Záměna víry a křesťanské mentality

Z určitých prostředí křesťanství zdánlivě rychle mizí a víra se jakoby hroutí právě tam, kde by se měla hlásat. Zdá se, jako bychom nebyli schopni ateistická prostředí evangelizovat. Tyto tři neobvyklé skutečnosti doléhají na svědomí křesťana. Všechny tři skutečnosti alespoň částečně vysvětluje jediná příčina: „zevšednění naší víry“.

V prostředí, kde už od nepaměti žijí generace křesťanů, může docházet k záměně víry a křesťanské mentality. V této křesťanské mentalitě se zdarma daný Boží dar (dar poznávat, kým Bůh je, dar jednat, jak si přeje, dar stvořeného a věčného života, dar stvoření a vtělení pro naši spásu) stal jakýmsi majetkem křesťana, statkem děděným v křesťanských rodinách.

Živá víra v Boha se pozvolna zaměňuje za „rozumnost“, místo života podle evangelijních ctností se snažíme být „slušnými lidmi“.

Křesťanský život je oslaben a zatížen

Tam, kde se víra praktikuje jen částečně, kde je sice přítomná, ale ne zcela živá, mizí opravdové prožívání života z víry. Vnitřní život se stává jen jakýmsi „objevováním osobního potenciálu“. Modlitba je tak narušena v základech, neboť jejím cílem je vztah, uctívání Boha. Kristus a jeho evangelium už nejsou pro člověka zdrojem života, ale stávají se mu jistým kapitálem.

Křesťanský život je pak oslaben o některé podstatné rysy, a naopak je zatížen přemírou nauky a úkolů, jež mu nejsou vlastní. Jde například o lpění na určitém moralizování, zahlcenost politickými zájmy, přijetí takového životního stylu, při kterém se člověk vyhýbá svým každodenním úkolům. A to vše je považováno za křesťanské postoje, to vše je zaměňováno za život z víry.

Sklouzávání k povinnostem

Výchova k víře se pak stává hlavně výchovou ke kultu, poučením o svátostech a poslušnosti k církvi. Ale tyto oblasti už nejsou dostatečně zavlažovány původní mízou víry v Boha. Všechno na sebe bere rozměr lidských hodnot. (Například poslušnost vůči církvi se stane pouhou disciplínou.) Sklouzáváme od realismu nadpřirozených nutností k povinnostem, které ony nutnosti vykládají podle místa a času.

Je-li životní pouto spojující povinnosti s nutnostmi víry přerušeno, jsou takzvané povinnosti „náboženského života“ vydány na milost a nemilost změnám mentality. Křesťan má svobodu měnit svá přesvědčení, ale pokud svá přesvědčení zaměňuje  za víru, pak povinnosti, které z nich vyplývají, už nejsou založeny na víře a zanikají.

Vnější vyjádření víry (i kdyby bylo dokonalé) se stává velmi křehkým, jestliže víra, kterou vyjadřuje, skomírá.

Víra smísená s něčím, co vírou není, zanikne

Pokud dochází k zániku víry, je to tím, že to není skutečná víra. Spíše je to víra okleštěná a překroucená. Víra smísená s něčím, co vírou není, zanikne. Víru nezničil šok způsobený setkáním s ateistickým prostředím, ale to, že víra, která se v něm pustila do boje, byla smísena s různými, pouze přirozenými přesvědčeními. V tomto boji pak byla přemožena, zejména tam, kde nebyla živá, ale jen přejatá.

Je-li totiž víra opravdová, vydrží. Opravdová víra trpí, bojuje — ale vydrží.