7.2. Trvalý jáhen v ekleziologickém pohledu vzhledem k současným výzvám v církvi a společnosti II. (Walter Kasper)

Dekret o misiích říká zřetelně, že při této službě diakonie se však nejedná o jednostrannou sociálně charitativní úlohu. Jáhen není jakýmsi vysvěceným sociálním pracovníkem. Ve smyslu 1 Kor 4,1 - jmenuje sv. Ignác Antiochejský jáhny: „Jáhni, správci tajemství Ježíše Krista“. „Neboť oni nejsou diakony pro pokrmy a nápoje, nýbrž služebníci církve Boží.“ (Trall. 3,3; cit. LG 41). Oni jsou „úzce svázáni s oltářem“ (AG 16) a mimo to mají účast na hlásání Božího slova (SC 345, 4; DV 25). Tuto, ve jménu Ježíše Krista jáhnem vykonávanou diakonii, musíme v obsáhlém teologickém a ekleziologickém smyslu chápat tak, že jáhenská služba v sobě zahrnuje také službu hlásání a službu u oltáře a také některé úkoly vedení (AG 16; porovn. CIC can 1008f).

Mezi chudé nepatří jen materiálně chudí. Existují také duševně a duchovně chudí, zbídačení, strádající, hledající a často nechaní o samotě. Tak je tedy i hlásání radostné zvěsti službou člověku. Učit nevědomé bylo už ve starověku skutkem duchovního milosrdenství a v dnešní době bez orientace nabývá tento skutek velkého významu. Podobným způsobem platilo o úkolu přinášet nemocným a umírajícím od oltáře eucharistii, což od počátku patřilo k základním povinnostem jáhna - rovněž jako skutek křesťanské diakonie. Konečně je skutkem lásky a milosrdenství navštěvovat lidi v jejich opuštěnosti, vést je k pospolitosti a tak budovat křesťanské obce. Služba jáhna z pohledu diakonie, v úzkém smyslu toho slova, musí obsahovat a musí se v ní prolínat všechny tři základní dimenze církevní služby - martyria, leiturgia a diakonia.

Prof. H. Hoping, sám jáhen, to formuluje takto: Kněží zastupují biskupa v místě, to znamená v církevních obcích, kde zodpovídají za vedení místní církve (farnosti), té, která jim byla svěřena; proto také předsedají eucharistickým slavnostem. V tomto smyslu se také kněží, ve velké míře podílejí na apoštolském poslání biskupa. Jáhni se rovněž podílejí na apoštolském poslání biskupa. Oni ale (jáhni), zastupují biskupa v místní církvi (ve farnosti), vykonáváním diakonie, která, jak z předešlého vyplývá, patří k biskupově zodpovědnosti za řízení církevní obce. Jako úloha církevního úřadu vedení, je diakonie rozdílná od skutků lásky vyrůstajících z víry každého věřícího, tak jak je rozdílná od organizované diakonické práce v „diakonickém díle“ a v Charitě. Protože kněží zastupují biskupa v místě, vyplývá z toho i jejich přiřazení ke kněžskému vedení úřadu. Proto LG 29 o jáhnech říká, že svoji službu vykonávají ve společenství biskupa a jeho kněží. Jestliže tedy k základnímu poslání církevního úřadu náleží: „Reprezentovat službu Ježíše Krista, jako hlavy a Pána církve, pak to platí též pro diakonát, patřící k církevnímu ordo. V katolickém smyslu z toho plyne, že jáhni proto mají podíl na plné moci vedení církve.

Shrnuto to znamená: Jáhen reprezentuje zvláštním způsobem Ježíše Krista, který přišel, aby sloužil (Mk 10,45), sám sebe se zřekl, a vzal na sebe přirozenost služebníka (Fil 2,7). V zastoupení biskupa v místě (ve farnosti), a ve spolupráci s kněžími, vede, tzn. inspiruje a motivuje diakonii církevní obce. Tímto způsobem, na podkladě svého podílu na úřadě, ve vztahu k diakonii, mají jáhni podíl na plné moci vedení církve. Jáhenství, jako ordinovaný úřad zřetelně ukazuje, že diakonie je podstatná dimenze odpovědného vedení církve.

Na tomto pozadí je nutné dát si otázku. Potřebuje dnes naše církev takového diakona? Jaký má tento úřad vztah ke koncilní communio?ekleziologii communia, která se týká jedné z nejnaléhavějších otázek našeho času, totiž touhy po společenství, která vstoupila a roste v podvědomí mnoha věřících, že totiž všichni patříme k církvi.