Žili jsme v přesvědčení, že katolíci Marii zbožšťují

Rozhovor s Birgittou a Ulfem Ekmanovými, zakladateli prostestantského charismatického hnutí "Církev Slovo života", kteří přestoupili ke katolicismu

Před třiceti lety ve Švédsku založili prostestantské charismatické hnutí "Církev Slovo života" (Livets Ord). A měli úspěch. Jeho misie se šíří na Ukrajině, v Rusku, Arméniii, Ázerbajdžánu, Afgánistánu, v Izraeli a v Indii. Náhle však přišel zlom. Zakladatelský pár, Birgitta a Ulf Ekmanovi přestoupili do katolické církve:

Birgitta Ekman: Silné reakce přicházejí ze všech stran. Snažili jsme se připravit na tento krok ty nejbližší z hnutí „Livets Ord“ (Slovo života), ale ve chvíli, kdy jsme věc oznámili, byli mnozí šokováni. Dostali jsme spoustu krásných dopisů a snažili jsme se nepřikládat důležitost nenávisti vyjadřované na internetu. Je to bolestné, ale zároveň máme v srdci a v duši pokoj a naději, jsme velmi šťastní.

Ulf Ekman: Bolestné to je, protože jsme pracovali 30 let. Těžko se to vysvětluje, ale v posledních deseti letech jsme pociťovali zvědavost, jakousi pobídku a zároveň úctu ke katolické církvi. Ne že bychom snad deset let věděli nebo byli přesvědčeni, že tento krok uděláme. Klíčilo to v nás po celou tuto dobu. Byl to vlastně objev. Změna přesvědčení. Jako Švéd a protestant nasáváš antikatolicismus už v mateřském mléku. Objevili jsme, že o církvi vlastně víme málo. Bylo to na jednu stranu pozitivní, na druhou ohromující. Zažívali jsme totiž pocit, že se ocitáme doma, cosi jako: „aha, ale to je přesně to, v co věřím!“ Byli jsme plni předsudků, ale při četbě katolických knih jsme si začínali všímat, že v tohle přece věříme! Když dnes mluvíme s přáteli, mají za to, že jsme před nimi svou pozvolnou konverzi tajili. Ve skutečnosti jsme museli pomalu růst a ujišťovat se v přesvědčení o katolické církvi.

Co k vám promlouvalo na cestě do církve?

Birgitta Ekman: Pro mě byla prvním znamením sv. Brigita Švédská. Na rok 2003 připadalo její výročí a protože nosím její jméno, sáhla jsem po knihách o ní. Fascinovala mě. Zároveň jsem si uvědomila, že její manžel se jmenoval stejně jako můj manžel, Ulf. Svatá Brigita často mluví o Marii a tak jsem se začala hlouběji zajímat o také ni. Žili jsme v přesvědčení, že katolíci Marii zbožšťují. Bylo pro nás velmi důležité pochopit, co církev skutečně učí o Marii.

Ulf Ekman: Někdo by si mohl myslet, že Maria je poslední kapitolou. Pro nás ale byla tou první. Žili jsme tři roky ve Svaté zemi, z toho poslední dva v Ejn Kerem, které je místem, kde se Marie setkala s Alžbětou. A pro nás se také stalo místem setkání s Marií. Pochopil jsem, že není čtvrtou božskou osobou, že se katolíci nemodlí k Marii jako k Bohu. Dlouho jsem nechápal společenství svatých, ale když jsem viděl, jak je živé, mnoho věcí se ocitlo na svých místech. Maria nás zkrátka dostihla brzy.

První z otázek, které kolem vás kroužily v těchto týdnech, je „proč“? Vy jste, Ulfe, říkal, že na vás Ježíš hledí, mluvil jste o jednotě a kontinuitě, proti rozdělování....

Ulf Ekman: Mnoho let jsme se věnovali misijnímu působení v „Livets Ord“. Pak jsme se přestěhovali do Svaté země. Tam jsem pochopil dvě věci: totiž to, že rozdělení křesťanů je nepopiratelné a že to není Boží vůle. A my, ačkoliv jsme se věnovali dobrým věcem, jsme byli součástí tohoto rozdělení. Pocítil jsem nebytnost jednoty na hlubší úrovni. A druhá věc: pociťoval jsem touhu poznat esenci církve. Bylo to zvláštní, protože já jsem vždycky myslel na působení církve, na misie, na modlitbu, evangelizaci. Nikdy jsem ovšem nepronikl k jejímu základu. Začal jsem přemýšlet o církvi jako o Kristově těle – a to s sebou okamžitě nese myšlenku na katolickou církev. Právě toto: jednota a podstata církve nás přivedly do katolické církve.

Často se dnes setkáme s názorem, že „takhle se to nemá dělat“. Považovali jste někdy tento krok za nemožný?

Ulf Ekman. Ano, mnohokrát. Zamilovali jsme si katolickou církev, její víru, magisterium. Zároveň jsme si ale říkali, že vzhledem k našim povinnostem nemůžeme odejít, třebaže nás naše touhy vedly tímto směrem. Mnoho věřících z hnutí Livets Ord žije v Rusku, máme na východě velkou základnu. Mysleli jsme si, že bychom měli pokračovat ve své práci právě tam. Pak se všechno urovnalo, odešli jsme z vedení. Dnes považujeme svůj úkol v této oblasti za uzavřený. Přátelství zůstává. Změnili jsme se a nemůžeme to popírat. Jde o povolání. Nechceme nikoho soudit, ale nemůžeme ani couvat před skutečností.

Co byste odpověděli těm, kdo budou říkat, že v církvi s magisteriem, dogmaty a papežem budete méně svobodní?

Ulf Ekman: To je individialistická představa liberálních církví. Nikdo nesmí rozhodovat, protože tady rozhoduji já. Já jsem ovšem zjistil, že když zkoumám to, v co „mám věřit“, nemám vůbec žádný problém v to věřit. Není to nucení, nýbrž objev bohatství. Magisterium je základem skutečné duchovní svobody. Nespatřuji v něm žádné znásilňovaní ducha. Když se mě zeptají, odpovím: ano, jsem svobodný. Doplul jsem do oceánu, v němž je velká svoboda.

Co provokuje protestantský svět na katolické církvi?

Ulf Ekman: Myslím, že v základu konfliktu je pravda, za jejíhož nositele se katolická církev považuje. Katolická církev si je jistá tím, co je pravdivé, a říká věci jasně. Tato zřetelnost je pro dnešní relativistický svět provokativní.

Jaké úkoly mají dnes křesťané v sekularizované společnosti?

Birgitta Ekman: Myslím, že v této chvíli je velmi důležitá otázka manželství. A katolická církev tu mluví jasně.

Ulf Ekman: Vidím v sekularizaci příležitost k nové evangelizaci. Ve Švédsku spoustu lidí neví, kdo je Ježíš, co pro nás udělal. A to je skutečný úkol církve. Vidím sekularizaci jako možnost. Jistota katolické církve je něčím, na co můžeme být hrdí. Úkol církve je zcela jedinečný a není k němu co dodat. Máme důvod být šťastní, ne triumfalističtí a arogantní, ale šťastní.

Rozhovor s Birgittou a Ulfem Ekmanovými připravila Charlotta Smeds. Překlad Johana Bronková.

***

4.6.2014 

Švédský pastor - konvertita u papeže

Vatikán. Včerejší ranní mše svaté papeže Františka se zúčastnil Ulf Ekman, zakladatel a mnohaletý lídr jedné z největších letničních církví ve Švédsku. 21. května byl spolu se svou ženou oficiálně přijat do katolické církve. S papežem se setkal po skončení bohoslužby. František se zajímal mimo jiné o osudy věřících, pro které byl jako pastor a zakladatel komunity pastýřem. O svůj postoj k této věci se podělil také pro Vatikánský rozhlas:

„Před rokem jsem se ocitl v rozhodujícím bodě. Věděl jsem, že se musím rozhodnout. Cítil jsem, že mne k tomu Pán vyzývá. Dříve jsem s rozhodnutím otálel, právě s ohledem na komunitu, na lidi, kteří byli svěřeni do mé péče. Ale nakonec jsem došel k závěru, že pokud mne Pán vybízí, musím mu důvěřovat. Důvěřovat - a On už se toho ujme. Jinak totiž nikdy nebudu moci učinit tento krok, budu ve vězení. Pokud ke mně Pán mluví, tak promluví také k mým věřícím, k jejich srdci. Pochopí to, možná ne hned, ale časem to jistě pochopí. V každém případě jsme předali vedení naší komunity zkušeným vůdcům.
Musím také dodat, že vedení naší církve, více než sto komunit, prošlo za poslední léta velkou ekumenickou cestou. Nezašli sice tak daleko jako já, ale rozhodně udělali krok kupředu. Byli také několikrát v Římě, protože jsem chtěl, aby pochopili naše rozhodnutí. Po této stránce jsme vše velmi dobře připravili. Když hledím zpět, mohu říci, že mnozí moji spolupracovníci nás sice nenásledovali v našem rozhodnutí, ale pochopili ho a respektují jeho důvody.“

Řekl Vatikánskému rozhlasu bývalý letniční pastor Ulf Ekman, který je už dva týdny členem katolické církve.