Jestliže mě miluješ, nemysli na svou pastvu Co znamená Ježíšovo trojí: „Miluješ mě?“ - archív citátů

Sekce: Knihovna

8. Jaká vize církve pro jáhenství? (Carlo Porro)

z knihy Služba trvalých jáhnů I. - II.

Pevné body nauky o jáhenství

Úvaha, která se na následujících stránkách nabízí, v zásadě nečiní velký rozdíl mezi dočasným a trvalým jáhenstvím: svátost jáhenství je jedna a trvání jáhenské služby nakonec, jak se zdá, nemá určující hodnotu, když se jedná o to popsat teologickou postavu jáhna. Tím ovšem vůbec nepopírám, že obnovení trvalého jáhenství způsobilo, že se otázky kolem jáhenské služby staly naléhavějšími1.

Chtěl bych nabídnout prostě základní pevné body ohledně jáhenství na úrovni dogmatické a teologické, abychom tak poskytli věrohodnou základnu, na níž by bylo možné vybudovat ekleziologické pojednání. Celkem vzato, jaké jisté údaje ohledně jáhenství máme? Načrtneme je nejprve s ohledem na jeho povahu a později s ohledem na službu, k níž uschopňuje.





Povaha jáhenství

Druhý vatikánský koncil především jasně říká, že jáhenství je svátost. Je jedním ze tří stupňů kněžství ustanoveného Kristem, je účastí na kněžství, jež má biskup v plnosti, avšak odlišnou od kněžské. Proto jáhni nenáleží k laickému stavu, ale k hierarchii, a náleží k ní stálým způsobem: jejich status nese rysy svátostné milosti a „charakteru“2.

Jelikož jde o svátost, jáhenství je ve své ‘podstatě’ neměnné. To je třeba říci, i když se formy výkonu této služby jeví značně odlišné v prostoru a čase.

Za druhé, hlavní důvod, který vysvětluje existenci jáhenství - a obnovu trvalého jáhenství - je dogmatického rázu. To je snadné pochopit na základě jeho svátostné povahy. Bez svátosti jáhenství by totiž ‘tajemná’ povaha církve - církve, jak ji chtěl Kristus - nebyla plně uskutečněna. Ba dokonce, bez jáhenství by i samotná jednota církve, která se projevuje především v síle své trojčlenné hierarchie, byla jakýmsi způsobem poškozena.

Jistě, aby se vysvětlila obnova trvalého jáhenství, mají velký význam i důvody historické povahy, jako je naléhavá potřeba členitější pastorační služby, nutnost nahradit nedostatek kněží nebo podpořit posvátnou službu větším kontaktem se světem. Přesto však jsou tyto důvody druhořadé a samy o sobě nedostatečné k tomu, aby vysvětlily vyčerpávajícím způsobem obnovení trvalého jáhenství.

Po tomto důležitém rozlišení je však vhodné ihned dodat, že dogmatická motivace a motivace dějinné jsou ve skutečnosti neoddělitelné. To je vidět ze svědectví prvotní církve, z nichž plyne, jak se jáhenství zrodilo v odpověď na nové naléhavé potřeby misií, a to v souladu s Ježíšovou praxí a naukou, jež se postupně stále jasněji projevují a uskutečňují.

V dogmatické perspektivě se proto tvrdí, že jáhenství bylo vždy stálým hierarchickým stupněm a ne pouze přístupovou etapou ke kněžství.





Jáhenská služba

Co se týče jáhenské služby, spokojíme se s některými důrazy a ukážeme si tři rozličné aspekty, jež se zde nacházejí, a jak se jáhenská služba zřetelně liší od služby kněžské a laické.


1. Především zdůrazňujeme, že tato svátost zahrnuje trojí služebné členění. Jak se dnes obecně uznává, jáhenství představuje liturgickou ‘službu’, službu slova a službu charitativní, a všechny ostatní aspekty jáhenské služby mohou být redukovány do těchto tří prvků.

Zdá se však, že nejhlubší rys jáhenské služby je ve vztahu k eucharistii: jáhen má především za úkol přisluhovat předsedajícímu celebrantovi a sloužit u eucharistického stolu. Přesto se od samého počátku služba „stolu Páně“ prodlužuje do služby „stolu chudých“. Ba, souhrně viděno, jáhenská služba není pouze ani převážně liturgická, neboť se šíří na všechna hlediska života společenství a vyžaduje hlásání evangelia na celém světě.

Navíc, tato trojí členění jáhenské služby jsou rovnocenně podstatná. Nemohou být chápána jako tři oddělitelné specializace, jež jsou uskutečňovány různými osobami nebo v různých historických či kulturních prostředích. Zkrátka, jáhenská služba je jediná, třebaže může zahrnovat značně odlišné důrazy.

Služba jáhna se tedy různí podle historických situací, v nichž se koná. Dnes se dokonce obecně uznává naléhavá nutnost znovupromyšlení a aktualizace této služby tak, aby mohlo lépe odpovídat na potřeby současné církve.

Nakonec, mezi různými jáhenskými funkcemi - službou oltáře, službou Božího slova a službou chudým - je naprostá symbióza. Jestliže totiž charitativní činnost nachází na jednu stranu své kořeny v činnosti liturgické - zvláště se to týče eucharistie - pak na druhou stranu nachází svou nejvznešenější realizaci v hlásání spásy; není také možné odlučovat od sebe službu slova a službu liturgickou, neboť jdou ve skutečnosti vždy společně. Mezi těmito službami je zkrátka jakýsi druh circuminsessionis, vzájemného „přebývání“.


2. Dále se jáhenská služba dá dobře odlišit od ostatních služeb v církvi, ať už jsou spojeny se svěcením či nikoli. Zvláště se liší od služby kněží, neboť je zpečetěna vlastní svátostí, jež je odlišná od kněžského svěcení. Dnešní teologie dokonce, jak se zdá, začíná uznávat v jáhenské službě odlišnou účast na kněžství biskupa než je účast kněze, a to v souladu s výsledky současných biblického, historického a teologického zkoumání svátosti svěcení. Nuže - a to je třeba zdůraznit - v této perspektivě se jáhenská služba nejeví jako účast na kněžství (v jeho druhém stupni) a dokonce ani ne jako ‘nezbytná’ příprava nebo povinný postup k dosažení kněžského svěcení, ale je podstatně účastí na biskupském kněžství, odlišnou od účasti kněze.

Proto jáhen nemá kněžskou službu (ve smyslu presbytera) a tak ani moc předsedat eucharistickému shromáždění. Přesto však má skutečný podíl na kněžství, protože je určen ke službě oltáře a svátostí.

Obnovení trvalého jáhenství, jak se zdá, dokonce umožňuje lepší rozlišení mezi hierarchií a laiky, což je ověřitelné zvláště u místní církve. Jáhenská služba se mnohým totiž jeví jako živé pouto - či, chceme-li, jako ‘most’ - mezi hierarchií a laiky, a rovněž mezi liturgií a křesťanským životem. Prostřednictví jáhnů by proto mělo vést kněze a biskupy k tomu, aby měli širší a bezprostřednější kontakt - jakoby ‘zevnitř’ - se společenstvím věřících prolomením oné izolace, na které se často z různých stran s lítostí poukazuje.


3. Dále, službu jáhna je možné snadno odlišit od služby laiků. Třebaže dnes mnohé úlohy jáhna zastávají i laici, mezi oběma službami je velmi jasný rozdíl. Postavení a služba jáhna v církvi se od postavení a služby laiků radikálně odlišují, a to pro svátostnou milost a charakter, které pečetí jáhenské poslání. V síle tohoto zvláštního zasvěcení, které zdokonaluje zasvěcení křestní, se jáhenská služba jeví jako objektivně účinnější, než služba laiků, ve prospěch budování církve. Nakonec, jáhenská služba je hierachickým úřadem, a tedy iure divino.





Jaký typ církve pro jáhenství?

K jakému ‘modelu’ církve nás směřuje svátostné jáhenství? To je otázka, na kterou se pokusíme odpovědět. Je možné ji formulovat i jinak: jaký druh ekleziologie je s to lépe ozřejmit jáhenskou ordinaci a úlohu?

Naše teze zní: ekleziologickým modelem, který umožňuje nejlépe začlenit jáhenskou službu, je model ekleziální spoluzodpovědnosti. V tomto rámci je totiž možné postihnout jáhenskou službu jako živou skutečnost, která je úzce spjata se životem církve. Toto pouto tkví právě v jáhenské spoluzodpovědnosti.

Z toho plyne další rozvinutí našeho pojednání. Nejprve půjde o to objasnit smysl jáhenské spoluzodpovědnosti, a dále pak ukázat, s ohledem na 2. Vatikánum, některé jeho vysvětlující modely a pojetí církve, z nichž vycházejí.





Jáhenství v rámci spoluzodpovědnosti?

„Spoluzodpovědnost“ v církvi znamená, že mezi všemi jeho členy existuje pouto solidarity, kterým je v Kristu každý niterně spojen s druhým, jeden odpovídá druhému. Na Druhém vatikánském koncilu a v pozdějších pojednáních je toto téma spíše předpokládáno, než studováno. Těch několik teologů, kteří o tomto tématu pojednali nebo se jej alespoň dotkli, je názoru, že spoluzodpovědnost členů církve je základní myšlenkou koncilní ekleziologie3.

Na druhou stranu, třebaže pojem „spoluzodpovědnost“ (a jemu odpovídající „solidarita“), vztažený na členy církve, nefiguruje v textech 2. Vatikána ani jednou, myšlenka „ekleziální spoluzodpovědnosti“ je zde jasně přítomna. Narážíme na ni přinejmenším implicitně zvláště v Lumen gentium, když je řeč o „společenství církve“ a „biskupské kolegialitě“.

Ze své strany jsem pak přesvědčen, že úvaha o církevní spoluzodpovědnosti je zvláště užitečná k pochopení důležitosti jáhenské služby pro život církve. Úloha jáhna se totiž dobře chápe, když vyjdeme z mnohonásobných vztahů, které má s biskupem, ostatními jáhny, prostými věřícími a s kněžími. K odhalení těchto vitálních vztahů se dokonce může mluvit o vlastní „jáhenské spoluzodpovědnosti“.

Jáhni jsou tedy spoluzodpovědní v církvi, protože jsou solidární se všemi jejími členy. Jedná se o spoluzodpovědnost, která nakonec vychází z milosti, jež je vlastní svátosti jáhenství. Síť vztahů - o které byla řeč - nachází důvod své existence v jáhenském svěcení a v Duchu svatém, který je vylit prostřednictvím vkládání biskupových rukou. To je ontologický, nadpřirozený základ jáhenské spoluzodpovědnosti, jenž pro Boží lid znamená tu nejlepší záruku účinnosti jáhenské služby.

Tato spoluzodpovědnost se pak jasněji projevuje v různých prostředích, která - jak jsme viděli - se mohou zredukovat na liturgická, zvěstovatelská a charitativní. Nejen, ale uskutečňuje se různými směry: vzhledem k biskupovi, ke stavu jáhnů, ke kněžstvu a laikům.

Nakonec, solidaritě jáhna s ostatními členy církve odpovídá v opačném směru solidarita různých členů církve s jáhnem. V této věci zde pouze naznačujeme, že má jít o ovzduší úcty, o docenění, jež mu přísluší, o modlitbu za jeho službu a také za jáhenská povolání. Konkrétně, je třeba také říci, že místní církev se bude muset postarat, je-li to potřeba, o materiální zabezpečení jáhna a jeho rodiny. Tuto možnost již velmi realisticky předvídal tridentský koncil4.





Modely k pochopení jáhenské spoluzodpovědnosti

Uplatnění ‘spoluzodpovědnosti’ na církev a zvláště na jáhenství vyžaduje jisté upřesnění. Druhé Vatikánum tohoto pojmu - jakož i pojmu „solidarita“ - nepoužívá, ale nacházejí se v něm podobné modely, jež umožňují objasnit jak spoluzodpovědnost v církvi ‘funguje’.

Ze své strany bych jmenoval tři, jež se mi jeví nadmíru užitečné: model společenství, model nevlastní kolegiality a model služebný nebo charizmatický. Ke každému z nich je nutných několik slov na vysvětlenou.


1. Model společenství. Druhý vatikánský koncil představuje ve vícero souvislostech církev jako „společenství“. Tento pojem sociologického původu, jenž se nesmírně rozšířil od počátku třicátých let, byl použit v mnoha koncilních textech. Jeví se jako zvláště vhodný k představení církve, protože zdůrazňuje společné ideální vlastnictví jeho členů a meziosobní vztahy, které je pojí, přičemž ponechává stranou právní aspekty. „Církevním společenstvím“ se tedy míní spíše úzké seskupení, jehož členové se znají navzájem a je charakterizováno sdílením ideálů a života. Proto se tento pojem jevil jako zvlášť vhodný k určení církve, která je podle Zjevení, communio, tj. zároveň sdílení i společenství.

Je tedy zjevné, že model společenství je velmi užitečným nástrojem i k pochopení „jáhenské spoluzodpovědnosti, protože ozřejmuje typ vztahů - lidských i nadpřirozených - které musejí existovat mezi jáhny a ostatními členy církve.


2. Model kolegiality. Vztahuje se k nauce 2. Vatikána ohledně biskupské kolegiality, která je nejzpůsobilejším výchozím bodem k pochopení solidarity v církvi a jáhenské spoluzodpovědnosti. Přesněji, mám zde na mysli nevlastní biskupskou kolegialitu, jež se projevuje, když biskupové konají nějakou činnost ve prospěch univerzální církve nebo vůči daným partikulárním církvím, aniž by však používali své nejvyšší a plné moci5. To se stává například, když si solidárně povšimnou misionářské potřeby zvěstovat evangelium všem lidem nebo spolupracují na duchovním a materiálním rozvoji jiných místních církví. V těchto případech se projevuje hluboké pouto lásky, solidarity a společenství, jež spojuje a oživuje všechny členy biskupského sboru. Tento druh biskupské solidarity je velmi důležitý, protože je u základu pravé a vlastní kolegiality, pro kterou je jakoby oživujícím principem.

Nuže, je to právě model ‘nevlastní’ kolegiality, který nám pomáhá lépe pochopit jáhenskou spoluzodpovědnost, protože zdůrazňuje důležitost vzájemné spolupráce, jež musí být mezi jáhny a laiky, kněžími a biskupy za účelem harmonického rozvoje těla církve. Nakonec se nám jáhenská spoluzodpovědnost představuje jako jedna z nejdůležitějších aplikací nauky o kolegialitě.


3. Model služebnosti. Počínaje Druhým vatikánským koncilem došlo ke znovuobjevení základní úlohy služeb (úřadů). Všichni členové církve o sobě zjišťují, že jsou povoláni ke službě, a to v síle křtu. Ať už myslíme na služby, které nejsou spojeny se svěcením a jejich mnohonásobné členění, nebo na služby se svěcením, jejichž svátostná milost je specifikací milosti křestní, která je u základu všeho. Jáhenství tedy, zvláště trvalé, je možné dobře pochopit v tomto rámci jako výběžek rozšířené služebnosti (ministerialitatis), výběžek, který je zpečetěn zvláštní svátostnou milostí. Zkrátka, na pozadí mnohotvárných služeb v církvi je snazší pojmout bohatství jáhenské služby a také její stálosti, založené na charakteru, a její zvláštní účinnosti, zaručené posvěcující přítomností Ducha.





Jakých „pojetí“ církve použít?

Chceme-li jít více do hloubky, jaká „pojetí“ církve stojí za jáhenskou spoluzodpovědností? Zmiňuji se o této tématice, protože jsem přesvědčen, že některá pojetí církve jsou vhodnější k osvětlení pouta solidarity, které pojí jáhny s ostatními členy církve.

Zvláště se domnívám, že pojetí „Kristova těla“ a „communia“, která jsou u základu ekleziologických modelů společenství, kolegiality a služebnosti, o nichž byla řeč, jsou nejvhodnější k pochopení sítě vztahů mez jáhny a ostatními členy církve. Omezím se na krátké ověření.


1. Církev, Kristovo tělo. V jakém smyslu nám pomáhá obraz tajemného Kristova těla lépe začlenit jáhenskou službu? Nepochybně tím, že představuje církev jako jediný organismus, živý a dobře uspořádaný, v němž má každý úd své přesné místo a vlastní službu, kterou má plnit.

Jestliže je Kristus podle tradiční nauky hlavou tohoto těla a Duch svatý je jeho duší, jáhni jsou údy povolanými ke službě celému tělu v síle zvláštního pouta vycházejícího ze svátosti jáhenství. Plní svou službu v moci Kristovy milosti a pomazání Ducha svatého, které obdrželi svěcením.

Jáhen je proto zařazen - podle známého Augustinova vyjádření - do „celého Krista“ (Christi toti): je ve službě Krista, hlavy, a věřících, jeho údů, a to prostřednictvím výlučného svátostného pouta. Mohl bych dodat, že v tomto tajemném těle slouží jáhen po vzoru samotného Krista, „který je služebníkem Otce a bratří“, a činí tak díky zvláštnímu charizmatu Ducha svatého.

V této perspektivě se tajemná pouta, která vážou jáhna na Krista a Ducha, jeví jako zřejmá. Tato pouta se pak prodlužují vůči všem bratřím ve víře a všem lidem, takže se jáhen stává nástrojem Otcova milosrdenství. Proto nejsou tyto vztahy uvnitř a vně církve něčím čistě horizontálním, založeny na prostě lidské solidaritě; v síle svátosti jáhenství jsou vyjádřením výlučné a zvláštní služby, plněné v moci Krista ve prospěch „celého Krista“. Jsou zářivým vyjádřením jáhenské spoluzodpovědnosti.


2. Církev jako communio. K pochopení jáhenské spoluzodpovědnosti je nesmírně důležitá kategorie communia (koinonie), jež v posledních desetiletích zaznamenala značný rozvoj. Jak je známo, vyplývá z Nového zákona, kde označuje společenství věřících s Kristem, nebo s Otcem, Synem a Duchem svatým. Jedná se však vždy o setkání s Bohem, jež se bezprostředně otevírá lásce k bratřím, k obecné jednotě. Odkazuje tedy na bratrskou jednotu, která kraluje mezi věřícími, předpokládá nutně sdílení duchovních i materiálních hodnot, a to i mezi různými církvemi.

Tento postoj vertikálního i horizontálního společenství - s Bohem a s bratřími - se jeví jako spojující předivo celého církevního života. Všichni členové církve jsou tedy ve společenství s Ježíšem Kristem a mezi sebou navzájem. Odtud plyne, že pojetí společenství je úzce spojeno s pojetím církve jako Kristova těla. Nuže, zatímco pojetí „společenství“ vždy bylo opěrným bodem východní ekleziologie, v církvi latinské - z důvodů, jež je nesnadné krátce představit - zaznamenalo bohužel jistý úpadek a bylo znovuobjeveno pouze na koncilu.

Ústřední význam této kategorie pro správnou interpretaci ekleziální spoluzodpovědnosti bije okamžitě do očí. Pojetí „společenství“ je jistě tím, které nejlépe ozřejmuje důvody pro vzájemnou solidaritu mezi různými členy církve. Projevuje velkou pružnost a hodí se k vysvětlení vztahů mezi věřícími, biskupy, kněžími, jáhny, mezi biskupy a papežem, a nakonec mezi všemi těmito kategoriemi.

Co se pak týče jáhenské spoluzodpovědnosti, ta nachází, jak se zdá, svůj nejhlubší původ ve společenské povaze církve, která zase odkazuje k trinitárnímu společenství. Jáhni jsou solidární se všemi členy církve, protože jsou s nimi z moci svého úřadu ve společenství a poskytují jim zvláštní službu. Jedná se o vlastní úřad, jenž je nakonec charakterizován jáhenským svěcením, jež ho činí zcela stálým a objektivně účinnějším než jakákoli analogická služba, konaná prostými pokřtěnými.

Zkrátka, můžeme říci, že jáhenská služba je řádným úřadem: jako takový se váže mnohem bezprostřednějším způsobem na Kristův úřad a na pomazání Duchem svatým než jakákoli služba bez svěcení. Jistě, tento rozdíl je možné zaznamenat takřka výlučně ve světle víry, přesto však jde o rozdíl značný, o němž nelze mlčet.





„Rozvětvení“ jáhenství: vnitrocírkevní vztahy

Jáhen nachází smysl své existence v četných vztazích, které má, díky své službě, s církví a se světem. Co se týče vnitrocírkevního života, je ve vztahu především se svým biskupem, pak - i v tomto pořadí - s ostatními jáhny, kněžími a laiky. Za sebe bych zde chtěl, bez nároku na to, že pojednám o věcech kdovíjak nových, připomenout některé aspekty každého z těchto vztahů, nebo - chceme-li - o těchto „rozvětveních“ milosti svátosti jáhenství. Představím pouze náčrt jako pozvání k úvaze.





Vztah mez jáhnem a jeho biskupem

Dějiny nás učí, že vztah mezi jáhnem a biskupem je přednostního rázu: především, jáhen je k dispozici biskupovi. Základ tohoto pouta je třeba vidět v jáhenském svěcení, jež je účastí na kněžství biskupa. Přesto, díváme-li se dobře, tento vztah ze strany biskupa není ani tak k jednotlivému jáhnovi, jako k jáhenskému řádu (ordini diaconorum), tj. k celku jáhnů. Myslím si, že je třeba to zde říci, analogicky ke vztahu mezi biskupem a kněžími, o němž tu předpokládáme, že je čtenáři známý.

Z toho vyplývá, že není třeba uvažovat pouze o „službě“, jakou může a má jednotlivý jáhen poskytovat svému biskupovi, ale také o službě jáhenského řádu, řádu, který - analogicky ke kněžskému řádu - má spolupracovat s biskupem a je jím dotazován o radu právě pro svéráz své ekleziální zkušenosti. Přirozeně, zde jde o teologickou úvahu, která musí vyústit do oblasti právní a pastorální, při zachování veškeré moudrosti pro takový přechod.

Je zbytečné mluvit o tom, že biskup je ve víře vzhledem k jáhnovi bratrem a oni jsou s ním spojeni pouty úcty a vážnosti. A naopak, ve smyslu, že biskup nemůže nehledět na tyto své spolupracovníky, bohaté na milost svěcení, jež on sám má v plnosti, s náklonností a důvěrou.





Vztah jáhna ke svému řádu

To, co bylo až dosud řečeno, předpokládá, že jáhni tvoří určitý samostatný stav, založený na svátosti a konkretizovaný stálými vztahy solidarity a spoluzodpovědnosti, který je odlišitelný od ordinis presbyterorum.

Zkrátka, svátostný ráz a úřad, které jsou všem jáhnům společné, skýtají solidní základ, aby bylo vytvořeno nové církevní těleso, totiž ordo diaconorum, s jeho vlastními povinnostmi a právy, řízený vlastními normami, který mezi jáhny zakládá vzájemnou duchovní, služebnou ale i materiální podporu. Toto uspořádání nakonec, jak se zdá, je i žádoucí kvůli hlubšímu dozrání služebného vědomí jáhna a kvůli služebné přítomnosti, pozornější k naléhavým potřebám místní církve.

Můžeme dodat, že jako je jednotlivý jáhen ve službě vlastního biskupa, tak je jáhenské ordo řízeno biskupem, pilně s ním spolupracuje a je v souladu s ostatními ‘tělesy’ církve (laiky, řeholníky, kněžími) podle pokynů biskupa.

Nejsem s to v tomto ohledu říci více. Nenašel jsem, mimo jiné, nikde byť tu nejkratší prezentaci této tématiky, snad proto, že stálé jáhenství je na samém počátku. Pouze ve světle jáhenské služby prodloužené v čase, bude možné jasněji a konkrétněji představit vztahy mezi řádem jáhnů a řádem kněží6.





Vztah mezi jáhny a kněžími

Vztah mezi jáhny a kněžími nakonec vychází ze skutečnosti, že oba mají svátostnou milost, která jim dává, různým způsobem, podíl na kněžství biskupa. Jsou to dvě ‘ruce’ biskupa, a jako takoví nemohou než spolupracovat jeden s druhým.

Tento velmi obecný princip se pak aktualizuje různými způsoby podle služby, kterou biskup svěří jednotlivému jáhnovi, když jej deleguje ke službě v nějaké farnosti nebo v diecézním orgánu, vedeném knězem.

Jistě, je možné ještě připomenout některé prozíravé normy, které by však měly být samozřejmostí. Například, že kněží mají doceňovat jáhny podle jejich zvláštních kompetencí a nezapomínat, že právě jáhni jsou jejich prvními spolupracovníky. Tento princip by měl povzbudit kněze k tomu, aby svěřovali jáhnům službu slova, liturgickou a charitativní službu, a to nejen na úrovni pouhého provedení, ale i přípravy.

Na druhou stranu by jáhen neměl ‘žárlit’, pokud jsou některé ze služeb jemu vlastních svěřeny, ve formě zástupu, připraveným laikům prostřednictvím udělení služby bez svěcení. Jistě, jáhen je na objektivní úrovni určen pro tyto služby zvláštním způsobem mocí svátosti, ale dnes jsou potřeby církve tak velké, že je třeba si přát, aby dělníků na vinici bylo co možná nejvíce. Nakonec, i u kořene těchto laických zástupných služeb je svátost - křest - a zvláštní dar Ducha svatého. Spolupracovat v dnešní době s knězem ve farnosti předpokládá, že v polopohanském světě, v němž žijeme, jáhen rozšíří svůj pohled a rád přijme spolupráci všech jako služebník mezi služebníky.

Opět jen jako příklad, upozorňuji, že kněz má být v neustálém dialogu se svým jáhnem, má veřejně uznávat a konkrétně prokazovat docenění jeho tak vzácné služby. Ba dodávám: protože námaha spojená s touto službou tíží - více než se má za to! - také manželku jáhna, kněz má být zvláště pozorný i vůči těmto takříkajíc služebným aspektům. Ve službě ženatého jáhna není jeho rodina aspektem zanedbatelným.

Pro úplnost připomínám, že vztahy mezi kněžími a jáhny mají také kolegiální aspekt: je tedy třeba uvažovat nad vztahem kněze k řádu jáhnů. Nezdá se mi totiž možné zařadit jáhny do řádu kněží, protože s nimi nemají společné totéž svěcení, vykonávají zřetelně odlišnou službu a vedou spíše rozdílný způsob života.

Tyto vztahy je třeba vidět nikoli jako podřízené nýbrž koordinované. Jedná se o dvě ‘tělesa’ církve, povolaná k tomu, aby čelila pastoračním problémům, které jsou často totožné, ale ve dvou odlišných perspektivách. Můžeme to trochu přiblížit tím, že kněží konají jako představitelé Krista-hlavy, jsou všichni zasvěceni celibátu pro království a vykonávají úlohu původců ekleziálního společenství; jáhni jsou naopak představiteli Krista-služebníka, přijímají způsob života, jenž je bližší laikům (často jsou ženatí a chodí do zaměstnání) a zaujímají spíše pozici misionářů, otevřených naléhavým potřebám světa.

Tato rozdílnost ekleziální angažovanosti by měla být dynamickým prvkem: právě konfrontace zkušeností a citlivosti vlastních kněžím a jáhnům by měla umožnit oživení života církve a větší misionářskou otevřenost.

Avšak načrtnout, byť jen přibližný rámec těchto dvou řádů, zatím není možné. I zde je třeba na závěr říci, že pouze prostřednictvím dlouhodobého schválení trvalého jáhenství lze dojít k nejlepšímu vytýčení způsobů a vztahů mezi presbyteriem a řádem jáhnů.





Vztahy k laikům

Ohledně vztahů jáhnů k laikům chci pouze podotknout, že se utvářejí na dvojím svátostném základu: křestním a jáhenského svěcení. A také, že jáhen je obvykle jmenován spolupracovníkem nějakého kněze, jemuž jsou svěřeny duše, a proto musí ve své služebné činnosti vůči laikům zohledňovat pokyny toho, kdo je ve vlastním slova smyslu pastýřem.

To bychom mohli považovat za samozřejmé. Co si však zaslouží určitou pozornost, jsou specifické zásahy jáhna zaměřené k usměrňování služeb vlastních laikům. Tím, že jáhen žije uprostřed laiků, je schopen správně - jakoby zevnitř - pochopit vitální přínos profesního a rodinného svědectví a v každém případě života ve světě, otevřeného misijním požadavkům. Na druhou stranu, nakolik je jáhen služebníkem oltáře, slova a charity, je rovněž lépe schopen podporovat laické služby, které se jaksi stále točí kolem těchto tří pólů a mají jistý charakter zástupnosti, jako například, hlásání slova Božího nebo přinášení eucharistie nemocným.

Aniž bych umenšoval misionářskou otevřenost kněží, zdůrazňuji, že jáhnům se přiznává zvláštní povolání tvořit ‘most’ mezi církví a světem, a to v moci jejich zvláštního stavu služebníků eucharistie a slova a kvalifikovaných svědků v každodenním životě.

Zde lze jasně pochopit, jak může být svědectví jáhna silným stimulem pro laiky; jáhenská služba se totiž jeví jako snadno dostupný opěrný bod pro laiky, protože je konána způsobem, jenž je jim velmi blízký. Konec konců, v případě ženatého jáhna zahrnuje toto svědectví celou rodinu, jež by se měla s velkou diskrétností nabízet jako vzor křesťanského života.

Z těchto důvodů si myslím, že jáhen zjevně osvědčuje před církví, že všichni křesťané jsou „ve službě“, že všichni mají důležitý úřad, který je třeba zastávat, třebaže jsou plně ponořeni do skutečnosti tohoto světa.

V závěru svého nástinu jsem, jak věřím, dostatečně prokázal, na jakou vizi církve nás odkazuje jáhenství: na církev, kde jsou všichni spoluzodpovědní a solidární, na církev, jež se jeví jako služebné společenství, otevřené světu a dialogu s ním. Jáhenská služba má hluboké kořeny: spočívá na svátostné milosti a charakteru svěcení, člení se do charizmat služby u eucharistického stolu, služby slova a služby chudým.

Tento rámec skýtá velmi solidní dogmatické a teologické údaje, ale i aspekty - zvláště ty, které se týkají praxe - jež jsou ještě spíše nejisté. Jedná se tedy o teologickou úvahu, která je zčásti ve vývoji. Odtud nutnost nechat diskuzi otevřenou vůči obohacením, jež přijdou s novou pastorační zkušeností, kterou zahájilo trvalé jáhenství. Můžeme mimo jiné pochopit již teď - vždyť dějiny nás něčemu učí - že se bude jednat o proces prohloubení, k němuž dojde za delší čas. Je třeba dodávat, že trpělivé čekání je povinností?



1Základní literatura na toto téma je následující: A. Kerkvoorde, Elementi per una teologia del diaconato; G. Baraunda, La Chiesa del Vaticano II, Firenze, 1965, ss. 896-940; Id., Esquisse d’une théologie du diaconat, v P. Winniger - Y. Congar (vyd.), Le diacre dans l’Église et le monde d’aujourd’hui, Paris, 1966, ss. 155-184; K. Rahner, L’enseignement de Vatican II sur le diaconat et sa restauration, ibid., ss. 223-230; J. Lécuyer, La grazia dell’ordinazione diaconale, v A. K., Il diaconato permanente, Napoli, 1983, ss. 91-97; G. Colombo, Quale diacono in quale Chiesa, v La Scuola Cattolica 120 (1992), ss. 299-314; A. Borras, Le diaconat exercé en permanence: restauration ou rétablissment?, v Nouvelle Revue Théologique 128 (1996), ss. 817-838; G. Colombo, La discussione sul ripristino del Diaconato Permanente al Concilio Vaticano II - La teologia, v La Scuola Cattolica 124 (1996), ss. 627-650; B. Pottier, La sacramentalité du diaconat, v Nouvelle Revue Théologique 129 (1997), ss. 20 -36.

2LG 29; AG 16; OE 17. Srov. Lecuyer, La grazia...; G. Philips, La Chiesa e il suo mistero, Milano, 19822, s. 329. Viz také Katechismus katolické církve 1570.

3L. - J. Suenens, La corresponsabilita nella Chiesa d’oggi, Roma, 1968. Dovolujeme si také odkázat na C. Porro, La corresponsabilita nella Chiesa, v Id., Chiesa, mondo e religioni, Torino, 1995, ss. 211-239.

4Sessio XXIII, De reformatione, kán. 17 (Conc. Oecum. Decreta, Bologna, 19723, s. 750).

5 Lg 23

6Náznak tohoto tématu jsem objevil v jedné práci G. Colomba, který jen tak na okraj tvrdí, že i jáhni mají účast "na jediném kněžství partikulární církve, tvořeném třemi ‘řády’ nebo ‘stupni’"; domnívá se ostatně, že je nutná "specifičtější teologická reflexe o postavě jáhna v presbyteriu" (Quale diacono in quale Chiesa, v La Scuola Cattolica, 120 /1992/, s. 309 a násl.). Sám jsem se pokusil otázku zdokumentovat - nakolik je to možné - tím, že jsem se pídil po nějakém prameni, ale nenašel jsem nic, co by posílilo tuto interpretaci. Tak např. v Enchiridion Euchologicum Fontium Liturgicorum (vyd. E. Lodi, Roma, 1979), jak se zdá, nic nenasvědčuje na volbu mezi řádem kněží a řádem jáhnů, stejně tak ve starověkých dokumentech, jakož i v západních a východních ritech. Kodex církevního práva (1983) pak sám nemluví o zařazení jáhnů do presbyteria, ale o spolupráci s ním (kán. 369; 757).



Článek Jaká vize církve pro jáhenství? Carla Porra z časopisu La rivista del clero italiano 5 /1997/, ss. 363-378 přeložil P. Vojtěch od svaté Hedviky OCD.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Čtvrtek 20. 6. 2024, Čtvrtek 11. týdne v mezidobí

Sir 48,1-15 ;

Komentář k Mt 6,7-15: Vezmu Pána za slovo: kéž nás v našich pokušeních neopouští! Zamyšlení nad tolikrát vyřčenými prosbami mě má přivést k hlubšímu pohledu na modlitbu Páně.

Zdroj: Nedělní liturgie

sv. Tomáš More (22.6.)

(20. 6. 2024) Filozof, politik, humorista, mučedník... Popraven (1535) králem Jindřichem VII. 

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)

Patron lidí závislých na alkoholu - Matt Talbot (19.6.)
(18. 6. 2024) Matt se narodil 2. 5. 1856 v Dublinu v Irsku. Všichni muži v rodině pili tak, že se…

Pouť důvěry Taizé - 47. Silvestrovské setkání evropských mladých dospělých

Pouť důvěry Taizé -  47. Silvestrovské setkání evropských mladých dospělých
(16. 6. 2024) Estonské hlavní město Tallinn bude hostit příští evropské setkání mládeže Taizé ve dnech 28.12.2024-1.01.2025.

Jan Nepomucký Neumann (svátek 19.6.)

Jan Nepomucký Neumann (svátek 19.6.)
(15. 6. 2024) Prachatický rodák Jan Nepomucký Neumann se stal misionářem v USA a americkým světcem. Ztělesňoval most mezi různými…

Svatý Antonín z Padovy (svátek 13.6.)

(11. 6. 2024) Původní jméno velkého kazatele svatého Antonína z Padovy je Fernandez Bulhão. Narodil se v portugalském Lisabonu ve…

Svatý Norbert – zasažený bleskem (6. červen)

(4. 6. 2024) Norbert (asi 1085 – 1134) byl zprvu podjáhnem ve službách kolínského arcibiskupa a později císaře Jindřicha V. S…

Invaze spojeneckých vojsk v Normandii (výročí 6. června 1944)

(4. 6. 2024) Není zapotřebí jen lidí odvážných, chytrých a silných…