Schopnost žasnout člověku prospívá... - archív citátů

Sekce: Knihovna

5. K teologii soukromých zjevení (Cornelio Del Zotto)

z knihy O soukromých zjeveních

Předmluva

„Soukromá“ zjevení, zvaná také „osobní“ (particolari) či „zvláštní“ (speciali) patří k těm duchovním skutečnostem, které představují pro věřící nemalé obtíže při rozlišování a mnohé problémy v interpretaci[1]. Přesto se správné uspořádání v životě církve a pravdivé hodnocení těchto jevů Boží milosti postupně objasňovalo zvláště díky učení 2. vatikánského koncilu2 a učitelského úřadu papežů.

Pavel VI. si v jednom projevu 16. října 1974 živě přál nový rozkvět darů Ducha svatého: „Nezbytnost milosti předpokládá nutnou potřebu ze strany člověka: potřebu, aby zázrak Letnic pokračoval v dějinách církve a světa; a to ve dvojí podobě, s jakou se dar Ducha svatého vylil na lidi, aby je nejprve posvětil (a to je prvotní a nepostradatelná forma, skrze níž se člověk stává předmětem Boží lásky, gratum faciens, jak říkají teologové) a pak aby je obohatil o zvláštní výsady, jež nazýváme charizmata (gratis data), ve prospěch bližního a zvláště společenství věřících. Dnes se o tom mnoho mluví; a, s přihlédnutím ke složitosti a křehkosti podobného tématu, si nemůžeme než přát, aby i dnes byla Boží církvi dána nová hojnost nejen milosti, ale i charizmat.“3

„Je to právě v tomto kontextu (charizmat), kde se má uvažovat o „soukromých“ zjeveních jako ekleziálních a teologických skutečnostech“4 .

Nesčetné předsudky, obavy a nedůvěra, bránily opravdu po dlouhou dobu tomu, aby se těmto ekleziálním zkušenostem otevřeně čelilo a aby se o nich vyjádřil nestranný soud. Zhodnocením direktiv mimořádného i řádného učitelského úřadu a shrnutím toho, co v této věci učí teologové, chci představit některé základní linie a navrhnout několik orientačních kritérií pro formaci objektivního teologického úsudku a nabytí odpovídajícího osobního postoje ke složité skutečnosti „soukromých zjevení“ v církvi.





I. Prorocké charizma v kontextu darů Ducha svatého

Abychom dobře pochopili smysl a význam soukromých zjevení, je třeba o nich uvažovat v kontextu jim vlastním, tj. rozmanitého působení Ducha svatého. Jak praví koncil, „Duch přebývá v církvi a i v srdci věřících jako v chrámě (srov. 1 Kor 3,16; 6,19), modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti (srov. Gal 4,6; Řím 8,15-16 a 26). Uvádí církev do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými i charizmatickými dary a zdobí svými plody (srov. Ef 4,11-12; 1 Kor 12,4; Gal 5,22). Omlazuje církev silou evangelia, bez ustání ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím snoubencem“5.

Duch svatý jako „světlo srdcí“ (srov. sekvence Veni, Sancte Spiritus), tj. svědomí, „usvědčuje z hříchu“ (srov. Jan 20,22n.), totiž dává člověku poznat jeho hřích, a zároveň jej nasměrovává k dobru. Díky rozmanitosti jeho darů (pro které je nazýván septiformis) může být každý druh lidského hříchu dostižen spásnou Boží mocí. Ve skutečnosti - jak říká svatý Bonaventura - „v moci sedmi darů Ducha svatého je všechno zlo zničeno a je způsobeno veškeré dobro“6.

„Tento Duch je dechem, vánkem, ne rámcem, a proto nás chce pouze zahrnout a proniknout svým vanutím, nikoli se pro nás zpředmětnit, nechce být viděn, ale být vidoucím okem milosti v nás, a málo ho zajímá, zda se obracíme k Němu, když se modlíme, jen když prosíme s Ním: „Abba“ (Gal 4,6; Řím 8,15), Otče, jen když naší vůlí souhlasíme s jeho nevyjádřitelným vzdechem v hloubi naší duše. On je světlem, které nelze vidět jinak, než na osvětleném předmětu: a taková je láska mezi Otcem a Synem zjevená v Ježíši“7.

„Podstata Ducha, jako jednota mezi Otcem a Synem, spočívá právě v onom altruismu připomínání, které pak je pravou obnovou. Duchovní církev (ecclesia pneumatica) je církev, jež v připomínce chápe víc do hloubky, prohlubuje poznání Slova a tak je prožívá živěji a bohatším způsobem“8.

Církev tedy, a Spiritu Sancto Edocta (poučovaná Duchem svatým), žije z této „památky“9, která nabývá v daru proroctví svou nejvyšší zřejmost zjevení smyslu Písma a která ji uvádí do plného poznání pravdy (srov. Jan 16,13; Ef 2,19-22; Řím 12,6-16; 1 Kor 12,7-11; 14,1-5). Prorocké charizma je totiž jednotlivci sdíleno ke společnému prospěchu, „neboť kdo prorokuje, buduje církev“ (1 Kor 14,5). Věřící jsou „budováni na základě apoštolů a proroků a úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš“ (Ef 2,20). Ustavičným působením Ducha svatého, který udílí své dary „každému ke společnému prospěchu“ (1 Kor 12,7), nepřestávají být (společně) „budováni, aby se stali Božím příbytkem skrze Ducha“ (Ef 2,22). „Jako se v organismu živého těla žádný úd nechová pouze trpně, ale spolu s životem těla má účast i na jeho činnosti, tak také v Kristově těle, církvi, celé tělo „roste a dělá pokroky podle činnosti přiměřené každé části“ (Ef 4,16). V tomto těle jsou dokonce údy tak velice spojeny a skloubeny (sr. Ef 4,16), že o údu, který nepřispívá k růstu těla podle své míry, je nutno říci, že není k užitku ani církvi ani sobě samému“10.

Působení a sdílení darů a charizmat pro neustálý růst a zdokonalování celé církve se tedy koncilním otcům stávají kritériem rozlišování a podpory charizmat: „Duch svatý po všechny časy celou církev ‘sjednocuje ve společenství a ve službě, vybavuje ji různými hierarchickými a charizmatickými dary‘11, oživuje církevní instituce jako jejich duše a věřícím vlévá do srdce stejného ducha poslání, jaký pobízel samého Krista. Někdy také apoštolskou činnost viditelně předchází a různými způsoby neustále provází a řídí“12.

„A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří.

Tato apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha svatého.13 Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Lk 2,19 a 51), tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charizma pravdy. Církev totiž během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova“.14

Je to v tomto kontextu, kam má být umístěno a kde má být zvažováno jako teologická a ekleziální skutečnost každé ‘soukromé‘ zjevení. Zdarmadaný dar Ducha, jako úřad a poslání v církvi a pro církev, je ze své povahy prorocký... „Tento charizmatický a prorocký prvek v církvi slouží neustále nové aktualizaci Ježíšova poselství v různých situacích“.15

Poznání pravdy poznamenává začátek naplnění spásného díla v dějinách v síle neustávajícího působení Ducha svatého podle dogmatického principu vyjádřeného koncilními otci ve 4. článku dogmatické konstituce Lumen Gentium: „Duch přebývá v církvi a i v srdci věřících jako v chrámě (srov. 1 Kor 3,16; 6,19), modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti (srov. Gal 4,6; Řím 8,15-16 a 26). Uvádí církev do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými i charizmatickými dary a zdobí svými plody (srov. Ef 4,11-12; 1 Kor 12,4; Gal 5,22). Omlazuje církev silou evangelia, bez ustání ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím snoubencem“16.

Dekret Ad gentes cituje tento text z Lumen Gentium a předesílá jej nesmírně důležitým vyjádřením „po všechny časy“ a doplňuje ho neméně důležitě slovy „celou církev“17. To znamená, že Duch svatý nadále učí církev tím, že ji plní jak charizmatickými, tak hierarchickými dary, které harmonicky a komplementárně působí v moci přítomnosti téhož Ducha, který je oživuje. V dekretu Ad Gentes je další upřesnění, která objasňuje a umisťuje do jejich správného rozměru charizmatické dary, mezi nimiž se nachází prorocký dar, o kterém pojednáváme: „Někdy také apoštolskou činnost viditelně předchází (srov. Sk 10,44-47; 11,15; 15,8) a různými způsoby neustále provází a řídí (srov. Sk 4,8; 5,32; 8,26.29-30; 9,31; 10; 11,24-28; 13,2.4.9; 16,6-7; 20,22-23; 21,11 atd.)“.18 Jedná se tedy o působení, jež je v souladu s Duchem svatým, které se někdy otevřeně zjevuje ve věřících dříve než je vnímáno a hodnoceno hierarchií. To předpokládá, že podnět Ducha odhaluje z pravdy něco nového, co je pak podřízeno zkoumání hierarchie, aby byla ověřena jeho pravdivost a hodnota pro církev, „Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží“ (1 Kor 2,10).

Tato předchuť osvícení pravdy zjevně poznamenává prorockou činnost církve, neboť ta je „založena“ na prorockém daru tak jako na daru hierarchickém (srov. Ef 2,20). Je tedy stále třeba mít na zřeteli prorockou činnost církve a postarat se o to, aby se skrze uskutečňování tohoto daru podporovalo v církvi poznání pravdy a napomáhalo získání spásy až po dosažení dokonalosti svatosti. Když je řeč o prorocích, nelze jimi rozumět pouze ty starozákonní, nýbrž i novozákonní, kteří nikdy nemohou církvi chybět, nakolik tvoří součást jejího božského základu (srov. Ef 2,20), neboť je „na základě apoštolů a proroků“ (Ef 2,20). „Svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání“,19 jehož uskutečňováním v církve máme „Spiritu Sancto operante“, jak v pastýřích, tak ve věřících, ve všech fázích rozvoje až po dokonalost svatosti20 . Nedochází tedy ke konkurenci či protikladu mezi hierarchickými a charizmatickými dary, nýbrž jde o jejich komplementárnost a harmonickou spolupráci.





II. Praxe řádného učitelského úřadu papeže

Svatý otec Jan Pavel II. vícekrát zdůraznil učení koncilu, když označil jeho nauku o charizmatech v církvi za normu posuzování a chování jak pastýřů, tak i věřících. Setkáváme se s tím, že se námi zmíněné části koncilní nauky staly interpretační normou řádného magisteria církve. Navíc jsou jím přímo citovány texty Lumen Gentium 4 a Ad Gentes 4. V dokumentech, které se bezprostředněji týkají Ducha svatého a jeho působení v církvi, jako je list A Concilio Constantinopolitano I21 a encyklika Dominum et vivificantem z Letnic 1986, Svatý otec ozřejmuje kanoničnost koncilní nauky o podpoře rozlišování duchů: „Můžeme říci, že ve svém bohatém učení obsahuje 2. vatikánský koncil vlastně všechno to, co „Duch praví církvím“ (srov. Zj 2,29; 3,6.13.22) s ohledem na současné období dějin spásy. Koncil sledoval vedení Ducha pravdy a vydal svědectví spolu s ním, a tak zvláštním způsobem potvrdil přítomnost Ducha svatého Utěšitele. V jistém smyslu jej znovu „zpřítomnil“ v naší těžké době“22 . Papež připomíná jeho nezbytnost v církvi pro uskutečnění a naplnění spásy. „To, co se ‘v plnosti času‘ (Gal 4,4) dokonalo působením Ducha svatého, může pouze jeho působením nyní vysvitnout z připomínky církve“23. „Duch svatý bude utěšitelem apoštolů a církve, vždy přítomný uprostřed nich - třebaže neviditelný - jako učitel téže radostné zvěsti, kterou hlásal Kristus. Ono ‘naučí‘ a ‘připomene‘ (Jan 14,26) znamená nejen, že svým sobě vlastním způsobem, bude i nadále inspirovat šíření evangelia spásy, ale že také pomůže chápat pravý význam obsahu Kristova poselství; že zajistí pokračování a identitu vyjádření uprostřed proměnných podmínek a okolností“24 . „Nejvyšší a plné sebezjevení Boží, naplněné v Kristu a dosvědčené kázáním apoštolů, se nepřestává projevovat v církvi posláním neviditelného Utěšitele, Ducha pravdy“25 .

„Jak píše koncil, ‘Duch přebývá v církvi a i v srdci věřících jako v chrámě (srov. 1 Kor 3,16; 6,19), modlí se v nich a vydává svědectví o jejich přijetí za děti (srov. Gal 4,6; Řím 8,15-16 a 26). Uvádí církev do veškeré pravdy (srov. Jan 16,13), sjednocuje ji ve společenství a ve službě, vybavuje ji a řídí různými hierarchickými i charizmatickými dary a zdobí svými plody (srov. Ef 4,11-12; 1 Kor 12,4; Gal 5,22). Omlazuje církev silou evangelia, bez ustání ji obnovuje a přivádí k dokonalému sjednocení s jejím snoubencem‘„26.

Citoval jsem zde tyto texty papežského učitelského úřadu, abych jednoznačně dosvědčil normativní platnost nauky koncilu o přítomnosti a rozvoji charizmat v církvi.

Stejným směrem se vydávají také nejlepší komentátoři koncilních textů. Ve své studii „Duch svatý v textech 2. vatikána“ se H. Cazelles, poté co připomenul působení Ducha svatého v biskupech, odvolává na jeho přítomnost v kněžích, kteří mají být docibiles totiž „mají se nechat poučovat Kristovým Duchem, který je oživuje a vede“27. Poté cituje text Apostolicam Actuositatem 3: „Duch svatý, který posvěcuje Boží lid církevní službou a svátostmi, uděluje věřícím také zvláštní dary pro konání apoštolátu (srov. 1 Kor 12,7). ‘Přiděluje každému zvlášť, jak chce‘ (1 Kor 12,11), aby ‘každý sloužil druhým podle míry Božích darů‘, aby tak byli ‘dobrými správci rozmanité Boží milosti‘ (1 Petr 4,10) k budování celého těla v lásce (srov. Ef 4,16)“28.

Koncilní text, který autor cituje i dále, ozřejmuje povinnost toho, kdo obdržel dar a zároveň právo jej užívat v církvi a připomíná těm, kdo mají úkol posuzovat jeho ryzost a řádné užití, aby zkoumali všechno a podrželi to, co je dobré: „Z přijetí těchto charizmat, a to i prostších, vzniká pro každého věřícího právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí a k budování církve. Charizmata se mají uplatňovat ve svobodě Ducha svatého, který ‘vane, kam chce‘ (Jan 3,8), a zároveň ve spojení s bratry v Kristu, především se svými pastýři. Povinností pastýřů je posoudit pravost charizmat a správnost jejich uplatnění, ne ovšem aby zhášeli Ducha, nýbrž aby všechno zkoumali a podrželi, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12.19.21)“29. Autor uvádí také (námi již citovaný) text Ad Gentes 4, aby připomenul obnovný podnět Ducha, který „někdy předchází apoštolskou činnost“30 . Ohledně působení Ducha svatého na stále hlubší poznání pravdy říká, že poklad víry je v církvi uchováván díky jeho milostem, ale hned dodává, že církev může den ze dne nabývat hlubšího poznání Písma31 , nakolik je „poučována“ Duchem svatým“32. A. M. Charue ve svém příspěvku „Duch svatý v Lumen Gentium“ zdůrazňuje nauku bodu 12: „Univerzálnost věřících, kteří jsou pomazáni Duchem svatým (srov. 1 Jan 2,20.27), se nemůže mýlit ve víře“33.

Sensus fidelium je garantován Duchem svatým, který činí církev neporušitelnou „od biskupů až po poslední věřící laiky“34. Philips je ještě výraznější ve svém komentáři ke 12. bodu Konstituce o církvi: „Je politováníhodné, že pojednání o projevech Ducha bylo interpretováno příliš restriktivně, čímž část zjevené pravdy zůstává zastíněna. Naproti tomu podle koncilu existují jednodušší a rozšířenější dary, kterými nelze pohrdat. Hierarchické služby a čistě charizmatické dary se navzájem doplňují... Charizma má spíše známky události (événement) než „instituce“; pod vlivem Ducha svatého mocně oživuje život společenství... Ve výkonu tohoto dohledu (nad pravostí jevů) si hierarchie nečiní nárok na to být vyvýšena nad Ducha, jako by jej chtěla předvolat ke svému soudu. Ale respekt vůči Duchu svatému v sobě zahrnuje i povinnost zkoumat, zda se skutečně nacházíme tváří v tvář jeho projevu“35. Tentýž autor podtrhuje skutečnost, že mezi charizmaty jsou vždy připomínáni „proroci“ a že „slova budování, napomenutí a útěchy jsou řazena“36 mezi charizmata také, nejen dar proroctví. Naznačuje i odpovídající postoj autority kompetentní je posuzovat. Má se opírat o dvojí zásadu: „Nezhášejte plamen Ducha zbabělostí, úzkostlivostí či stranictvím lidské vypočítavosti. Co se týče prorockých darů, ‘všecko zkoumejte, dobrého se držte‘ (1 Sol 5,19-21)“37. Philipsův závěr může být přijat jako stimul pro ty, kdo jsou povoláni odhalovat, podporovat a posuzovat charizmata v církvi: „Je dokonce důležitější zachytit projevy Ducha než rozebírat znamení času, vyjma přiznání, že Duch svatý může pronikat právě skrze okolnosti a díky svědectví a činnosti obyčejných věřících. V církvi vždy budou charizmata, i když v pravidelně nepravidelných kadencích: a jsou dostatečně jasná, aby nás vedla k uvažování a k obrácení“38.





III. Osobní postoje vůči soukromým zjevením

V závěru encykliky Dominum et vivificantem papež Jan Pavel II. apeluje na osobní zodpovědnost všech vůči příchodu Ducha svatého: „Cesta církve prochází srdcem člověka, neboť je tajemným místem spásného setkání s Duchem svatým, se skrytým Bohem, a právě zde se Duch svatý stává ‘pramenem vody živé vyvěrající k životu věčnému‘ (Jan 4,14)“39. Na něj, jako na Parakléta, na Ducha pravdy a lásky, se obrací člověk, který žije z pravdy a lásky a který bez pramene pravdy a lásky žít nemůže. Na něj se obrací církev, která je srdcem lidstva, aby pro všechny vzývala a všem rozdílela ty dary lásky, jež jsou skrze ni ‘vylity do našich srdcí‘ (srov. Řím 5,5)“40.

Člověk „žije z pravdy a lásky“, je stvořen, aby poznával pravdu: pravým účelem jeho života je poznání pravdy: „Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (Jan 17,3). Míní se zde pravda v širším slova smyslu. Avšak v celku pravdy, té nadpřirozené, je definitivní cíl člověka. Ten však je nám sdílen zjevením. Zjevení stojí na dvou základních faktorech: a) na Bohu, který se zjevuje a obrací k člověku s dobrotivostí; b) na člověku, který přijímá s vírou tuto pravdu a láskou ji chápe.

Základním postojem člověka má tedy být uznání pravdy vždy a všude, kde se projevuje: jedná se o úplnou otevřenost před Bohem a tím, co od něj pochází41. Každé zjevení vyžaduje, aby se mu věřilo do té míry, jak se jeví pravdivé. Proto uzavřenost pravdě představuje hřích. Když je potvrzena pravost nějakého zjevení, její odmítnutí se rovná odporování pravdě samotné a tedy nedostatku víry. Na začátku se jedná vždy o onen postoj, který může vést k úplné ztrátě víry a který „činí z Boha lháře“. Jestliže pak někdo bezdůvodně odmítá důkazy, jež zaručují pravdivost skutečnosti, upadá do hříchu proti Duchu svatému42.

Úplná otevřenost pravdě, ať je jakéhokoliv druhu, je základním postojem, který má mít každý skutečný křesťan. Tato otevřenost se týká jak Božího zjevení obsaženého ve veřejném Zjevení, tak také kteréhokoliv jiného „soukromého“ zjevení, jež pochází rovněž od Boha.

Jedinec, který se nachází tváří v tvář evidentním důkazům pravosti či je jediným adresátem „soukromých“ zjevení, je vázán ve svědomí uznat a přijmout i „soukromá“ zjevení43. Dochází k tomu v analogii se zjevením obecně, jak to vyjadřuje Dei Verbum 5: „Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat ‘poslušnost víry‘ (srov. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se ‘rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu‘ a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh“44.

V okamžiku, kdy je tedy dostatečnými argumenty potvrzena věrohodnost a věřitelnost (credibilita e credentita) „soukromého“ zjevení, je zde povinnost mu věřit.





IV. Překonání psychologických nesnází a těžkostí uvěřit k přijetí pravdy s láskou

„K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal ‘všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu‘. Aby se i nadále prohlubovalo porozumění Božímu zjevení, tyž Duch svatý stále zdokonaluje víru svými dary“45.

Přesto je třeba i překonat nesnáze, které se v úkonu víry projevují. Rozdíl ve způsobu, jakým se představuje zjevení Ježíše Krista, nezbytné ke spáse, a zjevení soukromého charakteru, znamená pro mnohé nejednu psychologickou obtíž uvědomit si a vzít na sebe zodpovědnost vůči pravdě, ať se projevuje jakkoli.

Také z hlediska víry existují těžkosti, které bychom mohli nazvat ekleziologického charakteru. Mezi úředním zjevením s celou vahou církve, její tradice a Písma svatého, a zjevením jednotlivci existuje nesmírný rozdíl. To může mylně vést některé povrchní osoby k tomu, že si vytvářejí úsudek o rozdílném stupni hodnocení pravdy a charakteru povinnosti obou vzpomínaných forem zjevení.

Bezprostřednost nadpřirozeného charakteru zjevení s konkrétností přímé výzvy se zdánlivě jeví v soukromém zjevení jednotlivému věřícímu radikálnějším způsobem než ve veřejném zjevení, na které jsme si již zvykli.

Reakci jedince vůči nadpřirozenému fenoménu zjevení podmiňuje celý jeho předcházející život: všechna jeho předchozí rozhodnutí a jeho náboženské chování připravila takový stav ducha, který ovlivňuje všechna rozhodnutí, ba projevuje se v nich. To platí také tehdy, když se jedná o „soukromá“ zjevení.

Zvláštním způsobem to platí, když jde o přijetí či odmítnutí „soukromého“ zjevení, jehož pravost je dostatečně potvrzena.

Skutečností, na níž se každé zjevení v komplexní struktuře osoby odvolává, je docilitas, ochota dát se poučit Bohem sebekonfrontací s požadavky pravdy. Mírou ochoty přijmout „soukromá“ zjevení je tato docilitas, která zase staví na pokoře, jako plné otevřenosti vůči čisté pravdě lásky, jež prosvítá znameními, která ji zahaleně odhalují.

Kdo zásadně odmítá všechna „soukromá“ zjevení, se tedy musí ptát, zda opravdu vlastní onu docilitatem vůči veřejnému zjevení, či do jaké míry v něm kérygma Ježíše Krista nalezlo přijetí. Kdo zásadně odmítá všechna „soukromá“ zjevení, musí se také ptát, není-li v konfliktu s Duchem svatým, nezpůsobuje-li tak škody sobě i Boží církvi tím, že se uzavírá působení Ducha svatého. Jedná se o nebezpečnou uzavřenost, které může vést ke hříchu proti Duchu svatému. „Církev prosí, aby nebezpečný hřích proti Duchu svatému přenechal místo svaté ochotě přijmout jeho poslání Utěšitele, když přichází usvědčit svět co do hříchu, spravedlnosti a soudu“46. Toto je možné alespoň částečně použít na předpojaté a neodůvodněné odmítnutí „soukromých“ zjevení, jejichž pravost je dostatečně zdokumentována.

Ochota přijmout nadpřirozené jevy jako „soukromá“ zjevení apeluje na základní strukturu člověka, který je stvořen pro pravdu, který směřuje k tomu, aby ji přijal rozumem a láskou. Bůh a všechny pravdy, které se týkají jeho poznání, nezajímají pouze samotný rozum, ale i vůli člověka, jinými slovy: Bůh nám dává poznat pravdu, abychom ji milovali. Schopnost milovat pravdu způsobuje, že k ní věřící vždy, když se projeví nadpřirozeno, lnou s láskou. Jestliže se tedy na nejrůznější místa, kde se předpokládá, že došlo ke zjevení, seběhne okamžitě dav lidí, není třeba v tom vidět především hloupou lehkověrnost žen a dětí, nýbrž hlubokou nostalgii po Bohu a velkou lásku k němu a k tomu, co od něj pochází. Nezávisle na možných omylech, k nimž by v těchto případech mohlo dojít, základním postojem těchto osob je „ano“ Bohu. U základu tohoto postoje stojí radostné přijetí všeho, co pochází od Boha, čili skutečná láska k Bohu. Je třeba tedy vyloučit jakoukoliv diskriminaci a zaujmout tentýž postoj víry a lásky k nadpřirozeným skutečnostem.

Z tohoto pohledu je radikální odmítnutí jakýchkoliv „soukromých“ zjevení, hodných víry, nedostatkem lásky a radosti z nadpřirozených skutečností.

Naopak Bůh způsobuje v těch, kteří projevují dobrou vůli a jsou tedy s to ochotně a s radostí přijmout Jej a jeho božskou pravdu, ať vychází najevo kdekoli, vnitřní krásu duše, jež je úplně otevřená pravdě a plane láskou k ní.

Z ochoty člověka poznat pravdu a z jeho schopnosti s láskou ji přijmout se rodí také povinnost vzít si k srdci „soukromá“ zjevení, kdekoliv se projevují a utvořit si, v rámci možností, jistý úsudek o jejich pravosti a přijmout postoj odpovídající získanému poznání. V této starostlivosti o pravdu musí každý použít všech prostředků nezbytných k jejímu objasnění, totiž: modlitbu, přímé poznání událostí, srovnání s pravdou církve, žádost o radu odborníků, pozorné a dlouhodobé sledování fakt atd.

Názor, se kterým se často setkáváme, že totiž „soukromé“ zjevení je natolik soukromé, že nemá žádný charakter závaznosti, je jednoduše mylný. Pojem „soukromý“ se vztahuje výlučně k formě a způsobu, jakými se uskutečňuje toto zjevení se zřetelem na následné objasnění. Jistě, mezi „soukromými“ zjeveními jsou některá, jež mají hodnotu pouze pro osobu, které byla dána (např. tajemství zjevená Bernardettě, jež ona později zveřejnila), a jiná, která mají univerzální charakter, jako Fatima a Lurdy. „Soukromý“ charakter soukromých zjevení vychází ze skutečnosti, že jsou známa dané skupině či v daném čase (např. apoštolové ještě nic nevěděli o Fatimě). To vůbec neznamená, že by měla být omezena na jednotlivce, bez toho, aby jimi byla „budována“ církev (1 Kor 14,5). Jako působení Ducha svatého jsou darem církvi a mají v ní dojít plného docenění.





V. Rozlišování a podpora prorockého charizmatu, které se projevuje „soukromými“ zjeveními

Je na učitelském úřadu, aby zkoumal, rozlišoval, schvaloval a podporoval rozvoj prorockého daru v církvi. Úsudek se zakládá na předpokladu, vícekrát připomínaném v koncilních dokumentech, že Duch svatý neustále obohacuje církev charizmatickými a prorockými dary. Je tedy třeba, aby „ti, kdo předsedají v církvi“, jim s obezřetnou rozvahou věnovali svou službu hodnocení a úsudku: „Posouzení jejich pravosti a řádného používání náleží církevním představeným; jim zvláště přísluší nezhášet oheň Ducha, ale všechno zkoumat a držet se toho, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12 a 19,21)“47.

V rozboru těchto jevů Boží milosti je třeba rozlišovat mezi darem, který můžeme nazvat mystickým a charizmatem ve vlastním slova smyslu prorockým: první je obrácen prvořadě k jednotlivci a týká se jeho duchovního dobra, zatímco druhý je dán k budování církve; týká se tedy společenství a zajímá celou církev a má jí tedy prospívat, jak jsme viděli v první části tohoto pojednání. Do kontextu výkonu prorockého charizmatu se řadí úvahy o „soukromých“ zjeveních. Ta bývají takto označována ve vztahu k veřejnému zjevení plně uskutečněnému Ježíšem Kristem a nám předaném „apoštoly a učedníky apoštolů“48. To se týká všech pravd nezbytných ke spáse a má to být přijato s poslušností víry: „Zjevujícímu Bohu je třeba prokazovat ‘poslušnost víry‘ (srov. Řím 16,26; také Řím 1,5; 2 Kor 10,5-6), jíž se celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se ‘rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu‘ a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh“49.

Naproti tomu „soukromé“ zjevení spadá do osvícení víry, které Duch svatý nepřestává konat v církvi prostřednictvím svých darů a činí tak výmluvným dialog, jenž Bůh nepřestává vést se „snoubenkou svého Syna“: „Církev během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova... A tak Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý, skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo v celém svém bohatství (srov. Kol 3,16)... Tato apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha svatého“50. Také „soukromá“ zjevení přispívají k tomuto „rozvoji“ v poznání pravdy, v míře, která může být ověřena těmi, kdo „předsedají v církvi“51. „Soukromá“ zjevení jistě nelze omezit na jednotlivce, který se stal jejich hlavním adresátem, ani na malý okruh prvních znalců tohoto projevu Ducha v církvi, protože jsou darem Ducha, který i tímto způsobem nepřestává oživovat a učit církev; skutečným darem, který mají „kněží s radostí uznávat i pečlivě podporovat“52 a biskupové podrobit svému osvícenému úsudku53.

To jasně vyplývá z hlubokého pochopení nejdůležitějšího koncilního textu o rozlišování charizmat v církvi, který se náchází v dogmatické konstituci o církvi Lumen Gentium, v článku 12.

„První věta odstavce upřesňuje, že se nejedná ani o svátosti ani o služby ani o ctnosti, ale o ‘zvláštní milosti‘, které Duch svatý přiděluje naprosto svobodně s ohledem na dobro společenství. Může jím být obdarován kdokoliv, kněz, řeholník či laik, vzdělaný či analfabet, protože Duch uděluje komu chce, aby jej připravil a přivedl k důležitému dílu obnovy a dalšího budování církve. (Prorocké) charizma tedy obecně představuje nový, nečekaný a pro celou církev blahodárný prospěch; nebylo by opravdu těžké najít v každém století církve osoby inspirované Duchem aniž by byli nezbytně vázány službou; také mimo ni jsou lidé, kteří dostávají drahocenné dary pro dobro svých bratří. V Písmu svatém je charizma (včetně prorockého) darem Boží dobroty, který obohacuje nejen toho, kdo jej dostává, ale celé společenství věřících“54.

Jak prorocké charizma obecně, tak také jednotlivá zjevení, jež jsou ve shodě s povahou samotného proroctví (srov. Ef 2,19-22) jednotlivým věřícím poskytnuta k budování církve, mají být chápána jako dar Boží dobroty, který má obohatit nejen toho, kdo jej dostává, ale i celé církevní společenství. Tak i „soukromá“ zjevení přispívají k růstu poznání pravdy a jejímu neustálému rozvoji v církvi. Jejich účelem je jak stimulovat zdůraznění některého charakteristického hlediska pravdy již poznané, tak dát nový podnět k prohloubení jejího významu a ozřejmění nového aspektu, který nebyl přítomen v původní formulaci a společném chápání církve.

Největší odborník v oblasti „soukromých“ zjevení, Karl Rahner, neváhá připustit, že „soukromá“ zjevení mohou poskytnout také „něco nového“55. A tak někdy „soukromá“ zjevení přispívají k odhalení nového aspektu zjevené pravdy nebo k uvedení nové mentality zbožnosti do církve nebo k probuzení nových projevů zbožnosti, jako například přispělo soukromé Ježíšovo zjevení svaté Markétě Alacoque k rozšíření úcty a zavedení svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v církvi56.

Ba lze říci, že každý nový světec, zvláště zakladatel, klerik či laik, představuje zvláštní prorocký okamžik v církvi a oživuje přítomnost Ježíše Krista jako Proroka, který nepřestává skrze Ducha učit svou církev, právě v síle darů, které Duch svatý přiděluje jednotlivým věřícím a způsobuje, že jsou v nich účinné. To přispívá k růstu poznání pravdy podle tvrzení Jana Dunse Scota: „In processu generationis humanae semper crevit notitia veritatis“57. Takové vysvětlení smyslu nějaké zjevené pravdy odpovídá procesu zjevení působeného Duchem svatým v církvi prostřednictvím prorockého charizmatu některých jejích členů. Skutečnost tohoto růstu se stává dogmatickým faktem a obohacuje dědictví pravdy, které sytí život církve.

Učitelský úřad koná svou službu rozlišování a posuzování v negativním slova smyslu tehdy, když ujišťuje, že nějaké zjevení či určitá nauka v něm obsažená neodporuje zjevené pravdě. Neboť v případě, že by odporovalo zjevenému pokladu, nebylo by pravým a proto ani hodným víry. Koná svůj úřad také ve smyslu pozitivním, když dovoluje, aby byly v církvi uskutečňovány nové podněty obnovy, navržené takovým zjevením, či zavedením svátku, který odpovídá obnovenému podnětu zbožnosti, vyvolané „soukromým“ zjevením. Když je nějaké soukromé zjevení uznáno církevním magisteriem, pak je mají věřící přijmout s poslušností samotnému učitelskému úřadu. Je-li pak zjevení potvrzeno zjevnými zázraky, jež dokládají nadpřirozenost zjevujícího fenoménu a svědčí tedy, že se jedná o přímý Boží zásah prostřednictvím Ducha svatého, který působí v církvi, pak jsou povinni je přijmout nejen poslušností magisteriu, ale božskou vírou58.

Zbývá ještě upřesnit hranice učitelského úřadu, který má pouze úkol „vést“, vzhledem k tomu, že „sensus fidei“ a prorocké působení jsou vzbuzovány a udržovány Duchem svatým („excitatur et sustentatur a Spiritu veritatis“) a uskutečňují se „sub ductu sacri Magisterii“59. Nemělo by se tedy zapomínat, že Boží lid není jen pasivní, ale udržuje církev tím, že má účast na trojím (kněžském, prorockém a královském) Kristově úřadu, požívá neomylnosti in credendo a účinně přispívá, aby církev dospěla k plnému poznání pravdy (srov. Jan 16,13), neboť „z přijetí těchto charizmat, a to i prostších, vzniká pro každého věřícího právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí a k budování církve. Charizmata se mají uplatňovat ve svobodě Ducha svatého, který ‘vane, kam chce‘ (Jan 3,8), a zároveň ve spojení s bratry v Kristu, především se svými pastýři. Povinností pastýřů je posoudit pravost charizmat a správnost jejich uplatnění, ne ovšem, aby zhášeli Ducha, nýbrž aby všechno zkoumali a podrželi, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12.19.21)“60.





VI. Závěry

Ve světle nauky koncilu, řádného učitelského úřadu církve a úvah teologů je možné vyvodit následující závěry:
1. Soukromé zjevení může obsahovat něco nového a je třeba je umístit do kontextu prorockého charizmatu působícího v církvi pod vedením magisteria:
a) ať už proto, že přispívá k ozřejmění a k působení v církvi takové pravdy, jež je implicitně obsažena ve zjeveném pokladu víry: např. vliv sensus fidelium na objasnění pravdy o Nanebevzetí bl. P. Marie a na rozšíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, rozvinuté až k ustanovení vlastního svátku na základě „soukromých“ zjevení sv. Markétě Marii Alacoque;

b) či tím, že s větší jasností vymezuje a detailněji upřesňuje nadpřirozené skutečnosti, které jsou předmětem zjevené víry, a to mocí prorockého charizmatu, které směřuje k budování církve prostřednictvím neustálého vyučování Duchem svatým.

2. Učitelský úřad církve má v této věci dvojí úkol:
a) především je negativní normou ve smyslu, že prohlašuje o „soukromém“ zjevení, že neodporuje zjevené pravdě definicím magisteria (v případě, že by odporovalo, bylo by zřejmé, že taková zjevení nejsou pravá);

b) je pozitivní normou, nakolik uznáním pravosti nějakého „soukromého“ zjevení a podporou podnětu Ducha svatého způsobuje, aby pozitivně přispívalo ke společnému budování celé církve. To odpovídá závěrům koncilu, který vyzývá nejen k tomu, aby nebyl zhášen Duch, ale i zkoumáno všechno a dobré podrženo (srov. 1 Sol 5,12 a 19-21)61.

3. Dílo určení prorockých charizmat, jejich radostného přijetí a účinné podpory pro dobro církve je záležitostí všech pastýřů včetně kněží: „Při zkoumání duchů, zdali jsou z Boha, ať citem víry odkrývají rozličné dary laiků, jak malé, tak i významnější, a s radostí ať je uznávají i pečlivě podporují“62.

4. Věřící, kteří obdrželi zvláštní dary a mají účast na prorockém charizmatu na základě „soukromých“ zjevení, mají právo i povinnost je vykonávat v církvi a sdělovat jí je: „Z přijetí těchto charizmat, a to i prostších, vzniká pro každého věřícího právo a povinnost uplatňovat je v církvi i ve světě k dobru lidí a k budování církve. Charizmata se mají uplatňovat ve svobodě Ducha svatého, který ‘vane, kam chce‘ (Jan 3,8), a zároveň ve spojení s bratry v Kristu, především se svými pastýři. Povinností pastýřů je posoudit pravost charizmat a správnost jejich uplatnění, ne ovšem, aby zhášeli Ducha, nýbrž aby všechno zkoumali a podrželi, co je dobré (srov. 1 Sol 5,12.19.21)“63.

5. Ten, komu je dáno „soukromé“ zjevení, jež se ze všech hledisek jeví jako pravé, mu má věřit poslušností rozumu i vůle a má plně přilnout k tomu, co chtěl Bůh ve své dobrotě zjevit k prospěchu věřících.

Má-li „soukromé“ zjevení schválení (a to ať negativní či pozitivní) od příslušné církevní autority a je-li tedy církví uznáno jako pravé, věřící, kteří se o něm dovědí, je mají přijmout plnou poslušností církevnímu magisteriu, které ji uznalo za pravé. Jestliže je pak „soukromé“ zjevení mocí následného Božího zásahu prostřednictvím důkazu zazraků potvrzeno jako pocházející od Boha, mají k němu přilnout poslušností božské víry.

6. Autorita, které přísluší úsudek a zhodnocení, jakož i přijetí a podpora prorockého daru v církvi, a jíž je tedy „soukromé“ zjevení svěřeno, aby prospívalo k budování církve podle finality vlastní proroctví (srov. 1 Sol 5,20), je má v poslušnosti Duchu svatému, který v každém daru projevuje své dílo vyučování a vedení celé církve, „s radostí uznávat a pečlivě podporovat“64.

V posouzení o pravosti projevů Boží milosti, „ve výkonu tohoto dohledu si hierarchie nečiní nárok na to být vyvýšena nad Ducha, jako by jej chtěla předvolat ke svému soudu. Ale respekt vůči Duchu svatému v sobě zahrnuje i povinnost zkoumat, zda se skutečně nacházíme tváří v tvář jeho projevu“65.

7. Všem, věřícím i pastýřům, přísluší povinnost se modlit, aby, jak si živě přál Pavel VI., „i dnes byla Boží církvi dána nová hojnost nejen milosti, ale i charizmat“ (srov. Předmluva); ve vědomí, že - jak to vyjadřuje Jan Pavel II. v encyklice Dominum et vivificantem - „Duch svatý nepřestává být ochráncem naděje v srdci člověka... Na něj se obrací církev během zamotaných cest lidského putování na zemi... Na něj, jako na Parakléta, na Ducha pravdy a lásky, se obrací člověk, který žije z pravdy a lásky a který bez pramene pravdy a lásky žít nemůže. Na něj se obrací církev, která je srdcem lidstva, aby pro všechny vzývala a všem rozdílela ty dary lásky, jež jsou skrze ni ‘vylity do našich srdcí‘ (srov. Řím 5,5)“.66

Článek Per una teologia delle rivelazioni private Cornelia Del Zotta je převzat z časopisu Antonium 2-3 (1989), 308-329.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Mediálně spolupracujeme.

Čtení z dnešního dne: Úterý 27.7.

Ex 33,7-11; 34,5b-9.28; Žl 103; ; Mt 13,36-43

Komentář k Ex 33,7-11; 34,5b-9.28: Kéž i já dovedu mluvit s Bohem jako s nejvěrnějším přítelem. Přednesu-li mu prosby za společnost, ve které žiji, bude i dnes Bůh uprostřed svého lidu.

Zdroj: Nedělní liturgie

Doporučujeme: Komiks o sv. Ignácovi z Loyoly

Doporučujeme: Komiks o sv. Ignácovi z Loyoly
(25. 7. 2021) Ignác hledá něco víc je název zajímavého komiksu (nejen) pro děti. Komiks přehledně a zjímavě vyobrazuje napínavý život…

Světový den prarodičů a starých lidí (25. července)

Světový den prarodičů a starých lidí (25. července)
(23. 7. 2021) V neděli 25. července 2021 se slaví první Světový den prarodičů a starých lidí. Papež František pro něj zvolil motto…

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20. 7. 2021) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z evangelií. 

Sv. Eliáš (20.7.)

(18. 7. 2021) V náboženských dějinách Izraele hráli velkou roli proroci. Mezi nimi vyčnívá postava Eliáše, kterého Bůh povolal, aby…

Doporučujeme k přečtení: Hroznýš v dívčí škole

Doporučujeme k přečtení: Hroznýš v dívčí škole
(16. 7. 2021) Kniha o jedné nestandartní škole, ne/standartním životě z víry, ne/standartním Božím…

17. července 1794 bylo popraveno šestnáct karmelitánek

(16. 7. 2021) z kláštera Compiègne u Paříže

Josef Toufar - výročí narození 14.7.1902

(12. 7. 2021) Josef Toufar - kněz umučený komunisty - se narodil 14.7.1902

Sv. Benedikt z Nursie (11.7.)

(10. 7. 2021) Sv. Benedikt měl zásadní vliv na rozšíření křesťanství na evropském kontinentu.

Nová kniha: Svědectví z Hospice

Nová kniha: Svědectví z Hospice
(9. 7. 2021) MUDr. Viola Svobodová pracovala jako lékařka na brněnských klinikách celý svůj profesní život. Nakonec dostala nabídku…