Myšlenky současného poutníka po Ježíšových stopách, průvodce jednotlivými dny Velikonoc /dle F. Hobizala/

(Zpracováno podle knihy Svatá země s Františkem Hobizalem, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, převzato se svolením)


VE VEČEŘADLE

V horkém slunci přicházíme k Večeřadlu. Ježíš zde prožil se Svými apoštoly Poslední večeři. Tady na ně později sestoupil Duch svatý.

Rozjímáme o tom, co se tu všechno stalo. Jidášova zrada, umytí nohou apoštolům, ustavení eucharistie a svátosti kněžství, velekněžská modlitba Páně…

U Jidášovy zrady připomínám výrok Písma: „A byla tma.“ Zlo vždycky přivodí tmu. A i kdyby venku bylo světlo, duše je ponořena v tmu. Pak dochází k umytí nohou. Bylo to víc než gesto, když hostitel umyl svým hostům zaprášené nohy. Byla to služba přátelství.




AGONIE V GETSEMANE

Po polední pauze jdeme do nádherné baziliky v Getsemanech. Procházíme zahradou starých oliv, z nichž aspoň tři možná pamatují krvavý pot Spasite-lův. V bazilice je přítmí a nádherně. Zatímco venku je žár, tady je chládek, klid a ticho. Máme tu každý pro sebe asi patnáct minut.

Dívám se na výčnělek skály, na kterém možná klečel tehdy můj Pán. Po chvilce ticha zazní píseň, evangelium a rozjímání: Ježíš došel v Getsemane na okraj lidského utrpení. Nevzal na sebe jen tělesné utrpení, ale i utrpení duše. Nejhorší je zoufalství. Ano, i to okusil. „Otče, je-li to možné, ať odejde tento kalich utrpení ode mne, ale ne má nýbrž tvá vůle se staň!“ Člověk Ježíš se podrobuje vůli Boží. To pokračovalo až k hrůznému výkřiku osamění a opuštění na kříži: „Bože můj, Bože můj – proč Jsi mne opustil ?!“ Tak tohle všechno vzal na sebe přijetím člověčenství. Vykoupil nás a dal nám šanci spásy!

Pane Ježíši !
Ty Jsi náš Pán a Bůh.
Ty jsi pravý Bůh a pravý člověk.
Ty jsi Cesta, Pravda a Život.
Ty jsi pravý Mesiáš, Vykupitel, Spasitel - také můj.
Věřím a doufám v Tebe, chci Tě nade vše milovat.
Ústy vyznávám, že Jsi Pán a celým srdcem věřím,
že Tě Otec vzkřísil z mrtvých.




KŘÍŽOVÁ CESTA

Pomodlit se vroucně je na těchto posvátných místech možné jen v duchu. Všechno totiž pojímá strašný hluk a vřava prodejců, turistů i jen tak procházejících občanů, kterým je zbožnost druhých úplně lhostejná.

Je to ale situace, ve které šel s křížem i sám Ježíš! Mezi prodejci a lhostejnými. Náš Pán byl obklopen ruchem a hlukem davu, který byl senzacechtivý, ale ve skutečnosti i hodně lhostejný.

Vraždící lhostejnost a nesmyslná senzacechtivost - to jsou dvě obludná nebezpečí, která různým způsobem ohrožují vnitřní život nás všech. Je tedy třeba přijmout tuto situaci, jako model opravdové křížové cesty.




GOLGOTA

S velkým úsilím a pomocí mých drahých přátel jsem se konečně vydrápal na Golgotu. Je to nevelký pahorek, který je dnes upraven na dvoulodní kostel.

Hluboce mne dojala úcta lidí všech ras, kteří přistupovali, aby pokleknutím a vztažením ruky uctili otvor kříže. Pozoruji průvod, v němž jde mladá pravoslavná řeholnice, hluboce se uklání a kleká, naše řeholnice už také uchvácena klečí. V průvodu dále kráčí Arab, za ním starý koptský kněz, dále ruská venkovanka, támhle bezvadně ustrojený pán, tam zase karmelitán, pravoslavný mníšek, tu zase paní z naší pouti. Všechno kleká, vzdává úctu. Já kleknout nemohu, ale alespoň políbím ruku, která se vsune do otvoru.

Potom sedím před oltářem Přibití. Taková krásná chvilka to byla. Možná půlhodina úplného ticha ve mně. Nemodlím se moc, spíše duše zírá a je opojena láskou Pána Ježíše. Je mi zkrátka blaze a možná bych tu vydržel bez jídla a spánku hodně dlouho.




BOŽÍ HROB

Od místa ukřižování se odebíráme k Božímu hrobu. Dlouhá fronta konečně zeslábla a já vešel do komůrky hrobu. Líbám lože, na kterém leželo mrtvé tělo Ježíšovo, a ani cetky kolem, ani svíce, mi nemohou setřít z mysli především jásot VZKŘÍŠENÍ!!! S takovou myšlenkou vycházím. Objímám pravoslavného bratra, dáváme si navzájem požehnání a je nám oběma bratrsky dobře. Myslím, že právě tímhle jsem uctil Boží hrob nejlépe.




VZKŘÍŠENÍ

Bez ohromujícího vzkříšení je všechno prach a popel. Ono je podmínkou naší víry. Apoštol Pavel říká jasně, že nevstal-li Kristus z mrtvých, marná je naše víra. Bez něho nejsme nic - jen sirotky, uvrženými do prázdného vesmíru.

Pravoslavní nám někdy vytýkají, že víc myslíme na Umučení Páně než na Jeho Vzkříšení. Něco na tom je. Bez Umučení by nebylo Vzkříšení a Vzkříšení je ŽIVOT.

Náš biskup nám poradách říkával, abychom nekončili modlitbu křížové cesty hrobem, nýbrž Vzkříšením. I teď tak zakončíme. Tichounce zpíváme a držíme se za ruce: „Aleluja. Živ buď nad smrtí slavný Vítěz“. Je nám blaze. Pán je mezi námi.

Na závěr vcházíme ještě jednou do Božího hrobu. Ten polibek, který na tu mramorovou lavici dávám je víc než polibek.