V každém člověku je kousek samoty, kterou nemůže vyplnit žádná lidská blízkost. - archív citátů

Sekce: Knihovna

7.1. Trvalý jáhen v ekleziologickém pohledu vzhledem k současným výzvám v církvi a společnosti I (Walter Kasper)

z knihy Služba trvalých jáhnů I. - II.

Přednáška pronesená na mezinárodní konferenci jáhnů dne 11.10.1997 v jižním Tyrolsku v Brixenu



1. Jáhenský úřad

Již jen zjištění, že jáhenství je základní, ano dnes nutný úřad v naší církvi, může vést k emocionálně vzrušeným debatám. Diakonát dodnes není ani zdaleka ve všech místních církevních obcích samozřejmě zakotven. To ukazují také terminologické nejistoty. U kněze se naprosto samozřejmě mluví o svěcení; u jáhna se ještě tu a tam hovoří o pouhém přijetí do služby. Na druhé straně slavnosti, při nichž jsou laici pověřováni ke službě v církvi, mají z pohledu vnějšího provedení někdy téměř charakter svěcení. Konečně je i dnes - víc než třicet let po II. vatikánském koncilu - pokud se teologického chápání jáhenského úřadu týká, mnohé ještě nejasné a i sporné. Ještě stále stojí proti sobě různé teologické koncepce, z nichž pak vyplývá, že jsou jáhnům vymezovány úkoly s různým pastoračním zaměřením.

Když koncilní otcové přijali myšlenku obnovení trvalého jáhenství, byli k tomu, jak víme, vedeni různými pohnutkami.

1. Někteří viděli vzrůstající nedostatek kněží a slibovali si od trvalého jáhna pomoc a ulehčení, vzhledem k přibývajícímu diasporálnímu způsobu života ve starých místních církevních obcích a misijní situaci v mladých církevních společenstvích.

2. Jiní se chopili myšlenky už před koncilem vznikajících jáhenských kroužků a usilovali o posílení diakonie v církvi.

3. A opět pro jiné byla otázka celibátu trvalého jáhna a otázka celibátu vůbec základní otázkou při zavedení trvalého jáhenství.

Otázka celibátu hrála roli především u odpůrců trvalého jáhenství. Obávali se, že vyvstanou debaty o kněžském celibátu. Tuto otázku v této souvislosti ponechám nedotknutou, právě tak jako otázku diakonátu ženy. Jsou to problémy, které je nutné vzpomenout zvlášť, při jiné příležitosti. Dále vycházím navíc z toho, že jáhen, který byl prostřednictvím koncilu koncipován jako samostatný stupeň svěcení, nemůže být chápán z hlediska nedostatku kněží, tedy ne jako náhrada za chybějící kněze. Proto se budu v následujícím zabývat především motivem, který jsem uvedl na druhém místě. Jsem toho mínění, že ze stanoviska diakonie mohou být jáhenství vytyčeny cesty, které mu mohou otevřít dalekosáhlé vyhlídky do budoucnosti.

V mnoha diecézích světové církve bylo zavedení trvalého jáhenství připraveno pod vlivem pastoračních požadavků a zkušeností; vznikalo z jakéhosi hnutí ze zdola, zejména v tzv. jáhenských kroužcích. Tyto podněty „ze zdola“ byly podpořeny již papežem Piem XII. a později mnohými biskupy světové církve byly přeneseny na II. vatikánský koncil. Rozpravy k této záležitosti měly více ráz pastoračně pragmatický než ráz teologický. Připojily se k tomu záhy zásadní teologické úvahy, zejména Karla Rahnera, Yvese Congara, aj. a ty vedly rychle k objasnění skutečnosti, že v záležitosti znovuzavedení jáhenství nejde o vybudování laického apoštolátu, nýbrž o zvláštní vytvoření ordinovaného úřadu v církvi. Toto pojetí bylo II. vatikánským koncilem potvrzeno a zatím se upevnilo.

II. vatikánský koncil vidí v diakonátě „pro církev v nejvyšší míře životně důležitý úřad“. Je výslovně řečeno, že umožnil znovuzavedení trvalého jáhenství proto, že k teologické podstatě jáhenství přísluší v rozsáhlých oblastech takové úkoly, které mohou být jinak stěží vykonávány (Lumen gentium 29).

Základy teologie církevního úřadu jsou obsaženy a závazně časově formulovány v církevní konstituci „Lumen gentium“, (dále jen LG). Zde je učiněna zásadní výpověď, že diakonát, tak jako presbyterát, patří k jednomu a témuž svátostnému úřadu, který je propůjčen vkládáním rukou a modlitbou, jehož plnost přísluší biskupům (LG 28f; por.41; OE 17; AG 16). Kdo jen trochu zná dějiny teologie, ví, jak málo samozřejmá byla tato výpověď v době koncilu. Tato výpověď totiž sahá zpět za středověký vývoj k liturgii a teologii prvních století. Prolomila tak středověké zúžení církevního úřadu na úřad kněžský, který byl výhradně posuzován z hlediska plné moci kněze přijaté konsekrací. Z tohoto, na konsekrační plnou moc zúženého středověkého pohledu, nebylo ani biskupské, ani jáhenské svěcení možno chápat jako svátost.

Obnovení bylo umožněno vrácením se k liturgii svěcení původní církve a k teologii církevních Otců. Ve světle této starší tradice mohl koncil z pozice učitelského úřadu objasnit sounáležitost diakonátu, presbyterátu a episkopátu k jednomu a témuž svátostnému úřadu církve. Obnovení jáhenství ve smyslu svátostného úřadu v církvi vzniklo tedy jak pastoračním rozpomenutím se na nouze současnosti, tak i teologickým rozpomenutím se na rozhodující prameny víry církve. Jen z tohoto obojího pohybu mohlo obnovení jáhenství získat v církvi závaznou podobu.

Také v určení poměru mezi episkopátem, presbyterátem a diakonátem došlo II. vatikánským koncilem k důležitému novému přehodnocení. Až do II. vatik. koncilu byly různé stupně svěcení chápány jako vzestupná dráha. Koncil naproti tomu provedl obrácené posuzování stupňů svěcení. Ve smyslu prvotní církve vychází koncil od biskupa a vyslovuje mu plnost svátosti svěcení (LG 21). Jáhni a kněží mají na jednom a témž svátostném úřadu, kterého se biskupovi dostává v plnosti, podíl, a sice každý svým způsobem specificky odstupňovaný. Oba jsou spolupracovníci biskupa a s ohledem na svoji závislost na biskupovi a jejich přiřazení k biskupovi jsou takto posuzováni. Tomu adekvátně vykonávají oba - jáhen i kněz - svoji službu v zastoupení biskupa, který vzhledem k plnosti svého úkolu potřebuje spolupracovníky a pomocníky.

Svým přiřazením biskupovi se ale jáhni nestávají pouhou prodlouženou rukou biskupa. Původní dárce svátostného svěcení je přece sám Ježíš Kristus; svěcením je svěcenému uděleno svátostné znamení (character indelebilis), které ho uschopňuje, být zvláštním způsobem podobný Kristu, Nejvyššímu knězi, Pastýři a Biskupovi. Tím se svátost svěcení, ale i vysvěcený, vymykají absolutní podřízenosti biskupovi. Svěcenému se dostává svátostí svěcení jemu dané Kristovy bezprostřednosti, jisté samostatnosti a vlastní zodpovědnosti, která má být biskupem respektována. Biskup, kněží a jáhni mají tedy každý rozdílným způsobem účast na jednom a témž poslání Ježíše Krista a jsou tak odkázáni na bratrskou a kolegiální spolupráci.

S ohledem na různou účast na jednom a témž úřadu Ježíše Krista vyplývají konečně konsekvence pro bližší určení vztahu služeb kněze a jáhna. Pokud by diakonát byl jen průchozím stupněm ke kněžství, jevil by se jáhen v hierarchickém podřízení pod knězem. Toto hierarchické podřízení nebo nadřízení by se na první pohled dalo vyčíst i z LG 29. Tam totiž stojí: „V hierarchii o jeden stupeň níže stojí diakoni ...“. Při přesnějším posouzení však zjistíme, že se zde nejedná o podřízení jáhna pod kněze, nýbrž o menší účast jáhna na úřadu biskupském. To vysvítá z LG 28, kde se praví: „Kristus, kterého Otec posvětil a poslal do světa (Jan 10,36), prostřednictvím svých apoštolů učinil biskupy - nástupce apoštolů - účastnými svého vlastního posvěcení a poslání. Tito opět úkoly svého služebního úřadu po právu spravedlivě předali - v několikerém odstupňování - různým nositelům v církvi. Tak je z Božího ustanovení určený služební úřad vykonáván v různém pořádku těmi, kteří se od dob prvotní církve jmenují biskupové, kněží a jáhni. Různým stupňům účasti na úřadu biskupa odpovídá tedy různý řád.

Tímto je v podstatě cesta starého myšlení překonána. Tradiční teologie svěcení, tj. vzestupného žebříčku svěcení, a chápání biskupského svěcení jako nepodstatného přídavku ke svěcení kněžskému, jsou tímto překonány. Nyní je třeba mluvit o „teologii svěcení s různým stupněm účasti na biskupském úřadu“, a proto o přiřazení jáhna bezprostředně k biskupovi, což ovšem zahrnuje spolupráci s kněžími, kteří se rovněž podílejí na biskupském úřadu.

Tato koncepce odpovídá způsobu pohledu prvních století. Už sv. Pavel jmenuje jáhny v bezprostřední souvislosti s biskupy - episkopoi (Fil 1,1). Sv. Ignác z Antiochie označuje jáhny jako své (tzn. ne kněží) spolupracovníky (synduoloi) (Fil 4; Smyrn. 4,1; Ef 2,1; Magn. 2,1). Podle apoštolské tradice sv. Hyppolita jsou jáhni „ne ke kněžství, nýbrž k službě biskupa a k vyplnění jeho příkazů“ určeni (Trad. apost. 8). Didascalia Apostolorum upomíná: Buďte jednoho smýšlení, biskupové a jáhni, neboť tvoříte jedno jediné tělo“. Diakon je dokonce nazýván jako: „Ucho, ústa, srdce a duše biskupa.“ (Didasc. II, 44). Občas se zdá, že jáhni na straně biskupa měli dokonce mocné postavení, a jak píše sv. Jeroným a sv. Ambrož: „že kněží proti tomu energicky protestují“.

Potom, co jsme objasnili, že diakonát má podíl na jednom svátostném úřadu, musíme se nyní přesněji ptát po konkrétní obsahové formě jáhenského úřadu.

LG 29 k tomu ve zkrácené citaci apoštolské tradice sv. Hyppolyta říká to rozhodující. II. vatikánský koncil zdůrazňuje, že „diakon není svěcený ke kněžství, nýbrž ke službě.“ Kněžský úřad a jáhenský úřad jsou tedy zřetelně odlišeny. Jáhen není žádný „minikněz“, žádný náhradník z nouze pro chybějící kněze. Tím také není úřad jáhna žádný průchodní stupeň na cestě ke kněžskému úřadu, nýbrž samostatný úřad. Tento úřad představuje vlastní zvýraznění úřadu služby, který v církvi zřídil sám Ježíš Kristus.

Posvěcení „ke službě“ znamená, že jáhnovi je křesťanská diakonie přikázána zvláštním způsobem. Už Skutky apoštolské říkají: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stolu. Proto bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plni Ducha a moudrosti a my je ustanovíme pro tento úkol.“ Potřebovali pomocníky. A tak říká již sv. Ignác z Antiochie, že jáhni jsou se službou Ježíše Krista obeznámeni (EPH. 2,1). A církevní řád sv. Hyppolyta mluví o tom: „Jáhni se mají starat o nemocné a informovat o nich biskupa. (Trad. apost. 8; porovnej Didasc. II,44). Tak byli jáhni v prvotní církvi pověřeni biskupem, aby se starali především o chudé. II. vatikánský koncil výslovně cituje z dopisu sv. Polykarpa: „Buďte milosrdní a horliví a postupujte podle pravdy Pána, který se stal služebníkem všech.“ (LG 29).

Blíženecká láska a bratrská služba jako následování Krista jsou samozřejmě uloženy každému křesťanovi, a to přijetím svátosti křtu a svátosti biřmování.

Jak II. vatikánský koncil neustále zdůrazňuje - má samozřejmě zrovna tak církevní úřad v celku, tedy i úřad biskupský a kněžský - charakter služby. Zvláště zřetelně říká LG 24, že biskupský úřad je „opravdová služba, proto je v Písmu svatém označován slovem „diakonia“, to znamená služba (porovnej Sk 1,17.25; Řím 11,13; 1 Tim 1,12). Biskupům, kněžím a jáhnům je tedy společně uloženo vůči chudým a nouzí trpícím všeho druhu, ve jménu Kristově v církvi vykonávat a rozvíjet diakonii Ježíše Krista. Biskupovi je to při jeho svěcení dokonce zvláště a výslovně závazně kladeno na srdce. Jáhen má zvláštním způsobem účast na tomto diakonickém pověření biskupa. Jáhen má tedy „zvláštním způsobem tuto - celému církevnímu úřadu vlastní - diakonickou dimenzi“, tzn. sociální službu Ježíše Krista v církvi reprezentovat.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Pátek 14. 8.

Ez 16,1-15.60.63 ; Mt 19,3-12

Komentář k Mt 19,3-12: Pán to vystihl přesně: člověk s tvrdým srdcem mívá v manželském vztahu problémy a nešťastnými dělá i druhé. Budu se víc modlit za ty, kdo žijí v manželství, které není harmonické…

Zdroj: Nedělní liturgie

Svatý Maxmilián Maria Kolbe (svátek 14.8.)

(13. 8. 2020) "Nenávist není tvůrčí síla, jenom láska je tvůrčí síla..." (odkaz na kna.cz)

15.8. Slavnost Nanebevzetí Panny Marie

(13. 8. 2020) K čemu nám slouží tento svátek?

Charita pro Libanon

Charita pro Libanon
(10. 8. 2020) V reakci na výbuch, který v úterý 4. srpna 2020 otřásl libanonským Bejrútem, vyhlašuje Charita Česká…

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4. 8. 2020) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí františkánský…

Proměnění Páně (6.8.)

(4. 8. 2020) Událost Proměnění Páně obrací náš pohled k Božímu světlu, abychom se tak vymanili z temnot života…

Jan Maria Vianney (svátek 4.8.)

(2. 8. 2020) “Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa“, říká svatý Jan Maria Vianney (který netrpěl…

Sv. Ignác z Loyoly (svátek 31.7.)

(30. 7. 2020) Zakladatel Jezuitů. Ignác chtěl být původně rytířem a vstoupit do služeb kastilského krále Karla V. Nakonec vstoupil do…

Václav Dvořák († 30. 7. 2008)

(29. 7. 2020) Mons. Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena nejdříve v totálním nasazení v…