Lehkomyslný člověče (Raniero Cantalamessa)

/Bible mluví o "utrpení Boha": trápí se (Gn 6,6), lidé mu působí trýzeň (Ž 78,4O), Mi 6,3; Iz 1,2./
Bůh se však nesouží kvůli sobě, jako by snad o něco přicházel, ale kvůli člověku, který tak ztrácí cestu. Jedná tak z čisté lásky. Bible se neobává odhalit jakousi Boží "bezmocnost", způsobenou láskou k člověku. (115-16)
/Bůh trpí, když musí trestat - Oz 11,8-9/

Slova "utrpení" a "soužení" mají v souvislosti s Bohem analogicky jiný záznam než v souvislosti s člověkem. U Boha jde o nekonečně svobodné utrpení, nezpůsobené žádnou nutností nebo osudem, které nepoškozuje ostatní Boží atributy. Naopak je potvrzuje, ačkoli nechápeme jak. ... Někteří ze starověkých Otců poznamenali, že radikální neschopnost utrpení by naopak pro Boha byla omezením a známkou omezení svobody. Bůh může i trpět, chce-li to, a on chce, protože miluje. Utrpení není u Boha známkou jeho nekonečné svrchovanosti a moci o nic méně než jí jsou ostatní známky jeho dokonalosti. Totéž je nutno opakovat i o proslulém "Božím hněvu", o němž se v bibli, včetně Nového zákona, tolik mluví. Je pouhým projevem lásky, protože je vždy hněvem nad hříchem, nikdy nad hříšníkem:

Což si libuji ve smrti svévolníka? Je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? (Ez 18,23) Bůh hříšníka postihuje a zastrašuje právě proto, aby ho zachránil před hříchem, zasazuje mu rány v čase, aby ho uchránil pro věčnost, i když tuto poslední pravdu nepochopili adresáti zjevení zcela jasně hned zpočátku. Bůh se ve skutečnosti smilovává nade všemi a nezavrhuje nic z toho, co stvořil; pokud trestá a kárá, činí tak proto, aby lidé zanechali ničemností a uvěřili v něj (srv. Mdr 11,23-12,2). U Boha je hněv projevem jeho transcendentní svatosti. (118-19)

To nám pomáhá k ujasnění si představy o Otcově postoji k tajemství spásy. Nebyl nepřítomen, na nebi, když jeho Syn vystupoval na Kalvárii. Naopak, byl s ním: Mne necháte samotného - pravil Ježíš apoštolům - ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou (J 16,32). (12O)
Jak správně tvrdili první teologové: "Trpěl-li Syn, Otec trpěl spolu s ním." (122)
K. Barth poznamenává: "Náš názor, podle něhož může Bůh být jen a pouze aktivní a čelit veškerému utrpení, se ukázal jako mylný a pohanský ve světle skutečnosti, že Ježíš Kristus je a činí právě toto (tj. snižuje se, je solidární se světem a trpí). Nám nepřísluší být moudřejší než Bůh a určovat, co je a co není slučitelné s božskou přirozeností. Musíme to však vyvodit z jeho činů; jeho sláva je založena na svobodě jeho lásky" (srv. KD IV/1,3O3 a násl.). (123)
Lehkomyslný člověče, zastav se na chvíli i ty a považ, zda nějaká bolest může být podobna bolesti Boží! (124)
/To vše je ovšem analogické vyjadřování./

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 115-24)