Sekce: Knihovna

Isidor Baumgartner

2. Od vzájemného falešného chápání k věcné kritice

z knihy Psychologie a víra - orientace a podněty k diskusi

2.1 Vzájemné špatné chápání

Vztah psychologie a víry je zatížen řadou vzájemných špatných pochopení. Ze strany psychologie sem patří podezření vyslovené psychoanalýzou Sigmunda Freuda, že každé náboženství vyrůstá z infantilních potřeb a vede k neurotickým poruchám. Podle toho není všemohoucí Bůh Otec nic jiného, než "obnova a znovuvytvoření" dětských představ otce a matky novým způsobem. K hledání útočiště u rodičovského Boha, projektovaného do onoho světa a do věčnosti, dochází proto, že člověk se snaží popřít své bezmocné a bezútěšné postavení vůči velkým silám života. Náboženství klame o skutečné situaci člověka, o jeho opuštěnosti a bezmocnosti tím, že podává určitou mylnou představu. Obstarává "narkotické štěstí" a to za vysokou cenu. "Náboženská technika" prý spočívá vtom, že "snižuje hodnotu života". Děje se to tak, že ze závislosti na Bohu nade mnou nebo na rodičovském Bohu, vyrůstají permanentní pocity viny a úzkosti, jimž se musí podobně jako při neurózách čelit rituály, modlitebními cvičeními, asketickým sebetrestáním a podobnými praktikami. Dále se Freud podle vlastního vyjádření přiklání k tomu, že "označuje veškeré náboženství za univerzální nátlakovou neurózu". Proti nemoci náboženství prý existuje pouze jediný léčebný prostředek: osvěta vědou - míněna je především psychoanalýza - neboť ta, na rozdíl od náboženství, žádnou iluzí není.

Na straně teologie, kněží a křesťanů se psychologie - a ta se neskládá jen z Freudovy psychoanalýzy - setkává s neméně "projektivním přístupem". Spektrum falešných chápání sahá od euforického přeceňování až k úzkostné obraně.

Od psychologie se očekávalo rychlé a bezbolestné splnění dosud neuskutečněných obrovských nároků; že velké problémy církve, problémy v měnících se farnostech a osobní životní krize se hypnoticky - jakoby ve spánku - promění ve stálou harmonii a radost.

Analogicky ke špatnému chápání duchovní správy byla chápána psychologie jako nástroj manipulace s mocí, jímž by bylo možno znovu přivést lidi do církve, přičemž "církví" byla v tomto případě rozuměna oblast vlivu vlastního, zřejmě uraženého, ega.

A konečně existuje i nemalý strach z psychologie. Především se chápe jako nástroj, jímž je možno do víry zavléci nekřesťanské ideologie, neslučitelné s poselstvím víry. Symptomaticky proto je jednak Freudovo chápání o náboženství, jednak nauka o "sebevykoupení", odvozená z rozhovorové psychoterapie, ale i podvržený názor teoretiků učení, že člověk reaguje jako poněkud inteligentnější krysa.

Takové projekce se pak používají uzavření se před škodlivými vlivy psychologie na víru a církev. Prospěšnému dialogu neslouží ani návrat k předkoncilním představám o psychologii na straně křesťanů, ani pomlouvání všeho náboženství na straně psychologie. Potřebné je vzájemné respektování svébytnosti víry a psychologické vědy v jejich vlastních oborech tak, jak to konstatuje Druhý vatikánský koncil v konstituci "Gaudium et spes". Takové uznání znamená, že každá strana pochopí omezenost svého pohledu na člověka a bude brát vážně kritické otázky strany druhé.





2.2 Kritické otázky vůči moderní psychologii

Na psychologii lze skutečně všelicos věcně kritizovat. A vůbec nejde v prvé řadě o její ateismus. Carl Gustav Jung jasně definuje úlohu vědecké psychologie, když říká: "Vyznání víry nejsou, jak známo, záležitostí vědy. Prohřešil bych se proti skromnosti, příslušné vědě, kdybych řekl víc, anebo něco jiného, než co vyplývá ze skutečností". Zcela správně vidí, že věda nikdy nemůže dokázat, zda určité prvotní představy duše jsou či nejsou božského původu. Co však psychologická věda může dát k dispozici zainteresovanému věřícímu, je znalost psychodynamiky náboženského vidění a zážitků. Studuje takříkajíc psychické orgány a senzory víry, nemůže a nemá si však nikdy jako psychologie dovolit říci něco relevantního o předmětu a obsahu víry. Kdo se bude znovu a znovu dotazovat psychologie, zda v lidské psyché nachází Boží stopy, musí být psychologií zklamán. Psychologie odpoví hledači Boha stejně odmítavě, jako onen ruský kosmonaut, který prý po návratu z vesmíru prohlásil, že nenarazil na žádné stopy Boží existence. Pro toho, kdo hledá "důkaz víry", je moderní vědecká psychologie naprosto nevhodným diskusním partnerem, neboť stejně jako přírodní vědy se otázce Boha vyhýbá. Pokud se drží svého vlastního vědeckého kánonu, provozuje metodologický ateismus, který však nemůže být postaven na úroveň s existenciálním popíráním Boha jednotlivých psychologů či psychoterapeutů.

Postoj jednotlivého badatele a psychologa k existenci Boha, k Bohu, který se stal v Ježíši člověkem, není odvozen z psychologie, nýbrž z jeho křesťanské či nekřesťanské orientace. Jako křesťan může vidět mnohé, s čím se jako psycholog setkává, očima víry. Může charakterizovat uzdravení člověka jako Boží dar; v neukojitelné lidské touze po osvobození od viny a po lásce může poznat neklid srdce, toužícího po Bohu. Psychologie jako věda se však zdržuje podobného náboženského výkladu duševních jevů, motivovaného vírou.

Přesně vzato je z teologického hlediska třeba kritizovat psychologii, která překračuje vlastní vědecké hranice a vydává se hledat "znamení z onoho světa". Zde plynule přechází psychologie a psychoterapie v parapsychologii, spiritismus, okultismus a astrologii. Tak se dostává do nebezpečí, že poklesne na pseudoreligiózní show, na psychokult a pochybnou léčitelskou nauku. Taková psychologie New Age provokuje kritiku, protože rozhodujícím způsobem zanedbává "znalost skutečností" o lidské psyché ve prospěch vlastní ideologie. Taková psychologie a psychoterapie se pak podle sarkastického výroku Karla Krause stává nemocí, za jejíž léčení se sama vydává.

Ale i tam, kde se psychologie drží svého kánonu tak, že nezkoumá nic než empiricky zjistitelné zkušenosti, je možné se ptát, zda přece jen neoperuje skrytě ideologicky, tedy s redukovaným obrazem člověka. Takový antropologický redukcionismus by mohl například zaznívat z mnohých psychoterapeutických koncepcí. Zde se člověk léčí co možná jako izolované individuum, aniž by se věnovala pozornost zkoumání poměrů, jež ho učinily nemocným. Je však možno člověka opravdu uzdravit, aniž by se současně zlepšily sociální podmínky, jež ho nechaly onemocnět? Neztrácí tímto způsobem svoji ostrost obžaloba těchto poměrů - již implicitně představuje každá duševní nemoc - takže zodpovědní lidé ve společnosti se mohou oddávat představě, že je vpodstatě všechno v pořádku?

Dále je třeba se kriticky zeptat vědecké psychologie a psychoterapie, zda tajně neholdují a nepodléhají mýtu proveditelného. Jak jedná psychoterapie s neměnitelnými reáliemi života, se skutečností, že tento život nemůže být plně zajištěn proti nemoci, utrpení a smrti? Kde připouští, že nevyléčitelnost též patří k životním skutečnostem? Neposiluje moderního člověka v jeho neschopnosti trpět a truchlit, když mu sugeruje, že zvládnutí nemoci je jen otázkou vědy a času? Taková psychologie pak trpí vlastním "božským komplexem" (H.E.Richter), ve kterém se člověk domnívá, že může a musí plně ovládat hranice života.





2.3 Otázky psychologie vůči praxi víry a vůči pastoraci

Kritické dotazy je však možné slyšet i v opačném směru. Křesťané musí vzít na vědomí i případné, pro ně nepříjemné, "narcisticky zraňující" nároky psychologie. Tak např. Freudovu kritiku náboženství, která přece jen obsahuje jiskérku pravdy o tom, že náboženský život v soukromé zbožnosti, ve farní praxi ale i ve velkých strukturách může nezřídka bránit duševnímu růstu. Musí se vypořádat s následky nezdařené náboženské výchovy, jež může vést v horším případě k"ztrátě náboženství", k"ekleziogenní neuróze" a k"otravě Bohem". A v neposlední řadě se musí křesťané a církve ptát, zda rozvoj moderní psychoterapie a psychologický boom nepředstavují drtivou kritiku pastorace, zda neznamenají selhání duchovní péče při léčebném provázení lidí v jejich životní nouzi. Možná, že dotazování psychologie a psychoterapie, které působí jako otázky "cizího proroka", má v dnešní době význam především vtom, že připomínají pastoraci její zapomenutou léčebnou dimenzi.

Úkol léčebného jednání stojí zcela zřetelně už na počátku duchovní péče. Když Ježíš vysílá učedníky k pastoračnímu působení ukládá jim, "hlásat Boží království a léčit" (Lk 9,2). Obojí je nerozlučně spojeno: hlásání i léčení. Pokud nás všechno neklame, lze konstatovat znepokojivé náznaky toho, že v otřesném rozsahu bylo a je zapomínáno na uzdravování jako na podstatný díl Ježíšovy pastorační činnosti.

Prázdné zpovědnice kněží a plné čekárny psychoterapeutů lze hodnotit jako důkaz, že lidé ve svých životních nouzích předpokládají u duchovního pastýře jak léčebnou znalost života, tak i kompetenci pouze do jisté míry.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Sobota

Jer 11,18-20; Jan 7,40-53

Komentář k Jan 7,40-53: Sebejistota farizeů a těch, kdo znali Zákon a vykládali jej ve svůj prospěch je dodnes nakažlivá. A to, že k Ježíšovi měla blíže „lůza, která nezná Zákon“, může být i dnes pro církev inspirující.

Zdroj: Nedělní liturgie

Husté temnoty zahalily naše životy. Dolehly na nás obavy a rozpaky

Husté temnoty zahalily naše životy. Dolehly na nás obavy a rozpaky
(27. 3. 2020) Promluva papeže Františka při mimořádné modlitbě a požehnání Urbi et Orbi v pátek 27. 3. 2020

Terezie z Avily - výročí narození

(27. 3. 2020) Svatá Terezie od Ježíše, "Terezie z Ávily" (28. 3. 1515 Ávila – 4. 10. 1582 Alba de Tormes) Nic ať tě nemate, nic ať tě…

Velikonoce - pracovní listy pro děti

(26. 3. 2020) Pracovní listy k Velikonocům - k doplnění, přečtení, vybarvení i dokreslení...

Časně ráno 25. března 1951 v zajateckém táboře v Severní Korei

(25. 3. 2020) Časně ráno 25. března 1951, na Hod Boží velikonoční, vylekal Emil Kapaun všechny ostatní zajatce. Přemluvil totiž čínské…

Zvěstování Páně (25.3.)

(24. 3. 2020) Žádný učený z nebe nespadl a z nebe nespadl ani Bůh. Bůh si zvolil svou cestu do světa prostřednictvím člověka, který se…

Spojme se tuto středu a pátek s celým světem ke společné modlitbě

(23. 3. 2020) Papež vyzval všechny křesťany, aby se ve středu 25.3.2020 ve 12:00 spojili v modlitbě Otčenáš. V pátek večer pak…

Kam se dovolat pro potěchu ducha a duše

Kam se dovolat pro potěchu ducha a duše
(20. 3. 2020) Telefonní linky pomoci Charity, ale i kontakty na kněze, terapeuty atd.

Inaugurace papeže Františka 19. 3. 2013 a svatý Josef

(18. 3. 2020) Papež František je ctitelem svatého Josefa. Pochází z farnosti sv. Josefa, v kostele sv. Josefa zaslechl osobní Boží…

Svatý Josef (svátek 19.3.)

(17. 3. 2020) Svatý Josef je světec, o kterém se mnoho nemluví, ačkoli jeho role v životě Ježíše Krista je naprosto zásadní. Anebo se…

Varování před sektou Shincheonji

Jde o nové náboženské hnutí z Jižní Koreje. Církve po celém světě proti němu varují.

Důvodem je sektářská povaha, manipulativní praktiky, snahu o utajování, zásadní odklon od křesťanského učení apod.

Její členové zpravidla postupně opouštějí rodiny a omezují veškeré kontakty s vnějším světem.

Více informací:

www.scjinfo.cz