5. Psychologie, psychoterapie a léčivá pastorace

z knihy Psychologie a víra - orientace a podněty k diskusi

Volání po psychologii pro duchovní je staré. Už studijní řád z roku 1773 žádal, aby "místo zaměstnání kandidátů suchou ontologií" byla "hlavní péče věnována psychologii neboli nauce o duši". Již citovaný farář a psychoanalytik Oskar Pfister vidí, že realizace tohoto postulátu je do značné míry nesplněna, a tak sarkasticky poznamenává: "Duchovní se raději zaměstnávají zavazadlem dogmat než živou lidskou duší".

A už Freud poznal, že jeho psychoanalýza směřuje k obsazení polí, která musela běžná pastorace nechat ležet ladem v důsledku psychologické neznalosti. Jeho výrok: "Co činíme, je duchovní péče v nejlepším smyslu", představuje dodnes výzvu pro církevní pastoraci. Pastorace a teologie jsou bez psychologie stále víc v nebezpečí, že zakrní na jakési "bezduché" zřízení, které bude jednat mimo člověka.

Jak už bylo naznačeno, Druhý vatikánský koncil představuje rozhodující bod obratu v postoji církve k profánní psychologii a psychoterapii. V dekretu o výchově kněží se výslovně žádá "zdravá psychologie a pedagogika při výchově kněží, jakož i "metodicky správná a církevním autoritám odpovídající výuka v psychologii". Vysvětluje se to tím, že duchovním a laikům může mnoho pomoci psychologická věda pro hlubší pochopení lidského života. V souvislosti s psychologií se dále hovoří o pastorační schopnosti vcítění", o"skutečné účasti na životě věřících", o"schopnosti naslouchat druhým a v duchu lásky se otevřít různým lidským situacím".

Tento otevřený a kladný postoj koncilních Otců je třeba dodnes obdivovat. Dali podnět, aby psychologie a psychoterapie byly považovány za něco, co si zachovalo hodně z křesťanské praxe, i když je to zahaleno profánními slovy a smíšeno s nekřesťanstvím. Jde tedy o to, vyzvednout v nich to, co je specificky křesťanské a učinit to užitečným pro pastoraci. Duchovní, ale i členové farnosti mohou v dialogu s Freudem, Jungem, Rogersem, Perlsem, Franklem a jinými znovu objevit svůj úkol rozvíjet v následování Krista léčivé klima. K tomu by bylo třeba, aby co možná nejvíc duchovních i laiků mělo důkladné znalosti o tom, co se děje v přenosu a v protipřenosu, co se projevuje zduševní problematiky v neurotických symptomech, jakou nábožensko-pedagogickou odpověď vyžadují určité dětské vývojové fáze, v jaké symbolické řeči se vyjadřují strach, vina ale i uzdravení, a o tom, kolik se zachovalo zosobní pravdy života. Duchovní, který dokáže uskutečňovat psychoterapeutické základní postoje pravdivosti, úcty a vcítění (Roger), by mohl jako kompetentní mystagog uvádět lidi v procesech osobního provázení do tajemství jejich života, jež spočívá v Božích plánech s nimi.