Poskytnout si navzájem účast na svém přesvědčení

Vstoupit do dialogu neznamená zříci se svého přesvědčení. Znamená poskytnout druhému účast na svém přesvědčení. V encyklice Ecclesiam suam nalezneme pozoruhodné místo, na kterém papež Pavel VI. načrtává charakteristiky autentického dialogu:

  •  „Především srozumitelnost; dialog předpokládá a vyžaduje srozumitelnost, protože jde o proud myšlenek, vyžadující účast vyšších lidských mohutností …
  • Druhou charakteristikou je mírnost … Dialog není pyšný, uštěpačný ani útočný. Jeho autorita je vnitřně spojena s pravdou, kterou vykládá, s láskou, kterou šíří, a s příkladem, který dává. Není ani rozkazem, ani nařízením. Je pokojný, vyhýbá se jakémukoliv násilí, je trpělivý a velkorysý.
  • Důvěra buď jako ctnost ve vlastním slova smyslu, nebo jako dispozice přijmout důvěru druhého: to vše rozvíjí důvěrnost a přátelství mezi lidmi. Spojuje mysli ve vzájemném přilnutí k dobru, jež vylučuje jakýkoliv sobecký záměr.
  • A nakonec pedagogická uvážlivost, která zohledňuje psychologické a morální podmínky toho, kdo poslouchá: jestli je ještě dítě, nebo nevzdělaný, nezpůsobilý, nedůvěřivý nebo nepřátelský. Snaží se proto poznat citlivost až jemnocit svého protějšku a případně změnit sebe samého a způsoby vlastní prezentace, aby mu nebyly nemilé a nesrozumitelné. V takto vedeném dialogu se uskutečňuje sjednocení pravdy a dobroty; poznání a lásky“ (nn. 83–85: EV 2/196).

Na čem má stát pastorační dialog církve

Podle papeže Pavla VI. je třeba počítat s dialogem už v evangelizačním úsilí. Kolem tohoto tématu krouží celá třetí část encykliky Ecclesiam suam. Ukazuje, jak si v tom počíná i sám Bůh. Není zjevení „dialogem, v němž se Slovo Boží vyslovuje nejprve ve vtělení a pak v evangeliu“ (n. 72: EV 2/193)? Na základě tohoto transcendentního dialogu mezi Bohem a člověkem má stát i pastorační dialog církve se světem:

  • Jestliže Bůh převzal iniciativu v dialogu spásy, pak nyní je řada na církvi, aby byla iniciativní a nečekala, až ji někdo zavolá.
  • Bůh tento dialog s člověkem otevřel v dobrotě a lásce. Ani církev tedy nemůže být v tomto úsilí vedena ničím jiným než „vroucí a nezištnou láskou“.
  • Dialog spásy není odměřován podle zásluh nebo výsledků. Také dialog, který vede církev, musí být „bez omezení a překážek“.
  • Boží iniciativa nikoho fyzicky nenutí ji přijmout. Ani iniciativa církve „se nebude moci prosazovat tím, že bude ozbrojena vnějším donucováním, ale výhradně oprávněnými cestami lidské výchovy a vzděláváním, vnitřním přesvědčením a společným dialogem bude nabízet svůj dar spásy, při stálém zachovávání osobní i občanské svobody“ (n. 77: EV 2/194).
  • Dialog spásy je určen všem bez rozdílu. I dialog církve musí být „co nejuniverzálnější“: musí umět navázat vztah s každým.
  • Dialog spásy má v sobě jisté odstupňování. I církev ve svém dialogu „má mít ohled na pomalost v dosahování psychologické i dějinné zralosti a očekávat čas, v němž Bůh zapůsobí“ (nn. 73–79: tamtéž).

Tyto principy papež o několik let později uplatní v dokumentu, který věnuje výslovně tomuto problému: v apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi. S pronikavým vhledem do dnešní skutečnosti ukáže církvi cesty, po nichž se má vydat, aby „hlásala evangelium lidem dneška, kteří se nechávají vést nadějí, nicméně též jsou sužováni strachem a úzkostí“ (Insegnamenti XIII [1975] 1439: EV 5/1588).