Jidáš

 

„Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se,“ vypráví o Jidáši Iškariotském Matoušovo evangelium. Švýcarský spisovatel Walter Nigg napsal mnoho skvělých knih o křesťanských svatých – a publikace s názvem Velcí svatí doplnil i knihou s titulem Velcí nesvětci. V ní najdeme mimo jiné kapitolu o apoštolu Jidášovi, o němž evangelia říkají, že zradil Ježíše Krista.

 

Slovo „velký“ ve spojení se slovem „nesvětec“ ukazuje přesvědčení hagiografa Nigga, že Jidáš byl něco víc než jen hamižný a sobecký darebák. Kdyby svým založením netíhl k velkým věcem, pak by ho asi Ježíš nepovolal mezi dvanáct apoštolů, tedy do nejužšího kruhu svých učedníků.

 

Negativní mínění evangelistů o tomto rodákovi z Kariotu, o jediném z apoštolů, který nepocházel z Galileje, Ježíšovy vlasti, se stupňuje od Marka k Janovi. Walter Nigg své čtenáře přesvědčuje, aby tyto výpovědi zvážili – pro evangelisty bylo pravděpodobně nemožné psát o zrádci Jidášovi s objektivním odstupem, protože se mezi nimi přihodily nesmírně závažné události. Jidášův čin byl výsledkem tajuplné kombinace Boží vůle a svobodného lidského rozhodnutí. „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“, ptá se zmrtvýchvstalý Kristus učedníků na cestě do Emauz. „Byl Jidáš nucen zradit, aby se naplnilo Písmo?“ ptala už od dětství zděšeně spisovatelka Marie Noëlová. Přinutil ho Bůh? Tomu křesťané nemohou věřit. Mnoho křesťanů v průběhu staletí považovalo otázku Jidášova spasení za otevřenou, ačkoli ho Janovo evangelium líčí jako zloděje a lháře, jako „toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo“. Lukáš ho označuje za nástroj satana v boji s Bohem.

 

Matouš vypráví o lítosti zrádce nad vlastním činem: „Když zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším třicet stříbrných nazpátek a řekl: ‚Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev.’ Odpověděli mu: ‚Co je nám do toho? To je tvá věc!’ Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se.“

 

Kdo byl tedy Jidáš? Obyčejný zloděj, zklamaný Ježíšův obdivovatel, nebo snad někdo, kdo chtěl Ježíše vydáním do rukou nepřátel vyprovokovat, aby zázrakem prokázal svou plnou moc a stal se Mesiášem podle politického očekávání Jidáše i mnoha jiných? Tyto otázky už zůstanou nezodpovězené.

 

Křesťané uchvácení mystickou láskou se modlili také za Jidášovu spásu a možná tak činí i dnes v přesvědčení, že všechny modlitby, vyslovené v jakékoli době, mají svůj smysl a sílu v řádu Boží spásy, která zahrnuje celé dějiny světa.

 

V románu Každý ve své noci Juliena Greena předčítá jeden člověk druhému z Bible: „Jména těch dvanácti apoštolů jsou tato ...“ Místo toho, aby jmenoval jako dvanáctého Jidáše, připojil předčítající své vlastní jméno: „… a James Knight, který ho pak zradil.“ A nakonec říká: „Povšimněme si, že my všichni tak, jak jsme, můžeme místo Jidášova jména dodat jméno své. Nepřemýšlel jste o tom někdy?“