Někteří z těch, kdo se dostanou k moci,
projevují navenek nadřazenost
vyplývající z jejich sebeuspokojení.

Přesně tak se chovají falešní proroci,
kteří se vmísili do Božího lidu,
a proto jsou nehodní toho, co vyznávají.

Takoví lidé bývají neprávem nazýváni
učedníky a mistry zbožnosti.
Snaží se očišťovat druhé
předtím, než očistili sebe.

Právě tihle lidé končí tím,
že znetvořují samu zbožnost.

Jejich chování rozhodně nesvědčí o tom,
že jim patří ona důstojnost, kterou se chlubí,
ale naopak, jim svěřená důstojnost
má vést lidi k přesvědčení,
že jednají jako Kristovi učedníci.

V každém případě takoví lidé padají
do jedné z následujících pastí:

buď druhým promíjejí příliš,
protože sami potřebují hodně prominout,
což je nejlepší cesta k tomu,
aby se zlu vyučovalo místo toho,
aby bylo vykořeněno,

nebo skrývají vlastní slabost
pod háv tvrdosti své autority.