Jen pár dní po vstupu do třetího tisíciletí se začaly objevovat první bilance tisíciletí předchozího, jehož konec máme všichni ještě v živé paměti. Pozornost vzbudil například teolog Jürgen Moltmann, žijící v Tübingen, příspěvkem Propast a pokrok, s podtitulkem Vzpomínky na budoucnost moderního světa. Probírá v něm 19. a 20. století, která pokládá za úzce propojená a zároveň ostře protichůdná. O prvním mluví jako o období fantastického pokroku, o druhém jako o století bezpříkladných katastrof. Obojí je součástí novověku, který začal obsazením Ameriky a znamenal podle jeho názoru jednak nástup křesťanství k náboženskému ovládnutí světa, jednak, paralelně s ním, vědeckotechnické opanování přírody.
Člověk jako by se tím stal pánem světa a zaujal místo, vyhrazené do té doby samému Bohu. Lidské poznání je od té doby instrumetalizováno, stává se prostředkem využívání a moci, na rozdíl od starověku, kdy hledalo moudrost. Poznání, věda jsou ztotožňovány s mocí.
Výboje v Novém světě měly původně dvojí motivaci: God and Gold, Boha a zlato. Motivace zakladatelů Spojených Států byla do značné míry náboženská, Nový svět, který dobývali, nacházel svou inspiraci v Novém světě bible. Dodnes to dokládá mesiánský nápis Novus ordo seclorum, nový řád věků, na americkém státním znaku a na každé jednodolarové bankovce. Devatenácté století jako celek, pod dojmem vlastních úspěchů, do značné míry podlehlo iluzi, že cestou vědeckotechnických úspěchů dospěje k naplnění dějin. V podstatě věřilo, že bude nastolena tisíciletá říše spravedlnosti, o které mluví bible. Toto naplnění dějin očekávalo uvnitř lidských dějin, a nikoliv za jejich hranicemi. Mluvilo se také o novém, morálně lepším člověku, skoro úplně se přitom ale opomíjely stinné stránky pokroku, totiž ujařmení řady národů, někdy jejich praktická likvidace a systematické ničení životního prostředí.
Na místo vysněné "tisícileté říše" spravedlnosti ale ve dvacátém století přišly apokalyptické hrůzy s desítkami milionů mrtvých. Dnešnímu člověku připadá nesnadné nadchnout se pro internet a genetický výzkum, protože se ve 20. století přesvědčil, že každý nový technický objev, který sebou nese nějakou možnost zneužití, opravdu jednoho dne také je zneužit. Zářné zítřky pohasly; víme už, že jejich uskutečnění v průběhu lidských dějin je iluze. Místo toho stojíme u hromad obětí, které po ní zbyly, hledáme cestu ke smíru s naším 20. stoletím a nalézáme, že naděje této minulosti je jedině v Ezechielově proroctví o suchých kostech, probuzených k novému životu (Ez 36,5...). To je ovšem naděje mimo lidské dějiny. Lidská budoucnost nemůže pohnout se zločiny, spáchnými v minulosti. Abychom s touto minulostí vůbec dokázali žít, potřebujeme naději zvenčí lidských dějin! Je to naděje transcendentní, naděje ve Vzkříšení. To je jádrem křesťanské naděje, která se neupíná k žádnému dějinnému okamžiku v naší budoucnosti, ale doufá, že naše dějiny mají budoucnost, v níž se právě ony jako celek stanou věcí minulou a usmířenou.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 7. února 2001
