Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Přejdeme-li nyní ke shrnutí všeho, co jsme k otázce po smyslu života dosud řekli, dospíváme k radikální kritice této otázky jako takové. Otázka po smyslu života vůbec je nesmyslná, protože je špatně položena, míní-li vágní život „vůbec“ a nikoli „vždy mou“ konkrétní existenci. Pokusíme-li se rozpomenout na prapůvodní strukturu prožívání světa, musíme udělit otázce po smyslu života kopernikovský obrat: Život sám je to, kdo klade člověku otázky. Člověk se nemá co tázat, daleko spíše je životem tázán, on má životu odpovídat - má život z-odpovědět. Odpovědi však, které člověk dává, mohou být pouze konkrétní odpovědi na konkrétní „životní otázky“.

V odpovědnosti za existenci se promítá jejich zodpovídání, v existenci samé „uskutečňuje“ člověk zodpovídání vlastních otázek.
(...) Tentýž instinkt, který - jak jsme viděli - přivádí člověka k jeho nejvlastnějším životním úkolům, vede jej také při odpovídání na životní otázky, při odpovědnosti za jeho život. Tímto instinktem je svědomí. Svědomí má svůj „hlas“ a „mluví“ k nám - nepopiratelná fenomenální skutečnost. Řeč svědomí, je však vždy odpovídáním. Tak se jeví religiózní člověk psychologicky viděno jako někdo, kdo prožívá nejen to, co bylo řečeno, ale navíc toho, kdo mluví; religiózní člověk tedy slyší jaksi jasněji než nereligiózní: V rozhovoru se svým svědomím - v tomto nejintimnějším rozhovoru se sebou, jaký vůbec existuje - je mu partnerem jeho Bůh.

…
Banální otázku, zda k tomu, když někdo spáchá sebevraždu, náleží odvaha, nebo zbabělost, nelze tak jednoduše zodpovědět. Neboť nemůžeme být tak nespravedliví, abychom nechali bez povšimnutí vnitřní boj, který obvykle sebevražd předchází. Tak nám nezbývá nic jiného než říci: Sebevražda je sice odvahou ke smrti - je však zbabělostí k životu.
(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 221, pozn.)