1. Krátké dějiny obtížného dialogu

z knihy Psychologie a víra - orientace a podněty k diskusi

Hermann Ebbinghaus (1850-1990) říká o psychologii, že má krátkou historii a dlouhou minulost. Toto rozlišení se dá s určitým oprávněním přenést i na vztah psychologie a víry.

I tady lze konstatovat krátkou historii a dlouhou minulost. Dávno předtím, než publikoval William James (1842-1910) své mistrovské nábožensko-psychologické dílo o náboženské zkušenosti, nebo než mluvil Carl Gustav Jung (1875-1961) o Kristu jako o archetypu "já", tedy už před vznikem vlastní náboženské a pastorální psychologie, existuje společná minulost psychologie a víry. Svůj důvod to má vtom, že víru nelze zakusit a žít jinak, než jako osobně celostní a proto ve vysokém stupni psychický akt. Proto každé uvažování o víře musí nutně vést k jakési psychologické reflexi o duši člověka. Nepřekvapuje proto, že v historických dokumentech víry, v nichž se zkušenosti víry vyjadřují v příslušném historickém kontextu, narážíme na názory, které je třeba v širším smyslu charakterizovat a ctít jako psychologické.

Uvádíme k tomu tři stručné ilustrující odkazy:
1. Biblické prameny víry naprosto nejsou bezduchými pojednáními. Zcela samozřejmě vědí, co se děje v lidském srdci: jak může onemocnět (Izaiáš1,5), jak se bojí (Ez21,12), nebo jak začíná hořet při setkání s Bohem (Lk24,32). I Ježíšovo léčivé jednání je evangelisty líčeno s velkým psychologickým citem. Z hlediska moderní psychoterapie připomínají Ježíšova uzdravování, zachycená v evangeliích, mnohé dnešní psychoterapeutické postupy. Tak například je mnohými exegety a psychology považováno vyléčení posedlého z Gerasy (Mk5,1-20) jako léčba schizofrenie, kde Ježíš vstupuje v psychoterapeutický dialog s částí duše, odštěpenou od vědomí a označenou za démona. Zde je však třeba upozornit, že "Ježíš psychoterapeut" stojí podstatně výše než zvedá nad profánní psychoterapeut. Jeho uzdravování souvisí s Božím královstvím, které vněm započalo a účastníci zakoušejí spolu s uzdravením celé bytosti Boží slitování (Mk5,19). Vyprávění evangelií o uzdravováních svědčí o vyhraněné psychologické znalosti života přirozených průběhů duševní nemoci a uzdravení.

2. Z hlediska moderní psychologie fascinuje, jak Augustin ve svých "Vyznáních" v psychodramatickém rozhovoru s Bohem prosazuje "zakoušení sebe" a jak "v připomínání, opakování a zpracování" (Freud) své životní traumatizace přichází stále blíže k útočišti nepokoje svého srdce, k Bohu.

3. Psychology je dnes stále více hodnoceno vcítění do průběhu duchovních procesů proměny tak, jak se s nimi setkáváme v exerciciích Ignáce z Loyoly nebo ve vedení duše Františka Saleského.

Jednotu psychologie a víry nalezneme ještě v počátcích praktické teologie. Ta vyrostla koncem 18. století v samostatnou disciplínu a od samého počátku s sebou také nesla soudobou psychologii, která v té době měla vstup na univerzity teprve před sebou. Psychologie se setkávala s budoucími duchovními pastýři uvnitř Praktické teologie ve formě tzv. pastorační medicíny.

Mnohoslibné počátky pastorační medicíny, která podle dnešního pohledu byla do značné míry tvořena pastorální psychologií, utrpěly koncem minulého století v důsledku sociálně kulturních a duchovně historických změn závažné škody. Moderní psychologie, která byla tehdy představována jako experimentálně přírodovědecká psychologie a psychoanalýza, se jevila jako výraz světonázorového racionalismu, liberalismu a subjektivismu a předpokládalo se, že je třeba se proti nim postavit antimodernistickým vymezením. Podstatnou měrou k tomu přispěl vyloženě náboženskokritický a proticírkevní afekt mnoha psychologických koncepcí.

Toto duchovně historické trauma ve vztahu psychologie a teologie dostalo novou potravu "Napomenutími" Pia XII. a ještě Janem XXIII., který duchovním zakazoval vykonávat psychoterapeutickou praxi, anebo se jí podrobovat. Teprve Druhý vatikánský koncil zahájil rozhodující obrat katolické církve ve vztahu k psychologii. Psychologické vědě se za prvé zajišťuje "zákonná svéprávnost" a za druhé se velmi výrazně žádá psychologie pro výchovu kněží.

Nemálu teologů, kněží a věřících je zatěžko dodnes odvážně následovat koncilové Otce na odvážné cestě dialogu s moderní psychologií, jak ukazuje například současný spor o hlubinně psychologický výklad Písma. Avšak diakonická duchovní praxe církve tak, jak se provádí v charitních zařízeních církevně pověřenými psychology, terapeutickými pedagogy, vychovatelkami, sociálními pracovnicemi, pastorálními referenty i kněžími, používá zcela samozřejmě moderní psychologii. Ať to chceme vidět nebo ne, církevní diakonie je dnes oblastí aplikované psychologie. Tím potřebnější je teologicko - praktická orientace v otázce, jak je třeba vidět vztah psychologie a víry.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Isidor Baumgartner

Témata: Psychologie

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

9. 11. 2025, 16. 11. 2025

Čtení z dnešního dne: Pátek 14. 11. 2025, Pátek 32. týdne v mezidobí

Mdr 13,1-9;

Komentář k Mdr 13,1-9: Velikost a krása stvořeného ukazují na Stvořitele. Chci léčit pesimismus a škarohlídství také tím, že se častěji zahledím na Jeho stopy…