papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
20. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Víra není ukolébavka, ale planoucí oheň)

Evangelium dnešní liturgie obsahuje jeden Ježíšův výrok, který nás vždy zasáhne a zahrne otázkami. Ježíš během putování se svými učedníky pronáší: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49). O jakém ohni mluví? Jaký význam mají tato slova, tento oheň vržený Ježíšem, pro nás a dnes?

Jak víme, Ježíš přišel, aby světu přinesl evangelium, tedy radostnou zvěst o Boží lásce určené každému z nás. Připodobňuje tudíž evangelium k ohni, neboť se jedná o poselství, které při svém průniku do dějin spaluje starou životní stabilitu, vybízí k opuštění individualismu a překonání egoismu, k přechodu z otroctví hříchu a smrti do nového života Ježíše Zmrtvýchvstalého. Evangelium neponechává věci tak, jak jsou – pokud se mu naslouchá a přijímá se, věci nezůstávají v původním řádu. Evangelium vyvolává změnu a vyzývá k obrácení. Neudílí klamný, soukromnický pokoj, ale vzbuzuje neklid, který nás pohání na cestu a ponouká k otevřenosti vůči Bohu a bratrům. Chová se stejně jako oheň – zahřívá nás Boží láskou a současně chce sežehnout naše sobectví, vnést světlo do životních temnot, které máme všichni, pohltit zotročující, falešné modly.

Ježíše podobně jako biblické proroky – pomysleme kupříkladu na Eliáše a Jeremiáše – zažehl oheň Boží lásky, a proto, aby mu dal vzplanout ve světě, stravuje sám sebe tím, že miluje až do konce, do smrti, a to smrti na kříži (Flp 2,8). Ježíš je naplněn Duchem svatým, který se přirovnává k ohni a ve svém světle a své moci odkrývá Boží milosrdnou tvář, dodává plnost těm, kteří se považují za ztracené, strhává zdi, vytěsňující na okraj, léčí rány těla i duše, obnovuje zbožnost, omezenou na pouhé vnější úkony.

Co tedy pro nás – pro každého z nás, mne, vás i tebe – znamenají ona Ježíšova slova o ohni? Vyzývají nás, abychom opětovně zažehli plamen víry, aby se z ní nestala jakási podružná realita, prostředek k pocitu osobní pohody, díky němuž unikáme před životními problémy a povinnostmi v církvi i společnosti. Jak totiž říkával jeden teolog, víra v Boha „nám poskytuje jistoty, ovšem nikoli takové, jaké bychom si přáli. Nezajišťuje nám jakousi iluzi, potlačující vše ostatní, či blažené uspokojení, nýbrž uschopňuje nás k činu“ (Henri-Marie de Lubac: Sulle vie di Dio, Milano 2008, 184). Víra zkrátka není ukolébavka, která by nás měla ukonejšit ke spánku. Pravá víra je oheň, planoucí oheň, který má též v noci udržet naši bdělost a činorodost.

Můžeme se tedy ptát sami sebe: Uchvacuje mne evangelium? Čtu evangelium často? Nosím ho s sebou? Staví mne víra, kterou hlásám a slavím, do blaženého klidu, anebo ve mně zapaluje oheň svědectví? Tutéž otázku si položme jako církev: Plane v našich společenstvích oheň Ducha, horlivá modlitba a láska, radost z víry, anebo se vlečeme s povadlou tváří, bědováním na rtech a každodenními pomluvami? Je to tak?

Bratři, sestry, přezkoumejme své postoje, abychom jako Ježíš mohli vyslovit: zažehl nás oheň Boží lásky a chceme jej „vrhnout“ do světa, přinést ho všem lidem, aby každý člověk objevil Otcovu laskavost a zakusil radost z Ježíše, která rozšiřuje srdce – a Ježíš rozšiřuje srdce – a zkrášluje život. Prosme za toto Svatou Pannu: kéž se ta, která přijala oheň Ducha svatého, za nás přimlouvá.