Akédia připomíná depresi

Mt 26,36.40-41

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Existuje jedna z hlavních neřestí, jež bývá často opomíjena, možná kvůli svému názvu, který mnoha lidem není příliš srozumitelný. Hovořím o akédii (acédii). Ve výčtu neřestí se proto tento pojem nahrazuje jiným a mnohem běžněji užívaným slovem: lenost. Ve skutečnosti je ovšem lenost spíše důsledkem než příčinou této neřesti. Když nějaký člověk upadne do nečinnosti, nedbalosti, apatie, říkáme o něm, že je lenivý. Avšak jak učí moudrost starých pouštních otců, kořenem této lenosti mnohdy bývá akédia, což v doslovném překladu z řečtiny znamená „nedostatek péče“.

Jedná se o velice nebezpečné pokušení,
s kterým si nelze zahrávat.
Když mu někdo padne za oběť,
jako by jej skličovala touha po smrti.

Všechno se mu zprotiví,
vztah k Bohu jej nudí a také nejsvětější úkony,
které mu v minulosti rozpalovaly srdce,
se mu jeví zcela zbytečně.

Takový člověk pak naříká nad plynoucím časem
a nenávratně ztraceným mládím.

Akédia bývá vymezována jako „polední démon“, který člověka zastihne v půli dne, kdy jeho námaha vrcholí a nadcházející hodiny se zdají čímsi jednotvárným a k životu nemožným. Mnich Evagrios v jednom slavném popisu zobrazuje tuto neřest následujícími slovy: „Zrak toho, kdo je v akédii, hledí nepohnutě k oknu, v duchu touží, aby někdo přišel. (…) Když čte, často zívá a snadno usíná. Mne si stále oči, protahuje se, a pak svůj zrak od knihy odvrací a zírá do zdi. Pak si zas třeba něco přečte, listuje v knize, (…) nakonec knihu zavře, dá si ji pod hlavu a usne, spánek ovšem není hluboký, protože ho probudí hlad a je nucen starat se o sebe.“ Řečeno závěrem: „Člověk, který se poddá akédii, nevykonává pečlivě Boží dílo“ (Evagrios, De octo spiritibus malitiae, 14). Současní čtenáři v tomto popisu spatřují

cosi, co velice připomíná depresi,
a to jak z psychologického, tak z filosofického hlediska.
Pro člověka spoutaného akédií ztratil život svůj význam,
modlitba jej omrzela a každý zápas postrádá smysl.

Přestože jsme se v mládí stravovali vášněmi,
nyní se nám jeví nelogicky,
jako sny, které nám nepřinesly štěstí.

Člověk se tedy poddává roztěkanosti, bezmyšlenkovitosti,
což mu připadá jako jediné východisko.
Rád by zcela otupěl a vyprázdnil mysl…jako by předčasně zemřel, a to je ošklivé.

Učitelé duchovního života při zacházení s touto neřestí, jejíhož nebezpečí jsme si povšimli, předpokládají různé způsoby nápravy. Chtěl bych upozornit na jeden z nich, který považuji za nejdůležitější a který bych nazval

trpělivostí ve víře.
Ačkoli člověk bičovaný akédií touží po úniku z reality,
po tom, aby se ocitl někde jinde,
je naopak zapotřebí, aby odvážně vytrval
a přijal Boží přítomnost ve svém „tady a teď“,
za své stávající situace.

Mniši říkají, že jejich cela je nejlepší učitelkou života, protože je místem, které konkrétně a každodenně promlouvá o jejich příběhu lásky k Hospodinu. Démon akédie by rád zničil právě tuto prostou radost onoho „tady a teď“, onen vděčný úžas ze skutečnosti. Chtěl by člověku namluvit, že vše je marnost, nic nemá smysl, že nemá cenu o někoho nebo o něco pečovat. V životě se setkáváme s nevrlými lidmi, o kterých si řekneme, jak jsou protivní, a nelíbí se nám pobývat v jejich společnosti. Omrzelost těchto lidí je nakažlivá. Toto je akédie.

Kolik lidí zachvátila akédie
a poháněni beztvarým neklidem
pošetile opustili cestu dobra,
po níž se předtím vydali!

Zápas s akédií je rozhodující a je nutno v něm za každou cenu zvítězit. Je to boj, jehož nebyli ušetřeni ani světci, neboť v mnohých jejich denících najdeme stránky, kde se svěřují s takovými děsivými momenty, se skutečnou nocí ve víře, kdy se vše jeví potemněle. Tito světci a světice nás učí, jak trpělivě projít takovouto nocí a

připustit si ubohost víry.
Když je stísňovala akédie, doporučovali
udržovat úsilí v menší míře
a upnout se k dosažitelnějším cílům,
avšak zároveň odolávat a vytrvat s Ježíšovou oporou,
která nikdy neopouští v pokušení.

Víra, trýzněná zkouškou v podobě akédie, neztrácí svou hodnotu. Naopak, je to pravá, nejlidštější víra, která navzdory všemu, navzdory oslepující temnotě, nadále pokorně věří. Je to ona víra setrvávající v srdci tak, jak pod popelem zůstávají řeřavé uhlíky. Vždy zůstává. A pokud někdo z nás podlehne oné neřesti či pokušení akédie, ať se snaží pohlédnout do svého nitra a uchovat řeřavé uhlíky naděje, aby tak šel dál.