Pochybnosti a krize víry John Powell

Pro slovo krize se v čínštině používá dvou znaků: první znamená „nebezpečí“ a druhý „příležitost“. Zdá se, že takový rozpor je typický pro každou krizi: jedná se o bod zlomu a podle toho, kam se člověk obrátí, najde buď nebezpečí, nebo nové možnosti. Rozcestí na cestě lidského života, která od nás žádají rozhodnutí, jsou vždy rozcestími nebezpečí a možností. I v lékařském užití slova „krize“ jde o stav, z něhož se pacient může uzdravit, nebo zemřít.

I v procesu víry musí docházet k pochybnostem a krizím. Paul Tillich upozorňuje, že víra může dozrát pouze krizemi. Pochybnosti stravují staré vztahy k Bohu, ale pouze tak se mohou zrodit vztahy nové. Totéž platí o našich lidských meziosobních vztazích: rostou od počáteční křehkosti ke stálosti pouze zkouškami pochyb a krizí. Kahlil Gibran říká, že dokážeme „zapomenout na ty, s nimiž jsme se smáli, ale ne na ty, s nimiž jsme plakali“.

Starší lidé často nechápou a odmítají krize víry u mladých; zapomínají na skutečnost, že jen těmito krizemi může víra dozrávat. Zapomínají, že nikdo nemůže říci smysluplné „ano“ závazku, dokud není postaven před možnost říci „ne“. Proto je velice zhoubné pokoušet se umlčovat tyto zcela zákonité pochybnosti u lidí, procházejících údobím krize, nebo k tomuto potlačování vyzývat. Potlačované pochyby se velice často vracejí a zahrabané pochyby jen vyrážejí nové kořeny. Je naprosto jisté, že cesta, temnotou pochyb a krizí – jakkoli bolestná – je zcela nezbytná pro zrání v procesu víry.
(S. 150-151.)

(John Powell: Proč žít,proč umírat, Zvon 1995)