Synodální církev počítá se spoluúčastí a spoluodpovědností všech.

Demokracie je v naprosté shodě s lidskou přirozeností

Demokracie jako forma vlády, jejíž kořeny sahají do starověkého Řecka, prošla dlouhým a spletitým dějinným vývojem a nabývala různé podoby. K jejím základním principům v každém případě patří, že o výkonu moci a o veřejných záležitostech rozhoduje většina oprávněných občanů, a to zpravidla volbami nebo hlasováním. V případě přímé demokracie občané hlasují sami, v případě zastupitelské demokracie zmocňují své zástupce. Vždy je to však lid, od něhož se vládní moc odvozuje, přičemž nositelé této moci podléhají mechanismům zodpovědnosti a kontroly.

O takovém způsobu politického uspořádání, které všem občanům poskytuje možnost podílet se svobodně a aktivně na stanovení právních základů státu a na řízení veřejných záležitostí, církev na 2. vatikánském koncilu prohlásila, že „je v naprosté shodě s lidskou přirozeností“ (GS, 75). Z toho důvodu také nepřestává vyzývat všechny věřící, aby pamatovali na svou povinnost a podporovali svobodným hlasováním obecné blaho.

Církev v dějinách přijala různé feudální, monarchické, či demokratické prvky

Jinou otázkou však je, do jaké míry jsou jednotlivé prvky demokracie uplatnitelné v rámci katolické církve. Církev jakožto putující Boží lid je uspořádána jako hierarchické společenství, jehož svrchovanou hlavou je Kristus. Všem z tohoto lidu přináleží stejná důstojnost a svoboda Božích dětí, ve všech údech Kristova těla přebývá Duch Svatý.

Otázka úřadu v církvi, jemuž je svěřena autorita a moc, není nicméně záležitostí pouze sociologickou, církevně-právní nebo organizační. Má svůj teologický základ v povolání a poslání Ježíše Krista a ve zvláštním daru Ducha Svatého, který je předáván v biskupském svěcení. Proto lze říci, že autorita v církvi má původ kristologický a pneumatologický a její nositel svátostným způsobem zaujímá místo samotného Ježíše Krista.

Třebaže si tedy církev váží lidských a morálních hodnot, jimiž se vyznačuje demokracie, je sama o sobě strukturována odlišně než politická společnost. Církev jako tajemství a jako věřící Boží lid putující v dějinách přijala v různých etapách své cesty i různé prvky feudální, monarchické, či dokonce i demokratických profánních forem vlády. Co se týká poslední jmenované oblasti, stačí připomenout například praxi voleb a zastupitelských orgánů v řeholních institutech nebo roli kapitul v procesu obsazování biskupských stolců.

Synodální církev počítá se spoluúčastí všech

Jestliže církev na jedné straně není demokracií, není na straně druhé ani monarchií nebo totalitním systémem. Žádný nositel úřadu není autokrat, ale jak kněžství, tak biskupství mají kolegiální povahu. Synodální pojetí církve navíc upozorňuje, že služba pastýřů je začleněna do společenství Božího lidu. A tak i synodální církev analogicky vzhledem k principům demokracie počítá se spoluúčastí a spoluodpovědností všech a hledá nové formy transparentního výkonu moci. Důvod uplatňování těchto principů však vyvěrá ze samotné povahy církve jako mysteria společenství Bohem vykoupených sester a bratří.

Jednotlivé synodální dynamiky, jako jsou konzultace věřících nebo duchovní rozlišování, pak rozhodně nelze zaměňovat s průzkumem veřejného mínění nebo s parlamentarismem. Jedná se naopak o konkrétní projevy života Božího lidu, který je jako společenství víry na svém putování stále provázen Duchem Svatým. Důrazem na naslouchání, privilegovanou roli chudých, dialog a solidaritu pak může synodální proměna církve přinést své plody jako znamení v současné situaci krize struktur nebo nedůvěry vůči hodnotám a principům demokracie.

Jan Pavel II.: Účast Božího lidu i prostřednictvím duchovních darů či charismat

„Účast Božího lidu na mesiášském poslání se tedy nezajišťuje pouze služebnou strukturou a svátostným životem církve. Přichází také jiným způsobem, a to prostřednictvím duchovních darů či charismat. Toto učení, které koncil připomněl, má oporu v Novém zákoně a pomáhá ukázat, že rozvoj církevního společenství nezávisí pouze na instituci služeb a svátostí, ale je podporován také nepředvídatelnými a svobodnými dary Ducha, který působí i mimo všechny zavedené prostředky. Skrze toto udělování zvláštních milostí se ukazuje, že všeobecné kněžství církevního společenství je vedeno Duchem se svrchovanou svobodou („jak se mu zlíbí“, říká sv. Pavel v 1 Kor 12,11), která je často překvapující.“ (Jan Pavel II., Generální audience, 24. června 1994)