Kterak jsem k dušičkám v očistci opět cestu našel (D. Torkington)

Budíku netřeba

Budík, který mi přes dvacet let prokazoval věrné služby, se bez varování zastavil dvě hodiny před tím, než mě měl vzbudit, abych stihl jednu z nejdůležitějších akcí svého života. Bylo léto roku 1982 a já jsem měl zaujmout pozici v manchesterském Heaton Parku a odtud pro BBC komentovat mši Svatého otce.

Když jsem se s dvacetiminutovým zpožděním dostavil na místo, producent už byl málem bez sebe. Vysvětlil jsem mu příčinu svého zdržení a on se na mě nevěřícně podíval. "To snad není pravda," zamumlal si jakoby pro sebe. "Vy jste katolík, já pohan. A přitom vy jste přišel pozdě, protože jste věřil budíku, a já včas, protože jsem spoléhal na dušičky v očistci."

Vysvětlil mi, že jeho žena, zbožná katolička, ho vždycky budila na minutu přesně díky duším v očistci, v jejichž přímluvnou moc neochvějně věřila. Kdysi jsem míval podobnou víru, ale po 2. vatikánském koncilu mi začalo připadat, že bych to s některými zbožnými návyky svého mládí neměl přehánět a že by, v zájmu ekumenického dialogu, nebylo vhodné příliš zdůrazňovat tradiční učení o očistci. Kdysi jsem na Dušičky trávíval celé hodiny v kostelích a modlil se za ubožáky, kteří se sami za sebe modlit nemohou.

V Římě bývalo slavné muzeum rozličných očistcových muk, jež duše musejí snášet, než smějí vstoupit do nebeské blaženosti. Nacházely se tam všechny druhy mučení obvyklé ve středověké Evropě; poutníkům do věčného města měly být podnětem ke koupi odpustků, jež jim ulehčí cestu očistcem, případně jim pomohou úplně se mu vyhnout. Zároveň tak přispějí na architektonickou nádheru města, které přišli navštívit. Není divu, že lidé protestovali, když finanční úspěch římských "komnat hrůzy" podnítil různé prospěcháře, nezatěžované výčitkami svědomí, k hledání peněžních zisků výměnou za duchovní výhody; takové praktiky se začaly vyskytovat po celé katolické církvi. Kdyby poctiví lidé neprotestovali, kdyby vůbec nebylo protestantů, raději si nedomýšlím, co by se bylo stalo. Možná by nebyla žádná protireformace, nebo by přišla příliš pozdě.

Snad protestantům dlužíme vděk; těžko jim můžeme dávat vinu za to, že na katolickou nauku o očistci stále hledí skepticky. Osobně jsem problémy s vírou v očistec nikdy neměl. I když mě citové zaujetí pro zbožnost mého dětství v důsledku 2. vatikánského koncilu opustilo, na mém myšlenkovém přesvědčení to nic nezměnilo. Přinejmenším chápu lidi, které víra v milujícího Boha staví před otázku, zda může existovat peklo, ale ne zda může existovat očistec.

Každý, kdo zakusil, co to je být milován, ví, jak se pak cítí tohoto daru nehoden. Je si vědom svých chyb a selhání, stojících lásce v cestě. Milenci, putující společně dál, ať se děje cokoli, jsou svou vzájemnou láskou postupně očišťováni, až nic nebrání nejúplnějšímu svazku, po němž na zemi touží. Avšak nejplnější svazek, jehož toužíme dosáhnout v nebi, se může uskutečnit pouze za pomoci nejdokonalejší lásky vůbec, která se nás dotýká skrze lásku lidskou a postupně očišťuje ty, kdo ji přijímají.

Ti, kteří se plně očistili už zde, nebudou na druhé straně muset čekat na ono spojení, které je největším přáním všech. Ti, jejichž očišťování ještě není úplné, se tradičně nazývají "dušičky" a místo či stav, kde je láska přivádí k plnosti, se nazývá očistec.

Každý, kdo zakusil lásku, ví, jak je spásná a jak vynáší na světlo všechno nesnesitelné, aby to očistila. Součástí spásné lásky je proto vždy mnoho utrpení, ať už se musí snášet kdekoli; to ze zkušenosti ví každý manželský pár. Pokud je toto utrpení svobodně přijímáno, nejenže se podobá výkupnému utrpení Kristovu, ale věřícího s ním sjednocuje v nebývale dokonalé modlitbě. Z tohoto důvodu jsou po celou dobu křesťanské tradice modlitby duší v očistci považovány za tak účinné. Právě skutečnost, že tyto duše neustále přijímají to, před čím my pravidelně ucukáváme, činí jejich modlitbu za nás mocnější než jiné modlitby.

Budík, který mi producent nabídl, jsem si nevzal. Jestliže ho nepotřebuje pohan, já také ne. Pomyslel jsem si, že je čas vrátit se k víře v ty, kteří pro něj byli inspirací - což bych vůbec nečekal. Od té doby se k nim často obracím a udělaly pro mne už mnohem víc, než že by mě jen ráno budily - ačkoli jsem od té doby ani jednou nezaspal!

Kapitola z knihy D. Torkingtona: "Neztrácet naději", kterou v roce 2002 vydalo Karmelitánské nakladatelství