papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
7. neděle v mezidobí - C / Angelus - papež František (Láska k nepřátelům není volitelná, je přikázáním)

Evangelium této neděle (srov. Lk 6, 27-38) se týká ústředního a charakteristického bodu křesťanského života: lásky k nepřátelům. Ježíšova slova jsou jasná: »Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují« (v. 27-28). Toto není optional – volitelný doplněk, nýbrž přikázání. Není pro všechny, leč pro učedníky, kterým Ježíš říká: „vy, kteří posloucháte“. On velmi dobře ví, že milovat nepřátele je nad naše možnosti. Avšak proto se stal člověkem, ne proto, aby nás nechal takovými, jací jsme, ale aby nás proměnil v muže a ženy schopné větší lásky, takové, jakou chová Jeho a náš Otec. Tuto lásku Ježíš daruje těm, kdo „ho poslouchají“. A pak je to možné! S Ním, díky Jeho lásce a Jeho Duchu můžeme milovat také my toho, kdo nás nemiluje, i toho, kdo nám ubližuje.

Takto si Ježíš přeje, aby v každém srdci triumfovala Boží láska nad nenávistí a záští. Logika lásky, která vrcholí na Kristově kříži, je rozpoznávacím znamením křesťana a vede nás, abychom šli s bratrským srdcem všem vstříc. Jak ale překonat lidský instinkt a světský zákon odplaty? Ježíš v témže evangelním úryvku odpovídá: »Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec« (v.36). Kdo poslouchá Ježíše a snaží se Jej následovat, i když to něco stojí, stává se Božím dítětem a začíná se opravdu podobat Otci, jenž je na nebesích. Jsme uschopněni k věcem, o kterých by nás nikdy nenapadlo, že je můžeme říct nebo učinit, a za které bychom se dokonce styděli, ale nyní nám udělují radost a pokoj. Už se nemusíme slovy a skutky uchylovat k násilí. Objevujeme, že jsme schopni laskavosti a dobroty, a cítíme, že to všechno není z nás, ale přichází od Něho! Proto se tím nechlubíme, ale jsme vděční.

Není nic většího a životodárnějšího než láska, která uděluje člověku veškerou důstojnost, zatímco nenávist a pomsta ji naopak umenšují a tupí krásu stvoření učiněného k Božímu obrazu.

Přikázání odpovídat na urážku a příkoří láskou vytvořilo ve světě novou kulturu. Tato  »kultura milosrdenství«, kterou si máme dobře osvojit a praktikovat, »uvádí do života pravou revoluci« (Misericordia et misera, 20). Je to revoluce lásky, jejímiž protagonisty jsou ve všech dobách mučedníci. A Ježíš nás ujišťuje, že naše jednání, prostoupené láskou k těm, kteří nám ubližují, nebude marné. Říká: »Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete [...]. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám« (vv. 37-38). To je krásné. Bude krásné, až nás Bůh obdaří, budeme-li velkodušní a milosrdní. Odpouštět máme, protože Bůh odpustil nám a odpouští nám stále. Pokud neodpustíme všechno, nemůžeme si nárokovat, že nám bude odpuštěno všechno. Jestliže se však naše srdce otevřou milosrdenství, odpuštění se zpečetí bratrským objetím a naváží se svazky společenství, budeme světu hlásat, že je možné přemoci zlo dobrem. Někdy je snazší připomínat si spíše příkoří a zlo, jež jsme vytrpěli, než dobré věci, a to do té míry, že u některých lidí se tento návyk stane nemocí. Jsou z nich „sběratelé nespravedlností“. Pamatují si pouze špatnosti. To není cesta. Musíme jednat opačně, říká Ježíš. Pamatovat si dobré věci, a když někdo přijde s nějakým drbem a mluví o druhém špatně, odpovědět mu: možná, ale je dobrý v tom či onom. Obrátit tu řeč. To je revoluce milosrdenství.

Panenská Matka ať nám pomáhá nechat se v srdci pohnout tímto svatým Ježíšovým slovem, které pálí jako oheň, proměňuje a uschopňuje nás prokazovat dobro nikoli na oplátku, konat dobro nikoli výměnou a dosvědčovat všude vítězství lásky.