Lev XIV. papež | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
20. neděle v mezidobí - A / Angelus - papež Lev XIV. (Kananejská žena nás učí pokoře a rozhodnosti)

Každá neděle nám připomíná, že plnost je připravena pro toho, kdo následuje Ježíše. Jeho zmrtvýchvstání není událost z minulosti, nýbrž nový život, který se týká právě nás.

Dnes je toho důkazem kananejská žena, klíčová postava evangelního úryvku z dnešní liturgie (Mt 15,21–28). Nepatří k jeho lidu a žije v cizím kraji, přesto však naléhavě usiluje o to, aby mohla mluvit s Ježíšem. Následuje ho jako učednice, kterou s ním již pojí určité pouto. Nemohli se nikdy předtím potkat, ale víra jakýmsi tajemným způsobem už v ní zakořenila. Sama pro sebe netouží po ničem; hledá pokoj pro svou těžce zkoušenou dceru. Důvěřuje v Ježíše, v němž poznává Mesiáše z Davidova rodu.

Evangelista neskrývá překážky, které tato žena musí překonávat. Učedníci ji vidí jako člověka na obtíž a sám Ježíš odolává jejím požadavkům. Mistr se ve skutečnosti do tohoto kraje uchýlil (srv. v. 21) – můžeme si představit, že tak jako jindy hledá opuštěné místo, aby se tam modlil a formoval své učedníky. V tomto okamžiku se však stane něco neočekávaného.

Když nad tím rozjímáme, můžeme poznat Ježíšovu poslušnost, s níž naplňuje své poslání a nechává se zasáhnout tím, co vidí a slyší. Na konci oné ženě říká: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ.“ (v. 28)

Také dnes se církev může dát překvapit Božím působením a šířit Kristův pokoj i za vytyčené hranice. Jejímu poslání předchází Boží milost, která působí ve skrytosti svědomí, takže v každém setkání, dokonce i v tom, které ruší naše plány, je třeba nastražit sluch, otevřít oči i srdce tomu, co nám chce říci Bůh.

Od oné kananejské ženy se učíme pokoře a rozhodnosti. Díky její víře se dozvídáme, že Boží stůl je připraven pro všechny a že nikdo není odkázán jen na drobky (srv. v. 26–27), protože každý má u Otce vlastní místo. Ve světle této víry vidíme jako nesnesitelné všechny nerovnosti, diskriminace a překážky, které narušují důstojnost příliš mnoha Božích synů a dcer.

Drazí bratři a sestry: jsme církví Ježíše Krista ve zmučeném světě, ve světě, který usiluje o mír a pokoj. Prosme Marii, naši Matku, aby se za nás přimlouvala. „Z jejích rtů vytryskl nejsilnější a nejobjevnější hymnus, který kdy zazněl: Magnificat.“ (Magnifica humanitas 244) Je to chvalozpěv toho, kdo se již dívá na realitu Božíma očima, a proto neztrácí naději a úsilí o lásku.