Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Michael Slavík

3 Obraz manželství v současném kanonickém právu

Současná právní úprava jiným způsobem ukazuje, co církev dnes v návaznosti na dosavadní poznání teologické a přírodovědecké považuje za podstatné a rozhodující v otázce manželství, a to co do podstaty i formy.

z knihy Manželství - od snů k realitě

Předchozí částí jsme museli projít, abychom poněkud snáze poznali i pochopili, kterými cestami se dospělo k jednotlivým ustanovením současné právní úpravy Kodexu kanonického práva, který byl publikován 25. ledna 1983 a první nedělí adventní téhož roku nabyl účinnosti.

Právo je normativní disciplína, tedy není věcí prvotně určenou k diskusi, nýbrž si činí nárok na podrobení subjektu práva. Současná právní úprava jiným způsobem ukazuje, co církev dnes v návaznosti na dosavadní poznání teologické a přírodovědecké považuje za podstatné a rozhodující v otázce manželství, a to co do podstaty i formy. To, co Písmo vyjadřuje mnohdy v obrazech, Otcové, teologové i Magisterium formulují svou vlastní dobovou řečí, je pak vyjádřeno rovněž svým vlastním způsobem i právními normami církve dnes.

Ve svých úvahách nad některými ustanoveními kodexu se budeme držet pouze těch norem, které mají, podle mého soudu, vztah k představám o manželství a jejich následnému dopadu na platnost, či neplatnost manželství z hlediska kanonického práva. Ostatních kánonů se dotkneme jen v té míře, nakolik s materií souvisejí.

Zcela záměrně budeme nyní v našem výkladu opomíjet právní skutečnosti a ustanovení CIC, která nemají přímý, nebo alespoň vzdálený vztah k tématu této práce.

Zároveň máme na paměti, že cílem těchto norem obsažených v sedmé stati současného CIC (kán. 1055-1165) není ani tak popsat celý ideál manželství, ale spíše definovat jasné hranice a meze.





3.1 Pojem manželství v CIC

"CIC používá jako výraz pro manželství vedle výrazu 'matrimonium' též obrat 'nuptiae' a 'coniugum'. Tyto výrazy mohou stejnou měrou značit jak manželství samé, tak i jeho uzavření."[34]

Výchozím ustanovením kanonického uspořádání svátosti manželství je kán. 1055-§ 1: "Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen na svátost."

§ 2: "Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí."

Toto ustanovení si zřejmě nečiní nárok být definicí v obvyklém významu, jak nasvědčuje to, že obsah definiční je postaven do vedlejší věty, ale chce podat výchozí pojem pro manželství po II. vatikánském koncilu. Sebott prozrazuje, že první paragraf "vznikl po mnohých těžkostech a tvrdých zápasech. Týká se dvou zásadně odlišných témat: tzv. nauky o účelu manželství a smluvního - případně svátostného charakteru manželství."[35]

Kanonistika už dlouho používá při popisování manželství následné triády: "učení o třech manželských dobrech (bonum prolis, bonum fidei, bonum sacramenti), učení o účelech manželství (procreatio et educatio prolis, mutuum adiutorium, remedium concupiscentiae), učení o podstatných vlastnostech manželství (unitas et indissolubilitas matrimonii)".[36]Společný jmenovatel těchto triád nebudeme hledat, nebyli bychom úspěšní, protože se spíš vzájemně pronikají, ale jejich členění nám vhodně poslouží.



3.1.1 Svátostnost manželství

Německý kanonista K. Lüdicke praví: "Hlavním výrokem je, že manželství mezi pokřtěnými je svátostné,"[37]z toho vyplývá, že ani nemůže existovat jinak, než jako svátost. Zřetelně zde zaznívá tridentská tradice se svým učením o svátostnosti manželství.[38] "Smlouva a svátost nejsou tedy reálně odlišné."[39]Dovozeno do důsledku to tedy znamená, že není-li svazek, nevznikne svátost; a naopak, neexistuje-li svátost, nemůže vzniknout manželství. Tím má být jasno, že manželství u křesťana je víc než pouhou pozemskou skutečností, jakkoli je jasné, že křesťan tím navazuje na přirozenou skutečnost stanovenou Stvořitelem. To má nakonec důsledky, ačkoli CIC zavazuje jen latinské katolíky, i pro ostatní nekatolické křesťany, a to i tehdy, pokud sama jejich církev svátostnost manželství ani neuznává. Na druhou stranu: manželství nepokřtěných nejsou svátostná; jsou to tedy jen přirozené svazky. A to i v případě, že jen jeden by byl nepokřtěný.

I když si lze představit, že nepokřtěný by byl udělovatelem svátosti, jako v případě nouzového křtu uděleného nepokřtěným člověkem, nemůže být nekřesťan příjemcem svátosti, proto nejde právně o svátostné manželství. K tomu ještě doplníme závěrem: přijmou-li dosud nepokřtění manželé křest, stane jejich manželství svátostným a nadpřirozeným už samým přijetím křtu.

S těmito ustanoveními a jejich důsledky však už někdy kolidují jisté představy, o nichž se nyní zmíním. Tyto se, bohužel, někdy vyskytují i na straně církevních služebníků.

Poměrně dosti rozšířenou chybnou představou je to, co se dá vyjádřit větou: "To nebylo (manželství uzavřené) v kostele, tedy to neplatí." Ve své pastorační praxi jsem se s touto falešnou představou setkal nejednou. Chybnost této představy je nejen v neznalosti závaznosti kanonické formy, která zavazuje pouze katolíky latinského obřadu,[40]ale i učení církve o svátostnosti manželství, jež se promítá i do kanonického ustanovení kán. 1055 CIC. Prakticky to znamená, že nekatolíci (a jim jsou na roveň v tomto směru postaveni i platně pokřtění katolíci, kteří formálně od katolické církve odpadli) i mimo církev uzavírají podle svých norem platné a, jsou-li platně pokřtěnými křesťany, dokonce i svátostné manželství. Je nasnadě, že to může vést k potížím zejména tam, kde dotyčné společenství žádnou závaznou formu uzavření manželství nemá.

Shora vyřčená věta - "to nebylo v kostele, a proto to neplatí" - je omyl, který, pokud by nebyl poznán, by mohl vést v konkrétním případě i k neplatnému uzavření dalšího manželství u těch nekatolických křesťanů, kteří by se domnívali, že jejich první manželství uzavřené nekatolickou formou, je z katolického hlediska tím samým neplatné. Pokud by došlo k uzavření následného manželství kanonickou formou, pak vzhledem ke skutečnosti manželské překážky,[41]by bylo neplatné.

Vzniklo-li by takové manželství v dobré víře alespoň jednoho z partnerů, nazývá se domnělým - "matrimonium putativum".[42] Jev je to ojedinělý, ale mohu konstatovat, že jsem se setkal i s takovým případem, kdy záležitost měla již nejen právní, ale též etický i osobní rozměr. Příčinou byla neodpovědná a nekvalifikovaná činnost duchovního.

Za touto chybnou představou o manželství může tkvít mýlka o tom, v čem spočívá ona svátost manželství. Vždyť i "mnozí (též katoličtí) autoři oddělovali svátost a manželskou smlouvu, či ohrožovali reálné propojení naukou, že benedikce představuje svátost".[43]

Dal by se za tím zřejmě vystopovat (snad již někdejší) spor mezi světskou a církevní autoritou o kompetence při uzavírání manželství. Proto § 2. kán. 1055 tak intenzivně spojuje "contractus" a "sacramentum", aby nebylo pochyb a nevznikl tu prostor k dohadům. Přece však se v minulosti vyskytovala na svatebních oznámeních formulace asi tohoto znění: "... na národním výboru uzavřou manželství a sňatku bude požehnáno v chrámu Páně ..." Jistě tím dotyční snoubenci nechtěli vést teologicko-právní polemiku, ale šlo o vyjádření způsobu lidového myšlení.

Na "otázku, kdo je udělovatelem svátosti manželství, nebylo dosud nalezeno uspokojující řešení", píše R. Sebbot. "Snad lze i nadále označovat jako udělovatele svátosti přímo novomanžele, jestliže se ale zůstane přitom, že udělení svátosti umožňuje teprve církev svým spolupůsobením."[44]Obdobně, ale poněkud vyhraněněji, k tomu přistupuje i M. Kaiser: "Hojně rozšířená představa, že manželé jsou udělovateli svátosti manželství, a že si navzájem sami udělují i svátost, je neudržitelná. Tento názor stojí a padá s představou, že manželství není nic jiného než smlouva. Ke vzniku smlouvy dostačuje pouhá vůle smluvních partnerů. Jestliže CIC vyznává smluvní charakter manželství jen na půl srdce, přesto nepřehlíží, že manželství je víc a něco jiného než pouhá smlouva. Též jako svazek potřebuje manželství ke svému vzniku volní souhlas partnerů. Ale je to jen jeden z prvků, k němuž musí jako druhý přistoupit prvek založení svazku. Protože jsou svátosti životními úkony církve, náleží ke svátostnému znamení manželského svazku vedle souhlasu manželů též určitým způsobem vyjádřené spolupůsobení církve jako znamení založení svazku. Forma tohoto spolupůsobení doznala v průběhu času určitých změn. Může se dít i podle platného práva různými způsoby."[45]

Toto tvrzení, které má spíše na mysli obranu eklesiologického charakteru svazku, a tím i formy, aby souhlas partnerů, jenž iniciuje manželství, nemohl být chápán pouze jako ryze soukromá a kdekoli učinitelná věc, jistě vyvolá polemiku u některých teologů.

"Udělovatelé svátosti jsou ti, kdo konají znamení, tj. ti, kdo uzavírají smlouvu - novomanželé. Proto jsou v pravém a přesném smyslu jeden druhému i prostředníky milosti. ...Pro správnost teze, že ti, kdo uzavírají manželství si navzájem udělují svátost, je možno se odvolat na víceré církevní výpovědi."[46]

Ale i mezi kanonisty je přístup rozdílný: "Každý z partnerů je udělovatelem svátosti manželství pro druhého, každý je příjemcem svátosti od druhého. Přítomnost k asistenci oprávněného církevního pověřence (kán. 1108-1113) je úředním svědectvím, nikoli svátostným jednáním. (Kán. 1108-§ 2)"[47]Zdá se, že CIC straní tomuto pojetí. Nebudeme zde řešit tento teologicko právní spor, je to spíš ilustrace složitosti a jemnosti tématu svátosti manželství.

Aby situace na tomto poli nebyla v praxi přespříliš nepřehledná, je stanoveno, že pouhý omyl, tedy nedostatek poznání, ve vztahu ke "svátostné důstojnosti manželství činí manželský souhlas vadným jen v případě, jestliže determinuje vůli k uzavření manželství". (Kán. 1099) Jinými slovy, i když obsah - svátostná důstojnost - znám nebyl, nebo byl známý pouze neúplně, nebo chybně, a tento nedostatek nijak neměnil vůli chtít uzavřít manželství, čili vůle uzavřít sňatek tímto omylem nebyla nijak dotčena, pak nemá tento omyl žádný vliv na platnost manželské smlouvy a nelze se ho účinně dovolávat. Tomu lze rozumět i tak, že právu stačí vůle zaměřená na vznik manželství jako takového (nemusí být zaměřena přímo na svátost) a pro svoje spojení kontraktu se svátostí je taková vůle dostatečnou.

V případě, že takovým omylem o svátostné důstojnosti manželství by vůle uzavřít manželství ovšem dotčena byla, vznikl by vadný manželský souhlas a manželství by bylo neplatné. Křesťanští snoubenci nemusí být tedy absolutně nutně poučeni o tom - i když je to nanejvýš žádoucí a katolíkům dokonce zákonem uloženo[48]- že manželství je svátost, aby platně uzavřeli svátost manželství. Je třeba poukázat na ekumenickou souvislost, protože tato omluva (mnohdy výmluva), že nevěděli o svátostné důstojnosti manželství, bývá někdy uplatňována v různých souvislostech u křesťanských manželství nekatolíků v naději, že je možno předmětné manželství prohlásit pro tento omyl za neplatné.

Je tu ovšem jedna závažná potíž, kterou v podstatě kanonické právo neřeší. Jsou totiž mnozí lidé, kteří byli katolicky pokřtěni, zpravidla v dětství, ale jsou nevěřící. V této souvislosti ještě v mé mysli zaznívá vzpomínka, jak se v sedmdesátých letech před vydáním nového kodexu diskutovalo o tom, zda kanonická forma manželství bude zavazovat všechny ty, kdo byli katolicky pokřtěni, anebo pouze ty, kdo byli katolicky pokřtěni a ve víře též vychováni.

V současném právním předpise se mluví ve věci manželství o kanonické závaznosti pro katolíky.[49]Tím je ovšem také ustanovena jediná možnost pro ty, kteří byli v katolické církvi pouze pokřtěni nebo do katolického církevního společenství byli přijati a formálně neodpadli.[50]

Jak je to ale s pokřtěnými nevěřícími?
Je možno připustit církevní sňatek u lidí, kteří nevěří ve svátost?

Může být katolicky pokřtěný, ale nevěřící příjemcem svátosti manželství?

Aby nedošlo k omylu, nevírou a nevěřícím se tu nemyslí nedostatek pravověrnosti, neznalost obsahu víry, chybějící akt osobní víry, ale vnitřní vědomé odmítání dát víře souhlas.

Je nepochybné, že slavení svátostí má být důsledkem víry. Svátosti, tedy i svátost manželství, na víře staví. Nakonec "Ordo celebrandi matrimonium" jasně mluví o tom, že "svátost manželství totiž víru předpokládá a naléhavě vyžaduje".[51]

Vzniká tak kuriózní situace: pokřtěný katolík, který odmítá zjevení,[52] který je opravdu v srdci přesvědčen, že učení církve jsou jen báchorky, není schopen pro svou nevěru svátost přijmout.[53] Jenomže ale na druhou stranu je podle práva u něho sňatek možný jen jako svátost. Víra sice svátost neustanovuje, ale chybí-li v takovém případě, není svátost možná. Kanonické právo s takovou situací, ač není v praxi u nás zcela ojedinělá, v podstatě nepočítá. Jestliže se obvykle představy o manželství na straně osob mohou dostat do nesouladu s představou církve, jak je např. formulována v CIC, tak zde je evidentní, že ze své strany takovou situaci zákonodárce nepředpokládá.

Na jedné straně si činí nárok na pokřtěné katolíky a konvertity, pokud formálně neodpadli, a váže je zákonem, na druhé straně je tu vážná překážka neschopnosti přijmout svátost kvůli nedostatku víry. Jenomže podle práva nemůže existovat mezi pokřtěnými manželství jinak, než jako svátost. Lze říci, že na základě současných ustanovení CIC je sňatek katolicky pokřtěných ateistů v podstatě právně nemožný.

Současný CIC prostě takovou kategorii osob (pokřtěný nevěřící, pokřtěný ateista) nezná, a tedy právně neexistují. V životě jich je ale hojně. Co s nimi? Zbavit je křtu a jaksi je vrátit jen na přirozenou rovinu manželství přece nelze. Říci jim: "Tím, že nevěříte, se sami vylučujete ze slavení manželství v církvi," by se sice mohlo a byla by to pravda, ale tím se neřeší jejich právo, aby mohli uzavřít takové manželství, které by bylo i před církví platné a v církvi uznávané. Tím spíš, když jim sňatek na žádný pád "právo nezakazuje".[54]Vůli k manželství jsou schopni jistě projevit dostatečně relevantně. Zdá se, že je tu nedostatek na straně práva.

Na tom nic nemění, že situace obvykle nevyhlíží v praxi tak tíživě, často si to strany ani oddávající vůbec neuvědomí, protože zpravidla jen jeden ze snoubenců je nevěřící, ten obvykle o církevní sňatek příliš nedbá, zatímco druhý, věřící, o něj usiluje. Ale i v tomto případě, jak takovou situaci posuzovat? Kde není víra, nekoná se spása[55] a tím vzniká i někdy důvodná pochybnost o udělení svátosti a tím o platnosti.

Žádat dispens v takovém případě zřejmě nelze. Ve smyslu kán. 1086-§ 1 to není, ten mluví o nepokřtěných, a zde je faktum křtu nepopiratelné, a není dovoleno výklad rozšiřovat[56]ani zavádět obyčej nějaké nové překážky. Blíže smyslu je kán. 1071-40, který ukládá žádat licenci od ordináře místa v případech, kdy se jedná o "veřejné prokazatelné odmítnutí katolické víry".[57]Jenomže ne vždy je splněn právní požadavek veřejnosti a projevení odmítání katolické víry. Tato otázka je tedy právně nedořešená.



3.1.2 Foedus - contractus

Dosavadní úvahy prokazují, že není jednoduché vyjádřit uspokojivě po právní stránce skutečnost manželství. Právní řeč sice využívá prověřené terminologie, ale začlenit a pojmout bezezbytku lásku do právního popisu manželství a uchopit to, co sv. Pavel vyjadřuje obratem "to mystérion túto mega" (Ef 5,32), do právní terminologie, je nesnadné, ba nemožné.

Jak vidíme v kán. 1055-§ 2 nacházíme výraz "contractus" (smlouva), a to zřejmě na jediném místě současné právní úpravy, čímž se zajišťuje kontinuita s předchozím právním předpisem,[58]jinak je v celé kapitole používán výraz "foedus" (svazek), čímž se vychází vstříc hlubšímu koncilovému pojetí manželství, které je méně fyziologické a nevidí prvořadě manželství jen jako právní skutečnost, jako "contractus" se vzájemně předávanými právy a povinnostmi. Toto se projevuje v nauce o cílech, kde prospěch manželů i dobro potomstva jsou postaveny vedle sebe. "Foedus" (svazek) více umožňuje zvýraznit eklesiologicko - sakramentální ráz křesťanského manželství a v podtextu poukazuje na Boží úmluvu s jeho lidem uzavřenou v Kristově krvi (srov. Žid 9,15).
Běží o svazek, který je tedy "skutečností jak právní, tak i osobní a náboženskou."[59]

Z hlediska práva se jedná smlouvu "sui generis", a to proto, že na rozdíl od jiných smluv je zde "smluvní svoboda omezena v trojím ohledu:
1) Svoboda uzavřít smlouvu; neboť je možný jen jediný partner.

2) Svoboda zrušit smlouvu; neboť manželství zavazuje neodvolatelně doživotně.

3) Svoboda tvořit smlouvu; neboť partneři nemohou podle libosti určovat obsah a formu."[60]

Svým dobrovolným a neodvolatelným souhlasem se muž a žena sobě navzájem předávají a přijímají jako osoby. Zde je opět posun oproti CIC 1917 (hovořilo o "ius in corpus perpetuum et exclusivum"), protože se tu jedná nejen o předání práv a povinností, ale o odevzdání a přijetí osoby. Tím, že manželé sami nestanovují podstatu manželství, je zaručeno, že osoby nepřecházejí do "vlastnictví" druhého partnera, ale spíše se to dá vyjádřit tak, že společně vstupují do nové skutečnosti, která nezávisí úplně jen na jejich vůli nebo představě. "Takže již nejsou dva, ale jeden." (Mk 10,9; Mt 19,6)

Velmi důležité je, že manželství je celoživotním společenstvím mezi mužem a ženou. Právní norma formulací tak samozřejmé věci, že jde o jednoho muže a jednu ženu, zamezuje jakýmkoli spekulacím o homosexuálním partnerství, bigamii, polygamii a polyandrii a činí tyto skutečnosti právně nemožnými.

Důrazu na celoživotní společenství nutno rozumět v hlubším smyslu, než pouze ve významu časovém; jde tu o celobytostnost, kterou alespoň v některých nezbytných rysech vyjadřují další kánony CIC.[61]



3.1.3 Cíle manželství

Oproti CIC 1917 současná právní úprava nerozlišuje mezi prvotním a druhotným cílem manželství, ale staví vedle sebe prospěch manželů a zplození a výchovu dětí.[62]To je opět ozvěna II. vatikánského koncilu a konstituce Gaudium et spes.[63]Postavení těchto cílů vedle sebe dává jasně najevo, že manželství je víc než legitimní instituce na rozmnožování lidského rodu, že není založeno jen k pohlavnímu sjednocování, ale samo v sobě má hodnotu jako prostředí růstu a osobnostního dozrávání muže a ženy. Toto je nutné zdůrazňovat zejména tam, kde bezdětnost manželů je nikoli výsledkem neschopnosti souložit nebo dokonce pohrdání Stvořitelem, nýbrž důsledkem neplodnosti.

I druhá zpráva o stvoření[64]mluví o tom, že partnerství muže a ženy bylo stvořeno se záměrem, aby existovala rovnocenná pomoc, snad tedy smíme říci vzájemný prospěch. Když muž vidí nádheru této pomoci, je tím přiveden v úžas.[65]Pak je v Písmu logicky řeč o jednotě, včetně jednoty sexuální.

Stvořitelský záměr (a v důsledku toho i CIC) bere v ochranu důstojnost manželského soužití se všemi jeho projevy. Tím má pohlavní sjednocení muže a ženy v manželství své řádné místo, je výrazem vzájemné odevzdanosti. Logickým důsledkem toho pak je, že nakolik je pohlavní sjednocení muže a ženy obvyklým předpokladem pro plození lidského života, je též samo manželství zaměřeno na plození a výchovu potomstva. "To platí pro každé manželství, i když je uzavřeno ve věku, v němž již plození potomstva nepřichází v úvahu".[66] Nakolik je tato souvislost vážná a neoddělitelná, je vidět i z kánonu 1084-§ 1: "Neschopnost k souloži, předchozí a trvalá, ať na straně muže nebo ženy, ať absolutní nebo relativní, zneplatňuje manželství co do jeho podstaty." Schopnost k souloži jako technická podmínka plození je podmínkou "sine qua non" pro vznik manželství.

Pouhá "neplodnost manželství ani nezakazuje, ani nezneplatňuje". (Kán. 1084-§ 3) Tímto je naopak dosvědčeno, že vzájemná pomoc a prospěch manželů je důvodem dostatečně důstojným pro vznik a trvání manželství, i když je neplodné ze zdravotních důvodů. Soulož je tehdy zcela morálně oprávněná i legitimní, i když nemůže být počat nový život. Konec konců tento postoj nachází svou odezvu i ve Svatebních obřadech, kde je možno vynechat případně otázku ohledně potomstva v případě nevhodnosti (věk, známá neplodnost atd.)

V záležitosti cílů manželství, zejména potomstva, přichází poměrně často mylná představa, která může přejít do vůle a způsobit i neplatnost svazku.[67]





3.2 Vlastnosti manželského svazku

Vlastnosti manželství jsou jednou z nejčastěji se vyskytujících materií, kde dochází k nesouhlasné představě mezi tím, jak je chápe právo na straně jedné, a mužové a ženy na straně druhé. Kánon 1056, který je vypočítává, zdůrazňuje obzvláštní pevnost křesťanského manželství:
"Podstatnými vlastnostmi manželství je jednota a nerozlučitelnost, které nabývají v křesťanském manželství zvláštní pevnosti z důvodu svátosti,"[68]a tím do jisté míry opakuje, co již bylo řečeno výše, ale ještě jaksi zpřesňuje, aby nemohlo dojít k pochybám a dvojímu výkladu. Samotný kánon je nezměněně převzat z CIC 1917[69]a je pravděpodobné, že jeho zařazení je buď výsledkem kompromisu různých právních směrů, anebo opravdovou snahou zdůrazněním předejít případným zmatkům. Takto si "nové právo podržuje smluvní model, zatímco model svazku by si vyžadoval modifikace".[70]



3.2.1 Jednota

Jednotu zde musíme chápat jako jednopárovost. "Odtud existuje manželství vždy pouze mezi jedním mužem a jednou ženou. Oba partneři jsou zavázáni k bezpodmínečné věrnosti, která pramení z faktu, že srostli k osobní životní jednotě, takže vztah stejného druhu k mimostojící osobě je vyloučen."[71]

Věrnost je vlastností jednoty. Nelze nalézt jakýkoli základ pro zdůvodnění falešné představy, dnes čím dál více se šířící, že věrností se rozumí pouze věrnost rodině, jakožto určité sociologické jednotce, případně že se jedná o věrnost osobě, která nemusí nutně zahrnovat sexuální stránku. "Nejvnitřnější společenství celého života" (kán. 1055-§ 1) vylučuje jakoukoli licitaci, dělení a členění. Pojmově tyto rozdíly připustit lze, nikoli ovšem právně a ontologicky. Jednotou a věrností jsou vlastně muž a žena postaveni do zcela rovnoprávného postavení, zaručující důstojnost obou. Za porušení jednoty je možno považovat polygamii (jeden muž má současně více manželek), polyandrii (jedna žena má současně více manželů). V našich krajinách tyto jevy v takovéto formě nenastávají (ani státní zákonodárství je nijak neumožňuje). R. Sebott píše, že polygamie je častější u některých přírodních národů, je připisována i mormonům, polyandrie (s odvoláním na Moiseka) je zaznamenávána v oblastech Cejlónu, Tibetu, Indie.[72]



3.2.2 Nerozlučitelnost

"Nerozlučitelnost vypovídá, že manželství nemůže být zrušeno tak, že by partneři byli opět svobodni k uzavření nového sňatku s jiným partnerem."[73]

Kořen této pevnosti opět spočívá v osobní a životní jednotě, v tom, že "už nejsou dva, ale jeden." (Mt 19,6) Není tajemstvím, že otázka nerozlučitelnosti je po koncilu předmětem mnoha rozprav, a "též reformní komise pro nový CIC si byla vědoma, že nemohla vyřešit všechny otázky ohledně nerozlučitelnosti manželství. V podstatě se zde jedná o 'questiones doctrinales', které musí být zodpovězeny Učitelským úřadem církve, nikoli církevními právníky."[74]CIC prezentuje nerozlučitelnost a též jednotu jako ustanovení nikoli lidského práva, ale reflektuje současnou doktrínu církve, opřenou ovšem o Písmo a Tradici.

Není tajemstvím, že katolická církev je asi jedinou instancí na světě, která hájí nerozlučitelnost manželství. "Uznané a dokonané manželství nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí a ze žádného důvodu s vyjímkou smrti." (Kán. 1141) Jak známo z Písma, Židé znají rozvod (Dt 24,1-4), římské právo znalo jednostrannou výpověď, germánské právo postupovalo obdobně. "Východní církve převzaly z římského práva rozvod z příčiny cizoložství a ještě několika jiných důvodů. Reformátoři popřením svátostného charakteru popřeli zároveň i nerozlučitelnost manželství."[75]České občanské zákonodárství podobně jako zákonodárství v celém světě dnes rozlučitelnost manželství předpokládá a rozvod připouští.

Církev však přece jen v otázce nerozlučitelnosti rozlišuje a toto rozlišení má oporu v Písmu, Tradici a teologické nauce a promítá se do praxe. Hlavní rozlišení tkví ve skutečnosti spásy. Křesťan je na základě svého křtu již účastný spásy, a tím i jeho manželství patří k vykoupené skutečnosti. Podle katolického učení je sice každé platně uzavřené manželství nerozlučitelné, platí to tedy i o nesvátostném a pouze přirozeném manželství mezi nepokřtěnými, ale přece jen nerozlučitelnost, jak ji chápe církev, má určitá kritéria a není vždy absolutní. Církev nepřiznává v žádném případě právo samotným manželům zrušit manželský svazek. Toto se nazývá vnitřní nerozlučitelností. Právo zrušit manželství vzájemnou dohodou se tedy manželům upírá vždy. Vnější nerozlučitelnost, která vylučuje zrušit manželství z vnějšku mocí lidské autority, však není absolutní, jak ukazuje praxe církve i kanonická ustanovení.


Nedokonané manželství

"Nedokonané manželství mezi pokřtěnými nebo mezi stranou pokřtěnou a nepokřtěnou může zrušit papež, a to ze spravedlivého důvodu, na žádost obou stran nebo jen jedné, i proti vůli druhé strany." (Kán. 1142) Toto ustanovení, které "ze spravedlivého důvodu" konstatuje papežovu rozlučovací pravomoc jakožto náměstka Kristova, vyslovuje určitou podmínku: jedná se o manželství nedokonané,[76] tzn. ještě nebylo vnějším aktem - souloží - dovršeno "nejvnitřnější společenství celého života". (Kán. 1055-§ 1) Toto se chápe pak jako jakési neuskutečnění (neúplné uskutečnění) manželství, a proto je zrušení ještě možné. V dějinách se o toto vedly spory mezi přísnější školou pařížskou, považující za úplné a absolutně nerozlučitelné svátostné manželství ihned po předání a převzetí slibu, a liberálnější školou boloňskou, jejíž mentalitu odráží současná právní úprava.


Privilegium Paulinum

Jedná o manželství původně nepokřtěných. Kánon 1143-§ 1: "Manželství uzavřené mezi dvěma nepokřtěnými může být zrušeno na základě pavlovského privilegia ve prospěch víry strany, která přijala křest, a to přímo tím, že tato strana uzavře nové manželství, jestliže nepokřtěná strana odešla."

Není potřeba dlouhého vysvětlování, jedná se tu o uplatnění původní biblické zásady (1 Kor 7,11-16) v současném paragrafovaném znění. Další ustanovení pak vysvětlují pojem odchodu i stanovují podmínky a procedurální náležitosti. Jádro věci a možnost této rozluky teologicky spočívá v tom, že manželství je nesvátostné, tedy pouze přirozené, zatímco uvěřivší strana se svátostí znovuzrození stala novým člověkem patřícím do nové vykoupené skutečnosti.

K tomuto problému se někdy namítá jako kontradikce znění kán. 1149: "Nepokřtěná osoba, která přijala křest v katolické církvi a nemůže obnovit spolužití s nepokřtěným manželem z důvodu zajetí nebo pronásledování, smí uzavřít nové manželství, i když druhá strana mezitím přijala křest, při zachování kán. 1141." Je pravda, že oboustranným křtem se přirozené manželství v takovém případě stalo svátostným, ale je též pravda, že nebylo dokonáno, s ohledem na popisované okolnosti. Pak je nabíledni, že se jedná o případ s obdobou kán. 1142.


Privilegium Petrinum

Považuji za správné uvést i toto téma, i když pod název této práce by nemuselo spadat, protože ustanovení této v církvi platné právní úpravy jsou mimo Kodex kanonického práva. Věcně sem ovšem patří. Důvodem tohoto uspořádání mimo CIC je obezřetnost nebo obava z pohoršení, či zneužití těchto ustanovení. Než Posvátná kongregace pro nauku víry vydala za pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) dne 6. prosince 1973 "Instructio pro solutione matrimonii in favorem fidei", kterým se zpracovává následná látka rozloučení manželství, předcházely desítky let určitého vývoje.

Už papež Pius XI. (1922-39) vícekrát zrušil církevně uzavřený sňatek platně pokřtěného katolíka s nevěřícím. Za papežů Pia XII. (1939-58) a Jana XXIII. (1958-1963) se tato praxe dále rozvíjela. U tohoto typu zrušení manželství je v zásadě nutné pouze, aby nedostatek křtu alespoň jednoho z manželů trval po celou dobu manželství (nesmí jít tedy o manželství svátostné), a aby po případném křtu nepokřtěné strany (a tím k "usvátostnění" manželství) strany nedošlo k dokonání manželství. Nevyžaduje se tu žádná konverze ani není nutné, aby původně byli oba nevěřící, jak je to u pavlovského privilegia. Dokonce je možno tohoto využít i tam, kde manželství již bylo jednou uzavřeno s dispenzí od překážky rozdílného náboženství ve smyslu kán. 1086.

K odůvodnění tohoto zásahu do nerozlučitelnosti manželství ze strany papeže se užívá argumentu, že se zde uplatňuje nikoli jurisdikční moc nad pokřtěnými, ale zástupná moc - potestas vicaria - jež se vztahuje na všechny lidi, protože papež je na Zemi zástupcem Ježíše Krista.

Terminologicky by možná bylo vhodnější hovořit spíše než o nerozlučitelnosti vnitřní a vnější, čímž se více navozuje představa dostatku moci nad manželstvím, o nerozlučitelnosti absolutní a relativní. Toto pojetí více poukazuje na vnitřní pevnost samotného manželství vyplývající z jeho svátostnosti a dokonání.

Absolutní nerozlučitelnost vztahuje kanonické právo pouze na "matrimonium ratum et consummatum", čemuž třeba rozumět jako platně uzavřenému manželství mezi pokřtěnými,[77]které je i dokonané, a to znamená, že "manželé spolu uskutečnili lidským způsobem soulož." [78] (Kán. 1061) Církevní autorita si je vědoma práva rozvazovat nenaplněná a nesvátostná manželství.

Jednota a nerozlučitelnost jsou podstatnými vlastnostmi manželství a náleží každému platnému manželství, jak podtrhuje kán. 1134, shrnující účinky manželství: "Z platného manželství vzniká mezi manžely svazek svou povahou trvalý a výlučný." U křesťanského manželství, díky jeho svátostné důstojnosti, však nabývají jednota nerozlučitelnost "zvláštní pevnosti." (Kán. 1056)





3.3 Manželský souhlas

Dosud jsme se obecně zabývali popisem jakéhokoli manželství, jak je představují normy CIC. Sledovali jsme objektivní, obsahovou a neopomenutelnou stránku každého možného platného manželství: obsah, cíle a vlastnosti. Manželství nastává tehdy, je-li dán platný manželský souhlas (consensus). Protože souhlas je osobní úkon člověka, vzniká zde prostor, do něhož se promítá osobní představa mužů a žen o manželství jako obecné instituci i představa o manželství vlastním. Některé představy mohou ohrozit platnost souhlasu, jiné nikoli. Navíc manželství sice nevznikne bez platného souhlasu, ale tím není vyloučeno, že i přes platný souhlas nemůže vzniknout manželství neplatné, neboť existuje celá řada dalších podmínek a "dodatečných předpokladů, které spočívají zčásti na přirozeném a pozitivním božském právu a zčásti na čistě církevním právu (ius mere ecclesiasticum)."[79]

Proto "consensus" je možné chápat jako "causa efficiens" každého manželství, a tím je tedy nenahraditelný, a další zde spojované "požadavky nelze, co se týká jejich vlivu, stavět na stejnou roveň s konsensem. Nelze o nich zvláště mluvit jako o příčinách, či spolupříčinách (concausae) vzniku manželství, nýbrž představují výhradně předpoklady, podmínky, jimiž může výlučná účinná příčina manželství (konsens) dosáhnout vlastního cíle, to jest platného manželství".[80]

Princip konsensu se ovšem netýká jen církevních manželství, ale každého manželství. Definitorický popis souhlasu je zařazen v současném CIC do úvodních ustanovení o manželství (kán. 1057), čímž jasněji vyniká souvislost mezi souhlasem a obsahem, cíli a vlastnostmi manželství.

Kán. 1057-§ 1: "Manželství je vytvářeno souhlasem stran zákonně projeveným mezi osobami právně způsobilými; žádná lidská moc nemůže tento souhlas nahradit." Kán. 1057-§ 2: "Manželský souhlas je úkon vůle, jímž se muž a žena sami sobě navzájem neodvolatelnou dohodou odevzdávají a přijímají za účelem vytvoření manželství." Bližší charakteristiky a požadavky souhlasu jsou potom pojednány ve zvláštní hlavě (hl. 4, kán. 1095-1107). Ustanovení o souhlasu obsahuje v sobě několik důležitých prvků.

Sám souhlas je zacílen k manželství, a to prostřednictvím vzájemného odevzdání se a přijetí muže a ženy. Manželský souhlas znamená "ano", tedy projev vůle jako chtění, jak instituce manželství (objekt), tak i též "ano" (chtění) konkrétního partnera (subjekt). Tyto dva spojité obsahy musí ten, kdo manželství uzavírá, v nezbytné míře předem rozumem poznávat, aby je mohl vůlí chtít. Manželský souhlas, i když je definován jako úkon vůle,[81]je i úkonem poznání, tudíž rozumu, neboť platí i zde známé "nihil volitum quin praecognitum". Rozum i vůle jsou sice odlišné psychické fenomény, ale souvisejí a každý z nich se podílí svým způsobem na tom, zda konsensus je plně lidským úkonem, ba zde dokonce úkonem právním.[82]

Protože není naším záměrem probírat celou problematiku manželského souhlasu, ale jen to, co se týká vlivu eventuálních představ na platnost vzniku manželství, vynecháme zde komentář k pojmu "zákonného projevu" souhlasu.

Nebudeme zde rozebírat ani otázku neodvolatelnosti konsensu, tím jsme již zabývali dostatečně v souvislosti s jednotou a nerozlučitelností manželství. Zdůrazníme však, že jde o konsensus oboustranný; manželství tedy opravdu nevznikne ani sebeusilovnějším přáním jen jednoho; přičemž formálně je k platnosti nutné, aby muž a žena byli přítomni spolu osobně, anebo v zastoupení.[83]Tento požadavek se zakládá na přesvědčení, že předání souhlasu nemusí být nutně učiněno oběma partnery ve shodném časovém okamžiku. Postačuje tzv. consensus simultaneus. "Odevzdání konsensu jednoho může druhého předcházet, resp. následovat, jestliže jen dříve poskytnutý konsens jednoho z partnerů ještě trvá v okamžiku pozdějšího prohlášení druhého."[84]Na tomto předpokladu také stojí i pozdější doplnění chybějícího nebo vadného souhlasu.[85]



3.3.1 Úkon vůle, vady vůle

Kodex chrání vysoký ideál svobody lidské osoby a projevování této svobody, a proto jasně deklaruje, že tento manželský souhlas je nenahraditelný žádnou lidskou mocí.[86]

Tím je zaručena nezávislost osob uzavírajících manželství, a to jak vzájemná,[87]tak i navenek k dalším osobám.[88]Souhlas je sice vnější, právně zaznamenatelnou kategorií, a proto se rovněž řídí pravidly o právoplatné formě vyjádření, ale jeho podkladem a zdrojem je vnitřní úkon vůle, tedy vnitřní souhlas.

Jistě i zde se dá tušit případná možnost rozdílu (simulace) mezi vnějším formálním jednáním a vnitřním postojem vůle. Simulace může zasahovat manželství samotné, když jeden nebo druhý partner nebo oba vylučují samotné manželství, tzv. "simulatio totalis". Když se vylučuje nějaká podstatná část manželství, mluvíme o "simulatio parcialis". O tom, jaké povahy musí být vada vůle, aby způsobovala neplatnost jednání, pojednáme nyní podrobněji.



3.3.2 Simulace

Kanonické právo vychází z přirozeného předpokladu, že vnější jednání je projevem vnitřního smýšlení, takže existuje shoda vnitřního úmyslu s vnějším konáním osoby. Čili ten, kdo koná předepsaný obřad a kladně odpovídá na jemu předložené otázky zahrnující nutné obsahové prvky konsensu, je bez dalšího považován za osobu poskytující pravý manželský souhlas.[89]Toto je předpoklad, právně sice vyvratitelný, ale "onus probandi" je v tomto případě na straně toho, kdo to popírá. Dokonce je možné poskytnout platný manželský souhlas, i když kontrahent „ví, či připouští, že jím uzavíraný sňatek je neplatný.“ (Kán. 1100 CIC)[90]

Současný kodex zpřesňuje, že právně relevantní vada vůle je pouze tam, kde se jedná o vyloučení "pozitivním úkonem vůle" (kán. 1101-§ 2) samého manželství nebo některého podstatného prvku či vlastnosti.

O manželství a jeho prvcích a vlastnostech jsme pojednávali již výše; nyní je třeba ovšem osvětlit pojem "pozitivní úkon vůle", který je rozhodující pro právně relevantní vyloučení. Negativní formulace kán. 1101-§ 2, že "neplatně se uzavírá manželství, jestliže jedna nebo obě strany vylučují pozitivním úkonem vůle samo manželství nebo některý podstatný prvek manželství nebo některou podstatnou vlastnost" velmi svědčí ve prospěch uzavírání manželství a nesnadného prohlašování jeho neplatnosti. Na jedné straně se nevyžaduje pozitivní zaměření vůle kontrahentů na všechny podstatné znaky manželství, aby manželství platně vzniklo. Postačí pouze, aby měli záměr uzavřít manželství ve smyslu řádu stvoření, pročež se prakticky předpokládá, že tento řád je běžně znám a uznáván. Na druhé straně se naopak k neplatnosti udělování souhlasu vyžaduje pozitivní postoj vůle zaměřený proti vyjmenovaným kvalitám.

Je věcí diskuse, zda při závažnosti důsledků, které z konsensu celoživotně vyplývají, se tu přece jen neprojevuje jistá nevyváženost vzhledem k tomu, jak snadno lze manželství uzavřít. Pozitivní úkon vůle je totiž opravdu možné chápat jako zřetelné zaměření vůči něčemu, co chci nebo nechci. CIC neřeší otázku negativního postoje vůle, a tak pouze pasivní stav vůle vůči manželství a jeho prvkům nebo podstatným vlastnostem nemá žádný vliv v právním oboru a manželství nezneplatňuje.


I. Simulace totální

Pokud jeden, nebo oba kontrahenti pozitivním úkonem vůle vylučují samo manželství, nemůže vzniknout. Pod tuto skutkovou podstatu spadá, když se svatbou sleduje zcela jiný cíl, který buď s manželstvím jako takovým nelze sloučit, anebo tu sňatek funguje jen jako formální prostředek k dosažení jiného záměru, který se sleduje, přičemž vnitřní obsah manželství se nepřijímá, a tím vylučuje. V podstatě jde o to dosáhnout pouze příznivého zpravidla právního, ale někdy i společenského, či morálního účinku manželství, a nic víc. Toto může nastat např. v těchto případech: sňatek kvůli vystěhování do ciziny, sňatek jako cesta k získání státní příslušnosti nebo uniknutí před totálním nasazením za války v Říši, sňatek kvůli jménu nebo jmění; uchování, či zlepšení společenské situace, zachování dobré pověsti; sňatek jako zástěrka k zakrytí homosexuální orientace apod.; též sňatkoví podvodníci patří do této kategorie totálních simulantů.


II. Simulace parciální

Pozitivní vyloučení úkonem vůle může být zaměřeno na některý z podstatných prvků manželství (ve smyslu kán. 1055 § 1) nebo některé podstatné vlastnosti manželství, totiž jednoty a nerozlučitelnosti (kán. 1056). Takové vyloučení i jen jednoho prvku nebo vlastnosti působí neplatnost manželství.


A. Vyloučení manželské jednoty

Vyloučením jednoty neboli věrnosti - "bonum fidei" - se myslí, když alespoň jedna strana si v okamžiku uzavírání manželství podrží právo k uskutečňování pohlavního styku též s jiným partnerem. Není rozhodující, zda jde o konkrétního mimomanželského partnera nebo potencionálního, ještě neznámého partnera; není rozhodující, zda jde o muže nebo ženu, je lhostejné, zda běží o heterosexuální nebo homosexuální mimomanželský vztah.

Pojetí křesťanského manželství stojí na přesvědčení, že manželství je jediným a výsostným prostředím pro uskutečňování sexuálního života mezi jedním mužem a jednou ženou, čímž se znovu potvrzuje bytostná jednota manželů, k níž byli skrze slib přetvořeni.

Pouhá nechuť být věrný by nezpůsobovala neplatnost souhlasu, ledaže by přerostla v nevoli se zavázat. Je tu však ještě jemnější odlišení. "Při procesním uvádění v účinek této formy parciální simulace, stejně jako při vyloučení práva na pohlavní společenství, či potomstvo je naukou i judikaturou rozlišováno mezi nevolí zavázat se (vyloučení "ius ipsum") a nevolí naplnit (vyloučení "exertitium iuris"). Nevole zavázat se by spočívala v tom, že se někdo v okamžiku uzavření sňatku nechce zavázat k zachování manželské věrnosti nebo vzbuzení nového života; naproti tomu nevole naplnit je předsevzetím nedodržet přijaté povinnosti. Pouze nevoli zavázat se, nikoli však již nevoli naplnit přísluší zneplatňující účinek."[91]

Domnívám se, že toto rozlišování je sice formálně velmi užitečné a napomáhá hlubšímu pochopení psychologických procesů kontrahentů, ale dovozovat jednoznačné právní účinky z této diferenciace je někdy polemické až ošidné, jak je nakonec "toto rozlišování příležitostně zpochybňováno i samotnou Římskou rotou,"[92]i když to neznamená, že by nemělo být vhodně využíváno.

Nikoli nemnozí dnes po světě hlásají jako dostatečnou formu věrnosti tzv. věrnost rodině jako celku, nezahrnující ovšem nutně povinnost sexuální věrnosti manželskému partnerovi. Úmysl vázat se ve svém zamýšleném manželství pouze touto formou věrnosti by se také promítal do platnosti konsensu negativně a manželství by bylo neplatné.


B. Vyloučení nerozlučitelnosti

O této vadě souhlasu, vyloučení "bonum sacramenti", se hovoří tehdy, když někdo uzavírá manželství s úmyslem každopádně anebo případně je ukončit, tak aby bylo dosaženo opětovného stavu, jako za svobodna.

Tento přístup činí manželství neplatným. Variantně může jít o to, že někdo uzavírá manželství přímo s časovým omezením, na zkoušku anebo s úmyslem využít eventuálně státního práva rozvést se v "případě nastoupení jistých okolností (jako např. kdyby se manželství nerozvíjelo podle mých představ,"[93]nebo naskytne-li se vhodnější partie, anebo se tím dá rozumět i to, co se dá vyjádřit výrokem "když nám to nepůjde, tak se přece můžeme rozejít").

"Podle novější judikatury Roty je nutno připustit v zemích se stávajícím státním rozvodem, že ti, kdo si vyhrazují právo na rozvod, tím chtějí postihnout samotný manželský svazek, a že tím chtějí dosáhnout stavu svobody, totožného se stavem před uzavřením manželství."[94]

Jistě by do této skupiny měli také patřit i ti, kdo sice nijak nepřipouštějí nebo nezamýšlejí zrušit manželský svazek, k čemuž je mohou vést nejrůznější důvody (společenské, ekonomické, státní zákony to nepřipouštějí apod.), ale pokud nastanou určité okolnosti, jsou ochotni zrušit manželské životní společenství. Formálně by tedy manželství rušit nechtěli, ani s tím nekalkulují, ale počítají s tím, že by se prakticky nemuseli nadále nijak svým manželstvím vázat.

Při výhradě vůči nerozlučitelnosti se nevyužívá právního rozlišování mezi nevolí se zavázat a nevolí splnit, jako v případě vyloučení věrnosti.


C. Vyloučení podstatného prvku

Kán. 1055-§ 1 hovoří o "totius vitae consortium", které je jakoby východiskem pro naplnění prospěchu manželů ("bonum coniugum") a zplození a výchovy dětí ("bonum prolis"). "Totius vitae consortium" znamená celkové životní společenství manželů. Je třeba připustit, že tento pojem není právně přesně definovaný a ohraničený. Zatímco "bonum prolis" a jeho případné vylučování je právně důsledně popsáno, v případě pojmu "totius vitae consortium" lze očekávat vývoj, který povede ke zpřesnění pojetí jak jeho obsahu, tak rovněž i k praktické aplikaci posouzení, zda došlo k vyloučení. Přesto však je možno učinit jisté úvahy.

II. vatikánský koncil chtěl zbavit pojetí manželství přílišné fyziologické zátěže a rozšířit tak vědomí, že manželství je víc než sexuální obcování. Sám pojem "totius vitae" může být klíčem.

"Totius vitae" zde neznamená jistě pouze časové pojetí, protože to je dostatečně právně ošetřeno v pojmu "nerozlučitelnosti", kterážto vlastnost je podstatnou pro manželství a podrobně vyjádřenou v kán. 1056. Podobně i sexuální stránka manželství, která náleží k oné "celoživotnosti", je výslovně zmiňována.[95]Ve svých úvahách se musíme ubírat jaksi nad to. "Totius vitae - celoživotní" spíš směřuje do oblasti bytí: Dalo by se to vyjádřit tak, že vše, co náleží k osobě kontrahenta, je poskytováno a nabízeno k vytvoření svazku ("consortium") a rovněž otevřeně přijímáno od partnera. Jedná se tu o rozměr duchovní, duševní a tělesný. Možná, že bychom tu mohli hovořit o vůli a ochotě vytvářet a všestranně přispívat k vytváření harmonického soužití tím, že chci poskytovat vše, co je třeba, a zříkat se všeho, co by narušovalo svazek na straně jedné, a zároveň vůli ochotně přijímat druhého takového, jaký je.

Obtíž je v tom, že takováto látka se velmi těžko právně specifikuje a popisuje, a navíc je obtížné stanovit nepřekročitelné hranice nějakých hodnot, kde by se již dalo mluvit o neplatnosti. Pokus vměstnat do tohoto pojetí právo na lásku (amor coniugalis) zatím nebude úspěšný, neboť v rovině citové (amor complacentiae) nic nelze vynutit, a tudíž ani přikázat a zákonem normovat, a v rovině vědomého úsilí a přízně (amor benevolentiae) je obrovská škála možností a stupňů, které lze těžko normovat. Snad by se mohlo hovořit v tom smyslu, že pojem "totius vitae consortium" - nejvnitřnější společenství celého života zahrnuje "právo na jednání, které je výrazem lásky"[96](nebo právo zdržet se jednání, které je v rozporu s výrazem lásky).

Pozitivní vyloučení tohoto prvku by pak např. znamenalo vyloučit partnerovi právo na to, aby moje chování bylo v souladu s láskou nebo harmonickým rozvojem manželského svazku, anebo nevůle takové chování ze své strany poskytnout.

Zde bychom si mohli představit i pěstování různých druhů společenských styků, koníčků, hazardu a neodpovědného chování v oblasti majetkové a finanční apod., které ovšem vycházejí ze svobodné vůle.


D. Vyloučení potomstva

Manželství je podle učení církve nepochybně jediným legitimním místem sexuálního obcování a sexuální akt je svou přirozenou povahou nedělitelně zacílen na zplození potomstva a předání života. Je smutnou skutečností, že v naší době dochází na tomto poli k oddělování tří rovin: manželské lásky, sexuality a plodnosti. Této mentalitě nahrává technické a technologické chápání hodnot, věcí a vztahů. To vytváří u člověka dojem nebo přesvědčení, že je sám pánem a tvůrcem těchto hodnot a zákonitostí.

Ať už někdo vylučuje o své vůli pouze zplození potomstva, anebo šířeji společenství pohlavního života, neuzavírá manželství platně. Pak není rozhodující, zda právo na potomstvo a pohlavní společenství vylučuje trvale, tedy na celé manželství, anebo jen na čas, třeba na určitý počet dětí nebo např. na dobu, než se dokončí studia. Právo na pohlavní společenství a plození je ustavičné, a proto úmysl i jen dočasně toto právo vyloučit má účinek neplatnosti.

Zde se užívá vhodných rozlišení:
a) Vyloučení práva na potomstvo, tj. když v okamžiku uzavírání sňatku nechce toto právo partnerovi poskytnout, ať už natrvalo, nebo jen dočasně. Sankcí je nulita manželství.

b) Vyloučení výkonu práva na potomstvo (tzv. zneužití), tj. sice ochota zavázat se právo poskytnout beze zbytku, ale neochota vždy splnit závazek, tedy právo naplnit; takový postoj ovšem manželský souhlas nezneplatňuje.

c) Zřeknutí se práva na potomstvo, tj. úmysl a ochota svého práva dobrovolně nevyužívat a od jeho výkonu trvale, nebo dočasně upustit; je-li to po vzájemné předchozí shodě obou, mluví se o tzv. svatojosefském manželství. Tento úmysl, nebo shoda nijak nenapadá platnost manželství, pokud v okamžiku uzavírání manželství se druhému přiznává právo na pohlavní společenství a potomstvo a existuje vůle je druhému dle jeho práva poskytnout.

Z uvedeného plyne, že je v soudní praxi velmi nutné rozlišovat mezi těmito uvedenými fenomény. Vzhledem k tomu, že se církev vyslovuje pro odpovědné rodičovství, je nutno v procesech velmi odpovědně posuzovat z hlediska práva tyto postoje.

Nastupují pak delikátní otázky, jak právnicky posuzovat rozhodnutí partnerů nemít děti, nikoli pro neochotu, či ze sobectví, ale pro vážné riziko dědičného poškození potomstva, jak posuzovat omezování se na určitý počet dětí z důvodů odpovědnosti za výchovu. Jurisprudence Římské roty praví, že při časovém vyloučení potomstva (tedy omezení počtu dětí) se má předpokládat, že se jedná o nevoli naplnit povinnost, nikoli vyloučení práva na potomstvo v okamžiku uzavírání souhlasu.[97]



3.3.3 Vady poznání

Složkou manželského souhlasu je také rozumové poznání, a to podle zásady "nihil volitum quin praecognitum". Člověk může opravdově a svobodně chtít konat pouze to, co zná, čeho obsah poznává a o čem je schopen utvořit si úsudek. Neschopnost poznat a utvořit si úsudek o povaze věci (zde manželství) je zneschopňující k uzavření manželství. O tomto ustanovení (kán. 1095) ale mluvit nebudeme, protože se jedná prakticky o patologickou situaci lidské psychiky. My se zde zabýváme představami, správnými i nesprávnými, které ovšem nejsou produktem člověka k manželství neschopnému pro mentální a racionální nebo jinou psychickou insuficienci.

Objektem zájmu jsou tedy lidé, kteří mohou správně poznat, ale buď nevědí (ignorantia), protože jejich rozumu chybí informace, anebo se mýlí (error), tzn. že jejich rozum se v úsudku neshoduje se skutečností.


I. Neznalost

Kán. 1096-§ 1 uvádí nutné podmínky, týkající se nutných znalostí o manželství na straně kontrahentů, aby mohli dát platný souhlas:
"Ke vzniku manželského souhlasu je nutné, aby uzavírající strany alespoň věděly, že manželství je trvalé společenství mezi mužem a ženou, zaměřené k potomstvu, které vzniká na základě nějaké sexuální součinnosti."

Tato norma nepožaduje, že by partneři měli mít takovou znalost o manželství, která by nutně zahrnovala všechny podstatné vlastnosti manželství (unitas, indissolubilitas) a jeho cílů (totius vitae consortium, bonum prolis). (Navíc kán. 1099 předpokládá situaci, že ohledně jednoty a nerozlučitelnosti manželství může být kontrahent v omylu, a přitom je schopen uzavřít platné manželství.)

Hovoří se zde o trvalém (permanens), nikoli nerozlučitelném společenství, jak stanovuje kán. 1056. Pojem trvalost však snese poněkud větší šíři než nerozlučitelnost. Ačkoli pojem trvalost logicky vylučuje dočasnost, a tudíž možnost odvolání nebo zrušení, přece jen se po další logické úvaze zdá, že je v tom skryt i nárok na partnerskou výlučnost na celý život. A hovoří se též pouze o společenství ("consortium"), nikoli však o nejvnitřnějším společenství celého života ("totius vitae"), jak stanovuje kán. 1055-§ 1, zaměřeném k potomstvu na základě sexuální součinnosti muže a ženy.

Detailní znalosti pohlavního aktu nejsou požadovány, ale muž nebo žena nedostatečně poučení o otázkách pohlavního života by mohli z důvodů nevědomosti i neplatně uzavřít manželství.

K minimální povinné znalosti patří vědět:
a) manželství je možné jen mezi mužem a ženou
b) manželství je záležitostí trvalou
c) manželství je zaměřeno na vznik potomstva
d) potomstvo vzchází ze sexuální součinnosti.

Z toho lze dovodit, že sňatek mohou uzavírat platně nejen ti, kdo znají církevní učení o manželství, ale i ti, kdo o něm nevědí nic víc než všeobecné základní ustanovující údaje, jak uvedeno shora.

K tomu je připojena právní presumpce: "Znalost tohoto se po pubertě předpokládá." (Kán. 1096-§ 2) Tato klauzule ukládá povinnost straně, která tvrdí, že minimální znalost při udělování souhlasu nebyla, tento fakt dokázat. Ustanovení tohoto kánonu činí dosažení manželství poměrně snadným, a naopak klauzule právní přízně znesnadňuje důkaz o případném nedostatku. Zda a nakolik je tato presumpce ve všech směrech oprávněná, zmíníme později, až budeme zkoumat kvalitu představ, a tím i právně významných znalostí u současníků.


II. Omyl

Omyl je chybný, se skutečností se rozcházející soud.

Je to vada úsudku, která způsobí špatné utvoření představy. Tím se stane, že přesvědčení rozumu je odchylné od skutečnosti.

K omylu dochází na základě mylných, či neúplných informací, nebo logickými chybami v úvaze. Nositelem omylu, subjektem, je kontrahent, který si může omyl přičítat jako svůj nedostatek, což nemusí znamenat žádnou mravní vinu; objektem omylu může být samo manželství, jako instituce se svými vlastnosti a cíli, a rovněž osoba partnera, jeho identita a vlastnosti.

A. Omyl o podstatě
Jednota, nerozlučitelnost a svátostná důstojnost spolu s dalšími charakteristikami náleží k základním pilířům manželství. Přesto nepatří povinně k hodnotám, v nichž kontrahent musí mít zcela jasno. Zákon připouští, že dokonce může setrvávat v omylu, a přitom uzavřít manželství platné. Rozhodující totiž je, zda a nakolik určil omyl jednání vůle.

Kán. 1099: "Omyl co do jednoty, nerozlučitelnosti a svátostné důstojnosti manželství činí manželský souhlas vadným jen v případě, jestliže determinuje vůli k uzavření manželství." Jinými slovy řečeno, pokud někdo uzavírá manželství a myslí si, že manželství je možno rozvést a není nutno v něm zachovávat věrnost, a nic neví o svátosti manželství, neznamená to ještě, že své manželství uzavírá neplatně. Kritickým důležitým místem tohoto kanonického ustanovení je obrat "jestliže determinuje vůli k uzavření manželství".

Co to znamená? Kontrahent může prakticky setrvávat v omylu o manželství (podstatných vlastnostech a svátostnosti), ale nemusí z toho vyplývat, že ve svém vlastním manželství tyto prvky a vlastnosti vylučuje a hodlá se rozvést, být nevěrný nebo odmítnout udělit, či přijmout svátost.

"O omyl, který neurčuje a nepodmiňuje vůli, se jedná tehdy, když je například někdo přesvědčen, že manželství, které uzavírá, je v případě cizoložství zrušitelné. Toto chybné pojetí manželství však platnost jeho uzavření ještě nijak nepoškozuje. Teprve pokud by podmiňovalo vůli; pokud by snoubenec tedy měl vůli při uzavírání sňatku své manželství v případě nevěry zrušit, byl by konsensus omezen a manželství by bylo neplatné."[98]

Někdy v této souvislosti dochází k mýlce při výkladu tohoto kanonického ustanovení. I toto pochybení lze považovat za jednu z možných představ o manželství a jeho platnosti, tentokrát spíš na straně neodborných vykladatelů zákona. Mnozí totiž mají za to, že omyl podmiňující vůli je ten, který se dá postihnout slovy: "Kdybych to byl věděl, že je to s manželstvím takto, manželství bych neuzavřel." Jenomže zde se pohybujeme v oblasti hypotézy o minulosti a pro právní posouzení není rozhodující, co by kdo udělal za jiných podmínek a jakými pohnutkami byl kdo do manželství veden, nýbrž rozhodující je to, co opravdu chtěl a dělal: zda chtěl uzavřít skutečné manželství a zda tak učinil. I při tak zásadním omylu bylo ovšem platné uzavření manželství stále možné.

Z formulace zákonodárce a vývoje této normy ve srovnání s kán. 1084 CIC 1917 však vidíme, že církevní zákonodárce vynecháním obratu "etsi det causam contractui" oproti starému předpisu a naopak doplněním "dummodo non determinet voluntatem" v předpisu novém (kán. 1099) straní opatrně možnosti, že omyl nemusí být vždy prostý a týkat se jen intelektu, ale může zasáhnout i vůli.

"Zjevně si byl zákonodárce vědom toho, že potom, co se omyl stává důvodem k uzavření manželství, nedá se lehce mluvit o omylu zůstávajícím ve sféře intelektu."[99]V praxi římské roty je tento postoj potvrzen ojediněle (v letech 1989 - 1991) jsem nalezl pouze jediný soudní případ,[100]jenž prokazuje, že sekulární prostředí výchovy a společnosti "etiam mentes christifidelium invadunt"[101] a nesprávná představa a omyl ohledně nerozlučitelnosti skutečně podmínila vůli a došlo k nulitě manželství.

B. Omyl v osobě
K tomuto tzv. otevřenému omylu dojde tehdy, kdy je sňatek uzavřen s jinou osobou, než byl úmysl a záměr. Prakticky by toto mohlo přijít v úvahu při oddavkách skrze zástupce anebo tam, kde místní zvyklost přikazuje např. tvář nevěsty natolik skrývat při obřadu, že ji nelze bezpečně identifikovat. Vzhledem k tomu, že v takovém případě je manželský souhlas zaměřen na jinou osobu, nemůže vzniknout platné manželství.[102]Ve vztahu k představám o manželství není tato látka příliš podstatná (spíše by mohlo jít o představy rodiny, že lze eventuálně vyvdat dceru bez ohledu na to, zda je to ta, o níž žadatel stojí - srov. Gn 29,15-30).

C. Omyl o vlastnostech osoby
Kán. 1098-§ 2 stanovuje pro eventuální negativní dopad omylu na platnost manželství přísné měřítko: "Omyl co do vlastnosti osoby, i když je příčinou smlouvy, zneplatňuje manželství jen v případě, že tato vlastnost byla přímo a hlavně vyžadována."

Jakýkoli omyl o vlastnosti oso


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Související texty k tématu:

Manželství
Manželství tematické texty na webu pastorace.cz
Manželství, partnerství v rejstříku webu pastorace.cz
Manželství, partnerství v katalogu webu vira.cz
Manželství, partnerství v rejstříku webu vira.cz
- www.manzelstvi.cz - web o manželství a rodině
Manželství na webu iencyklopedie.cz 
- Dostupná literatura k tématu: manželství

Čtení z dnešního dne: Středa 16.10.

Řím 2,1-11; Lk 11,42-46

Komentář k Řím 2,1-11: Zatvrzelost, kterou Pavel vyčítá Židům, by možná dnes vytýkal některým křesťanům, kteří jsou sobečtí a zabydlení…

Zdroj: Nedělní liturgie

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…

Panna Maria Růžencová

(6. 10. 2019) Dne 7. 10. se slaví památka Panny Marie Růžencové.

Svatá Faustina (Faustyna) Kowalská / 5. říjen

(4. 10. 2019) Faustina Kowalská je zvěstovatelkou Božího milosrdenství. Její poselství dalo vzniknout duchovnímu hnutí úcty k Božímu…

4. října: svátek svatého Františka z Assisi

(3. 10. 2019) Celý Františkův život byl jedním velkolepým zpěvem lásky. Láska vedla Františka k mystickému sjednocení s Ukřižovaným,…

Knižní tip: Církev na kolenou - Jeremy Jennings

Knižní tip: Církev na kolenou - Jeremy Jennings
(2. 10. 2019) V čem je přínosná společná modlitba? Podle jakých pravidel organizovat menší i větší modlitební setkání? A jak se…