Šíření evangelia - křesťanská misie se týká všech oblastí lidského života. Pouhé zaměření se na evangelizační projekty a farní akce, by bylo pro pochopení misie i dialogu příliš zužující. Mnohem více času a energie totiž zaujímá náš normální všední den v práci a rodině, mezi přáteli a při našich rozmanitých soukromých i společenských aktivitách. V textu níže se zaměřím například na misii, jež probíhá právě uprostřed zkušeností všedního dne, ve šťastných i vážných chvílích rodinného života.
Jak mě manželka „donutila“ zajít se sousedem na pivo
To, co je v misii rozhodující, se může projevit například hned na sousedu odvedle. Stalo se to v devadesátých letech v rozhodující chvíli našich nových farních misií, kdy jsme zažili skutečně mimořádně intenzivní časy nového misionářského elánu. Byl jsem tehdy jakožto mladý otec rodiny vedoucím jedné z nových evangelizačních akademií a kvůli několikadenním projektům jsem často opouštěl domov. Protože se nás zmocnil posvátný zápal, pokoušeli jsme se se ženou tyto časy – náročné současně i fyzicky kvůli našim malým dětem – nějak zvládnout. Noci byly stále kratší a volné večery stále vzácnější. Navzdory všemu mne ani nenapadlo, že bych uprostřed téhle misionářské jízdy zpomalil.
Jednou večer, když jsem myslel, že s manželkou budeme mít čas na sebe, však přišla má žena s vážným dotazem. Chtěla vědět, jaké že to vlastně mám povolání. Jak prosím? Bez ohledu na moji naštvanost zůstávala opravdu neústupná a očekávala mou odpověď. Nakonec mi řekla, že právě misionář, dokonce vedoucí Misijní akademie, by si měl všimnout, že se už více jak před třemi měsíci do bytu vedle nás nastěhoval nový soused. Nevyměnil jsem si s ním dosud ani dvě slova a to jeho a naše dveře dělilo pouhých půl metru. V opačném případě by mi nejspíš neuniklo, že tento soused je teď po rozvodu sám a skoro nikoho tady nezná. Nemohl bych sebou tento večer hnout a vyrazit s ním na pivo? Promptně jsem to odmítl. Na to bude čas jindy, ale dneska ne. Následná diskuze o tom, jak jsem rezervovaný, mnou nečekaně pohnula.
Rozhodl jsem se poté přece jen u sousedových dveří zazvonit. Já, který jsem tehdy farnosti od farnosti motivoval lidi, aby navštěvovali domácnosti, jsem se najednou před těmito dveřmi cítil tak nesvůj jako nikdy dřív. Tajně jsem doufal, že soused nebude doma. I svoji jednoduchou otázku, zda by „neměl chuť a čas na jedno pivo“, jsem vykoktal s neobvyklým ostychem, když nakonec otevřel. Přišlo mi to naprosto trapné. Ale jeho úvodní slova a následující hodiny, se pro mě měly stát nezapomenutelnými. Už jen jeho okamžité radostné přitakání dávalo tušit, jak moc tento malý krok potřebovat a asi o očekával. Během večera jsem si rychle uvědomil, že jsem tady opravdu zapotřebí. K tomu bych rád podotkl ještě jednu věc. Při našich předešlých zběžných setkáních na mě náš soused působil úplně jinak. Jezdil černým mercedesem, choval se sebejistě a neustále spěchal. Působilo to jako typické vystupování člověka z manažerského prostředí. Až do ranních hodin mi přitom tento muž v putyce za rohem svěřoval svůj těžký životní i manželský příběh. Takovýchto rozhovorů jsem sicě měl již mnoho, ale jen zřídka jsem byl vtažen tak hluboko do světa druhého člověka jako tehdy.
Už ani nevím, zda jsem toho večera a té noci vůbec řekl něco, co dávalo smysl. Ale nějak jsem v průběhu tohoto rozhovoru se zvláštní jistotou pocítil, že Bůh právě tohoto člověka sedícího proti mně nekonečně miluje. I když jsem vždycky věřil, že to platí o všech lidech, zakusil jsem během oné noci speciálním způsobem skutečnou účast na této Boží lásce, klidné a přesto plně soucitné. S již dlouho nepociťovanou samozřejmostí jsem vnímal přítomnost přítele, a ano, Boží přítomnost.
Tímto provokujícím nočním setkáním mě má žena opět jednou vnitřně probudila, abych trochu přišel k sobě a zabýval se tím, co je tak blízko. I sebevětší a sebehezčí projekty musí mít svůj výchozí bod ve zkušenostech všedního dne: u mého životního partnera, u mých dětí, u souseda, u kolegů v práci, prostě u bližních, kteří mě dnes potřebují.
Svatý Tomáš Akvinský: „Bůh chce budovat přátelství“
Můj příběh se sousedem by při čistě vnějším pohledu nemusel působit nijak spektakulárně, ale vede nás k tomu, co je pro naše poslání základní: do přítomnosti! Důležitá je stálá přítomnost přítele a tím myslím přítele všech lidí, Ježíše Krista, který je svým Duchem skutečně mezi námi v každém okamžiku přítomen. Kdyby nebyl reálně přítomen, byli bychom připraveni o vše. To, „že žije!“ (srov. 1 Kor 15), mění ve skutečnosti každou situaci kteréhokoliv dne. Bůh se totiž v tomto světě usídlil napořád.
Svatý Tomáš Akvinský říká, že celé poslání Ježíše se ukazuje v tom, že Bůh chce se svým tvorem budovat přátelství – „fundari amititiam“. Láska Boha k člověku se podstatně ukazuje jako přátelství. To však vyžaduje přítomnost. V jeho přítomnosti, v přítomnosti přítele, stavíme my, křesťané, stálým dialogem na přátelství. Podle Tomáše Akvinského je možné zaujmout tento postoj i vůči lidem nesympatickým a nepřátelským: „Avšak přátelé mého přítele se přece jen stávají určitým způsobem i mými přáteli, i když mi přímo nejsou sympatičtí. Pojí-li nás přátelství s Bohem, milujeme skrze toto přátelství ty, pro něž Bůh neváhal darovat svého Syna, i když jsou našimi nepřáteli.“ Připojujeme se tak k velké a rozsáhlé síti vztahů mezi Bohem a lidmi.
Můj každodenní zápas o čas osobní modlitby
Ve spojení s Bohem neustále zůstáváme zejména díky dialogu, v modlitbě. Čím více jsme totiž naplněni Bohem, tím více jej vidíme a rozpoznáváme v tomto světě. Zápas o každodenní čas ztišení patří zcela jistě k nejdůležitějším a nejvíce rozhodujícím zápasům mého života. Spočinout, modlit se, děkovat, přimlouvat se. Jednou za den si uvědomit, co je opravdu důležité: Učit se naslouchat stále přítomnému Kristu – zvlášť také v každodenní četbě Bible. Je to čas trávený s jedním přítelem, který za mě nasadil vše.
Toto vše umožňuje proměněný a pozorný pohled propůjčující maličkostem každého dne novou dimenzi: úsměv a upřímný dík věnované paní u pokladny v supermarketu, upřímné naslouchání nečekanému sdělení kolegyně z práce, opakovaně pozorné opětování otázky při setkání se sousedem na schodišti, zůstat přátelský při obtěžujícím telefonátu, při nákupu květin věnovat tichou modlitbu evidentně právě smutné květinářce, před jednáním, na něž s obavou čekáme, poděkovat v srdci za každého z jeho účastníků, vyslechnout právě teď radostné vyprávění svého dítěte, trpělivě snést namáhavou cestu po úřadech s žadatelem o azyl, odvážně se zastat někoho, komu se na poradě děje křivda, okamžitě prominout urážku a další a další. Může se stát, že budeme dělat malé věci s velkou láskou, jak říkávala Matka Tereza.
Misie se neděje jen cestou namáhavého přesvědčování,
ale i naší nerozdělenou pozorností
a láskou k druhému.
