22. 9. 2018 , (Foto: ima)

Věřit v jakéhokoliv Boha nepřicházelo v úvahu

zoufalství, peklo, beznaděj, sedící mladá žena na zemi / -ima

Když mi umíral otec, dny míjely jako ve zvláštním hororu. Neexistovalo žádné možná, žádné tajemno, žádná modlitba. Nebyla tu víra, že Bůh může mít nějakou moc. Když nastával jeho konec, ukázalo se, jak moc jsem ve svých šestadvaceti ještě dítě: byl to on, kdo mě utěšoval, když jsem přiběhla do hospice a padla mu do náruče. Následovaly dny pozvolného usínání a potom bezvědomí. Nakrátko se vzchopil, aby ještě jako správný ateista hrubě odbyl řádovou sestru, která pošetile zabloudila do jeho pokoje.

Zemřel přesně na den, jak mu předpověděl lékař. Smrt byl poklidná. Jen pár dní strávil nemohoucí na lůžku a zemřel ve spánku. Prosincový vítr venku byl mrazivě chladný. Byl bělavý a téměř viditelný.

Cítila jsem se, jako by zemřel můj bůh. Stvořitel mého světa a můj ochránce odešel. Když jsem šla po ulici, nebo posedávala v restauracích a barech, cítila jsem hluboko v útrobách pláč, v nějž jsem mohla kdykoliv propuknout. Zhubla jsem a po hrstech ztrácela své odbarvené blond vlasy. Stále jsem pokračovala v práci jako zdravotní sestra. V té době jsem byla navíc jednou z vedoucích skupiny pro pozůstalé. Naslouchala jsem nářku lidí, kteří si přáli zemřít. Měla jsem zachraňovat lidi a ukazovat jim smysl života. Já?!

Pamatuji si, jak jsem jednou seděla na podlaze svého bytu v Londýně a při plném vědomí si říkala: „Tohle je peklo. Jsem v pekle.“

Neustále mě provázel chladný pocit osamění, ze kterého jsem dostávala závratě. Jako bych byla na poušti bez jakýchkoliv známek života. V zádech pocit prázdnoty, do níž jsem mohla kdykoliv upadnout a roztříštit se o skálu. Pocit, že téměř padám, mě provázel neustále – když jsem usínala, když jsem spala a když jsem mluvila s pacienty. Když jsem šla ulicí v dopravní vřavě a v množství červených autobusů a lidí, cítila jsem se tak, jako bych každou chvílí měla prostě zmizet. Nebo vkročit před autobus. Nebo spadnout z vysoké budovy. Nejasně a zoufale jsem zvažovala i to, že bych nějak oslovila Boha. Myslela jsem si – a v ten den, kdy jsem seděla na podlaze, jsem tu myšlenku i vyslovila nahlas – že kdybych měla víru, možná by se tohle všechno dalo přežít. Ale věřit v jakéhokoliv Boha se zdálo naprosto nedosažitelné. Měla jsem pocit, že se nemohu snížit k takovému stupni sebeklamu. Rozhodně tu nebylo žádné znamení, které by bylo odpovědí na mé přemítání, žádná milost.

Proč ke mně Bůh tehdy nepřišel,
ke zlomené bytosti,
která k němu skoro vzpínala ruce, to nevím.
Neumím to vysvětlit.
Řekla bych, že jádro nebo podstata mé duše
ještě nebyla připravená.
Později jsem pochopila,
že věděl, kdy a jak má ke mně přijít
a že peklo, které jsem zažívala,
bylo důležitou přípravou na pozdější setkání s Ním.

Se svolením zpracováno podle knihy
Sally Readová, Zářivá temnota noci
Příběh jedné konverze

kterou vydalo nakladatelství Paulínky.
Redakčně upraveno.

Readová, SallyZářivá temnota nociPříběh jedné konverze

 

Autobiografie Angličanky Sally Readové (*1971).

Příběh je napsán poetickým jazykem, přičemž svou vlastní zkušenost setkání s Bohem autorka popisuje velmi výmluvně a přesvědčivě. Proměněna je i její zkušenost manželství a rodičovství během života v zahraničí. Vnitřně prožívá novou lásku k samotnému Kristu a přijímá víru, kterou předtím odmítala jako bigotní a tíživou.

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Jer 17,5-8; Žalm 1; 1 Kor 15,12.16-20
Lk 6,17.20-26

V úvodu k blahoslavenstvím vypravěč říká: „…pozdvihl oči ke svým učed-níkům…“ Jako by všechna následující slova směřovala především k následovníkům Krista. Řecké citoslovce „ouai“ znamená „běda, hrůza“ a je opakem řeckého „makários“, což znamená „šťastný, blahoslavený, blažený“. Právě tato slova jsou adresována nám. Copak následovníci Krista nesmí být nasycení a šťastní? Jistě že smějí. Podstatné ale je, zda ve středu našeho zájmu leží nasycení, bohatství či zábava, nebo ochota vidět i jiné lidi, jejich bolest, jejich trápení a odvaha podat jim pomocnou ruku. Že to nebude asi populární? Ano, nebude. Ale Ježíš říká: jásejte, doslova skákejte radostí v ten den, protože to je nejlepší vstupenka do blízkosti Boží.

Zdroj: Nedělní liturgie

sv. Valentin z Terni (14. února)

(12. 2. 2019) Svatý Valentin, jeden z nejuctívanějších světců na světě, byl občanem Interamny (dnešní Terni) v Umbrii a podstoupil...

S modlitbou ve vztahu: videoseriál "Víra do kapsy"

S modlitbou ve vztahu: videoseriál "Víra do kapsy"
(9. 2. 2019) Je modlitba v partnerském vztahu důležitá? Jak sladit společnou modlitbu muže a ženy? O svém modlitebním životě...

Panna Maria Lurdská a Světový den nemocných (11.2.)

(9. 2. 2019) 11.2. se slaví svátek Panny Marie lurdské a Světový den nemocných.

Svatá Josefina Bakita (svátek 8.2.)

(7. 2. 2019) Svatá Josefina Bakita (*1869 Súdán +1947 Itálie) byla v osmi letech unesena od své rodiny. „Volala jsem maminku a...

Týden manželství

(6. 2. 2019) Dobré manželství není samozřejmost. To si uvědomují i orgranizátoři Národního týdne manželství, který se pořádá od roku...

Vyšlo únorové vydání časopisu IN!

Vyšlo únorové vydání časopisu IN!
(5. 2. 2019) Únor je tento rok opravdu bílý a náš IN! také. Několik let jsme se snažili valentýnské téma moc nezmiňovat, ale tento...

Hromnice, Svátek Uvedení Páně do chrámu a Světový den zasvěcených osob (2.2.)

(31. 1. 2019) Svátek Uvedení Páně do chrámu (2.2.) se lidově nazývá Hromnice. Tento den se slaví i Světový den zasvěcených osob.

Byl odsouzen k smrti zastřelením, byl deportován na Sibiř... Fjodor Michajlovič Dostojevskij

(27. 1. 2019) Říká-li se, že člověk v životě neumírá jen jednou, pak to obzvlášť platí pro život ruského spisovatele Dostojevského,...

Den památky obětí holocaustu 27.1.

(26. 1. 2019) Holokaust - holocaust - šoa - genocida - znamená systematické pronásledování vyvražďování Židů za Druhé světové války....