Síly temnoty (Henri J. M. Nouwen)

Když pohlédneme zpět na všechno, co se nám kdy stalo, snadno rozdělíme naše životy na věci, za které jsme vděční, a na zlé věci, na které by bylo lépe zapomenout. Ale s takto rozdělenou minulostí se nemůžeme svobodně pohnout k budoucnosti. Se spoustou věcí určených k zapomenutí můžeme do budoucnosti jen kulhat.

Pravá duchovní vděčnost objímá celou naši minulost, dobré události stejně jako špatné, chvíle radosti i smutku. Díváme-li se z místa, kde nyní stojíme, pak nás všechno, co se stalo, přenášelo sem, a chceme si pamatovat všechno jako součást Božího vedení. Neznamená to, že všechno, co se v minulosti stalo, bylo dobré, ale taky to neznamená, že by se to zlé stalo mimo milující přítomnost Boha.
Ježíšovo utrpení přinesly síly temnoty. Přesto mluví o svém utrpení a smrti jako o cestě ke slávě.

Je těžké přinášet celou svou minulost pod světlo vděčnosti. Je mnoho věcí, ze kterých máme pocit viny nebo studu, mnoho věcí, které si přejeme, aby se raději nikdy nestaly. Ale pokaždé, když máme odvahu se podívat na „to všechno“ tak, jak se na to dívá Bůh, naše vina a stud se stanou štěstím, protože nám přinesly hlubší poznání Boží milosti, silnější přesvědčení o Božím vedení a radikálnější závazek života ve službě Bohu.

Jakmile budeme jednou vzpomínat na svou minulost s vděčností, budeme svobodně posláni do světa hlásat druhým dobré zprávy. Tak jako Petra neochromila jeho zapření, ale, provždy odpuštěna, se stala novým zdrojem jeho víry, mohou se i naše nezdary a zrady změnit ve vděčnost a umožnit nám stát se posly naděje.

…
Radost, stejně jako smutek, je nakažlivá. Mám přítele, který šíří radost ne proto, že má snadný život, ale proto, že prostě poznává Boží přítomnost uprostřed lidského strádání, svého vlastního i všech ostatních. Kamkoli jde, s kýmkoli se setká, všude je schopen vidět a slyšet něco krásného, něco, za co může být vděčný. Nepřehlíží velký smutek, který ho obklopuje, ani není slepý nebo hluchý k bolestným pohledům či hlasům svých spoluobčanů, ale jeho duše tíhne ke světlu v temnotě a k modlitbám uprostřed zoufalého křiku. Jeho oči jsou něžné a hlas má klidný. Není sentimentální. Je realista, ale jeho hluboká víra mu dovoluje poznat, že naděje je skutečnější než zoufalství, víra je skutečnější než nedůvěra a láska je skutečnější než strach. Tento duchovní realismus z něho dělá člověka plného radosti.

Kdykoli ho potkám, pokouším se upoutat jeho pozornost na války mezi národy, hladovění dětí, korupci v politice a podvody mezi lidmi, a tak se ho snažím dojmout naprostou rozpolceností lidské rasy. Ale pokaždé, když se o to pokusím, podívá se na mě svýma něžnýma očima plnýma soucitu a řekne: „Viděl jsem dvě děti dělit se o chleba a slyšel jsem ženu poděkovat za to, že ji někdo přikryl dekou. Tito prostí, chudí lidé mi dali novou odvahu žít.“

Radost mého přítele je nakažlivá. Čím více jsem s ním, tím víc slunečních paprsků pronikne ke mně skrze mraky. Ano, vím, že slunce je tady, i když je obloha zatažená. Zatímco můj přítel vždycky mluvil o slunci, já jsem stále mluvil o mracích, až do té doby, než jsem poznal, že právě slunce mi umožnilo je uvidět.
Ti, kteří stále mluví o slunci, zatímco chodí pod zamračenou oblohou, jsou nositelé naděje, skuteční svatí našich dní.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď, Zvon, Praha 1997, 23-24; Převzato se svolením)