Někdy máme sklon představovat si počátky křesťanství na Moravě jako idylu. Jenže ani Cyril a Metoděj nepůsobili v ideálních podmínkách. Evangelium se vždy šířilo mezi lidskou slabostí, mocenskými zájmy i konflikty. A právě to je nadějí i pro nás dnes.

Přišli, všichni jim rozuměli, Morava zajásala

„Máme čtyři evangelisty. Jsou to tito tři: Cyril a Metoděj.“  Tenhle vtip mi nedávno vyprávěl jeden trvalý jáhen. Pobavil mě. Ale něco na něm vlastně sedí. Připadne mi, že z Cyrila a Metoděje jsme si někdy udělali téměř naše vlastní evangelisty. Skoro až pohádkové postavy. Přišli, všichni jim rozuměli, Morava zajásala, slovanská liturgie se rozběhla a všechno bylo tehdy dobré. Jenže ono to tak jednoduché nebylo, o těžkostech v souvislosti s jejich působením se příliš často nehovoří...

Nepřišli do pohádky

Cyril a Metoděj nepřišli do prázdného prostoru. Už tu byli jiní kněží, různé zájmy, politika i mocenské spory. Kníže Rastislav si je nepozval jen proto, že měl zrovna zbožnou náladu. Chtěl se také vymanit z vlivu Franků. Šlo o samostatnost, jazyk i vlastní církevní prostor.

Takže evangelizace? Ano.
Duch svatý? Ano.
Ale také „člověčina“, politika, lidské ambice, strach, žárlivost a konflikty.

A mně to přijde vlastně velmi osvobozující.

Ideální časy nikdy nebyly

Připadne mi, že někdy trpíme zvláštní nostalgií. Říkáme si: tehdy to šlo. Tehdy byli lidé svatí, otevřenější. Tehdy byla víra živější. Dnes je všechno složité. Jenže ono to bylo složité vždycky. Evangelium se nikdy nešířilo v ideálních podmínkách. Ježíš neposílá učedníky jako hvězdy na turné. Posílá je jako ovce mezi vlky. Bez jistot. Bez záruky úspěchu. A dává jim jasný úkol: přinášejte pokoj. Uzdravujte nemocné. A říkejte: přiblížilo se k vám Boží království.

Nehlásat sebe, ale Krista

Právě tady vnímám kámen úrazu. Někdy totiž nehlásáme Boží království, ale svou vlastní zúženou představu o něm. Svůj styl. Svůj jazyk. Svou nostalgii po tom, „jak to kdysi bývalo“, nebo své představy o tom, jak by se věci měly dělat úplně nově a zcela jinak.

Problém je v tom, že i velmi zbožný člověk může nakonec víc chránit svůj obraz církve než prostor pro Boží působení. Víra ale často začíná růst právě ve chvíli, kdy se nám ten obraz trochu rozpadne. Když zjistíme, že ani svatí nežili v pohádce. Že církev nikdy nebyla bez konfliktů. Že evangelizace nikdy nebyla čistá akce bez lidské hlíny. Že poklad víry opravdu neseme v hliněných nádobách.

To není výmluva.
To je naděje.

Bůh nepotřebuje naše romantické představy o minulosti. Nepotřebuje, abychom dějiny lakovali na růžovo. Nepotřebuje, abychom hlásali sami sebe. Apoštol Pavel píše: "My nehlásáme sebe, ale Ježíše Krista jako Pána. My jsme jen vaši služebníci" (srov. 2 Kor 4,5).

Přeložit evangelium znovu

Možná právě to je výzva Cyrila a Metoděje pro dnešní církev - nevracet se do vysněné minulosti. Spíše se ptát:

Jakému jazyku dnes lidé opravdu rozumějí?
Kdo je dnes unavený, zraněný, v něčem zajatý?
Komu puká srdce?
Kdo už církvi nevěří?
Kdo má pocit, že na něj Bůh zapomněl?

Nestačí mít evangelium přeložené do češtiny. Možná je potřeba znovu je přeložit do jazyka dnešních lidí. Do jazyka unavených. Do jazyka těch, kdo se bojí. Do jazyka těch, kdo hledají naději. A začátek asi nebude v tom, že budeme mít silnější argumenty. Možná to začne tím, že odložíme nostalgii, obranu, sebelítost i vlastní důležitost. A prostě vejdeme do domu a řekneme: „Pokoj tomuto domu.“ 

Ne: „My vám to vysvětlíme.“
Ne: „My vás napravíme.“
Ne: „My jsme ti kdo zbyli, kteří to dělají správně.“

Ale: „Pokoj tomuto domu.“

Poklad v hliněných nádobách

A když tam pokoj může spočinout, spočine. A když ne, vrátí se k nám. To už není v našich rukou. A právě v tom je veliká svoboda. 

Nemusíme zachraňovat celý svět. 
Nemusíme zachraňovat celou církev.
Nemusíme zachraňovat Boha před dnešní dobou.

Naším posláním je nést pokoj. Obvazovat, co puká. Být lidem nablízku. Hlásat radostnou zvěst. Tak, aby skrze nás mohli aspoň na chvíli zahlédnout, že Bůh není daleko. Bůh si totiž nikdy nevybral ideální dobu. Nevybral si ideální církev. Nevybral si ani ideální hlasatele. Vybral si hliněné nádoby. A právě do nich vložil svůj poklad. Cyril a Metoděj nebyli pohádkoví hrdinové v ideálním prostředí. Byli lidé své doby – se vším, co k ní patřilo. A právě proto je na jejich životě vidět to nejdůležitější: že síla evangelia nebyla z nich, ale z Boha.

Jestliže Bůh dokázal
jednat skrze Cyrila a Metoděje, 
nevzdá to ani s námi.
Ani se mnou.
Ani s tebou…

- Jakub & red. -