační psychologii přepisuje profánní psychologie pro teologické záležitosti. Tato transformace psychologie směřuje především k tomu, aby byl redukcionistický obraz člověka, podávaný psychologií, kritizován, zkorigován, a popřípadě nahrazen obrazem člověka z evangelia.

Tento proces lze naznačit na příkladu psychoanalýzy Sigmunda Freuda. Zakladatel psychoanalýzy doporučuje člověku, který se nechce spokojit s úlohou náboženství a jejím narkotickým štěstím, aby pohlédl do tváře "pravdě" života, definitivní bezútěšnosti a beznaděje. Zdrojem tohoto heroického a zároveň fatalistického pohledu na tragiku člověka je pro Freuda antika se svou mytologií a filozofií především platonského a stoického charakteru. Pro židovského gnostika Freuda se stala jakýmsi náhradním náboženstvím, jež jej vedlo k přesvědčení, že nakonec musí každý člověk nést na zemi - stejně jako bájný hrdina Oidipus - tragické zapojení do viny, nenávisti a do konfliktních vztahů.

Křesťanská vina se však nemůže spřátelit ani s výkladem oidipovského komplexu lidské existence, jak jej podává Freud, ani s poučením pro život, že je třeba hrdinně přijmout tragiku. Oidipovský komplex jako poslední interpretace lidské existence vyvolává odpor víry. Křesťan postaví podle své znalosti života na místo antického mýtu "znamení kříže".

V historicky uskutečněném vtělení Boha, ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jež jsou obsaženy ve znamení kříže, křesťan ví, že všechna tragika, opuštěnost a bezútěšnost byly definitivně překonány. Jeho psychický základní postoj tedy nespočívá v přikrčeném vytrvání, jak ho převzal Freud podle cenného výroku Marka Aurelia: "Musíš být jako skála, o niž se vlny rozbijí!" Křesťan naproti tomu tuší, že "utrpení tohoto věku nejsou nic ve srovnání se slávou, která se na nás zjeví" (Řím 8,18). Nepočítá s tím, že se musí sám zachránit slepým vytrváním, nýbrž může se svěřit záchrannému Božímu činu: "Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno prospívá k dobrému" (Řím 8,28).

Taková psychologie a psychoanalýza, v níž je zakotvena pravda víry, zhuštěná do symbolu kříže, se dnes může stát prorockým znamením pastorace: že církev to myslí vážně s Boží praxí, zjevenou v Ježíši, jež spočívá v uzdravujícím doprovázení zarmoucených, nemocných, hříšníků a "duchovně" chudých. Právě léčení rozličných neduhů, jimiž dnes lidé trpí, se může pastorace znovu naučit od psychologie a psychoterapie. Tento proces učení naprosto neznamená, že by bylo třeba vzdát se vlastně pastorace, tj. pravdy o kříži. Naopak - psychologie a psychoterapie, orientované na koordinátách víry a odtud příslušně formované, profilované jako pastorační psychologie - vrací pastoraci její léčivou a tedy ježíšovskou tvářnost.

Na pozadí předem určeného vztahu psychologie a víry se teď můžeme obrátit k jednotlivým dílčím oblastem, v nichž se obě dotýkají. Pro duchovního správce se jeví jako zvlášť relevantní a užitečné tyto oblasti:
- náboženská psychopatologie
- uzdravující duchovní doprovázení při životních krizích
- psychoanalytický výklad Písma
- psychologické aspekty náboženských symbolů.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Isidor Baumgartner

Témata: Psychologie

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

25. 10. 2026, 18. 10. 2026

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 45,1.4-6; Žalm Žl 96,1+3.4-5.7-8.9-10a+c; 1 Sol 1,1-5b
Mt 22,15-21

Může křesťan dělit svou věrnost mezi císaře a Boha, mezi pozemskou a Boží autoritu? Tak postavili otázku Ježíšovi protivníci a čekali, že Ježíše nachytají buď jako nevěrného věřícího, který není zcela věrný Bohu, nebo jako nevěrného občana, který není věrný císaři. Odpověď ale žádné dělení nezdůvodňuje, i když by to tak mohlo na první pohled vypadat. Každý věřící Izraelita (a právě takoví se Ježíše ptali) věděl, že Bohu náleží všechno: svět, císař, denár – ale hlavně člověk sám. Člověk, který v sobě nese obraz Boží, má Bohu patřit cele. Potom si může dovolit respektovat císaře, platit peníz daně, žít v tomto světě bez obav, že všechno pokazí. Ale patřit plně a cele z hloubi svého nitra Bohu, není nic snadného. Bůh nás v tom však nenechává samotné, když vkládá do našeho nitra Ducha, který sám volá: „Abba, Otče“!