Cantalamessa Raniero | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
7. neděle v mezidobí / Cantalamessa

Odveta přináší opět odvetu; a tak tomu bude bohužel až do konce světa, skutečnost už je taková. Nicméně my jsme dnes pochopili, že to není evangelium se svým pozváním k odpuštění, kdo by se mýlil, ale je to právě oponující „skutečnost“.

Milujte své nepřátele

Čtení: 3. kniha Mojžíšova 19,1–2.17–18
1. list Korinťanům 3,16–23
Matouš 5,38–48

Před třemi nedělemi jsme měli příležitost v rámci blahoslavenství rozjímat nad otázkou vztahu křesťanů k použití násilí a síly. V první části navazuje dnešní evangelium na tuto tematiku a objasňuje ho – Ježíš ruší staré antické mravní pravidlo, které dal Mojžíš lidu: „Oko za oko, zub za zub“ (Ex 21,14). Proti němu se staví svou revoluční etikou, do té doby neslýchanou – neodporuj zlému; když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou.

Pro ty, kdo chtějí evangelium zesměšnit, je poměrně snadné jeho slova překroutit, a obvykle začínají právě tady. Co by to bylo za svět, v němž by se každý, namísto kladení odporu a prosazování vlastní spravedlnosti, nechal udeřit i do druhé tváře? – To by opravdu bylo málo. Ježíš se nespokojuje s touto pasivní nerezistencí, již v některých případech praktikovali také řečtí stoikové jeho doby (Epiktetos). Ve druhé části evangelijního úryvku jde ještě dál a říká svým učedníkům, aby své nepřátele přímo milovali: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Miluj svého bližního‘ a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Až k tomuto bodu se nikdo před ním neodvážil dojít. Pravá evangelijní revoluce je následující: „Když uznáme tu nejvyšší čest zneuznané existenci,“ napsal velký filozof Hegel, „všechna pouta lidského společenství se až do hloubky rozvazují a uvolňují.“

Mnozí posluchači evangelia jsou při takových slovech v pokušení říct stejně jako Židé, že to je příliš tvrdá řeč, kdo to má poslouchat, a chystají se odejít pryč. Není možné je zadržet pouze s poukazem na to, že tu Ježíš používá záměrně jazyka plného paradoxů a nadsázky, aby si získal a přitáhl pozornost a že se to nemusí brát do písmene vážně. Je to východisko z nesnází, k němuž se někdy utíká, nicméně velmi klamné. Kdybychom postupovali tímto způsobem, mohli bychom po čase smazat celé evangelium, neboť je to od začátku do konce radikální popření společenských norem a dobrých lidských mravů. Ty nám jasné říkají: Miluj toho, kdo tě miluje, pozdrav toho, kdo tě také zdraví. Ježíš však říká: Jestliže milujete ty, kdo milují vás, jakou zvláštní zásluhu na tom máte? Vždyť tímto způsobem jednají přece i lidé nevěřící. Je zapotřebí zachovat význam Ježíšových slov netknutý a snažit se spíše o odkrytí jejich hlubokého smyslu. Proč by se měl člověk postavit proti své prvotní instinktivní reakci, která ho podněcuje, aby reagoval na urážku, aby odporoval anebo se pomstil? Odpověď je jasná: protože jenom tak jsme syny nebeského Otce, který nechává vycházet své slunce nad spravedlivými i nespravedlivými. Dnešní responzoriální žalm přivedl naši pozornost právě k této Boží výsadě:

„Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů, ani podle našich vin nám neoplácí.“

Bylo absurdní žádat po lidech, aby odpouštěli ještě před příchodem Krista, kdy se dokonce božstva projevovala jako pomstychtivá a plná nenávisti. S jeho příchodem se však věci změnily – zjevil lidem, že jsou syny jednoho Otce, který dává své slunce a déšť také těm, kdo ho zraňují.

A zde se nachází zásadní důvod: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“; „Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý!“ „K svému bratru neměj nenávist… Nemsti se, nechovej v srdci zášť…“ (první čtení). Buďte tedy dokonalí a svatí – to jsou výrazy, které v daných souvislostech jasně vypovídají o tom, že máme být dokonalí v milosrdenství, heroicky a naprosto odpouštět tak jako nebeský Otec.

Můžeme však být vůbec tak dokonalí, abychom šli až na samé hranice možností, jako to dělá Bůh, jako to udělal Kristus, když ještě z kříže volal: „Otče, odpusť jim“? Je to samozřejmě nesmírně obtížné, ale nijak to nesnižuje skutečnost, že ideál a cíl zůstávají stále takové. Kdo kdy tvrdil, že Ježíš přišel hlásat morálku v lidských měřítcích? Přišel, aby přivedl člověka k Božím měřítkům, a ne obráceně Boha k lidským měřítkům. Proto nám dal objektivní prostředky k překonání nás a našich omezených sil – své slovo, svůj příklad, svou milost a svou eucharistii. O účinnosti těchto prostředků svědčí mučedníci, kteří dospěli až k odpuštění vlastním trýznitelům: „Pane, nepřičítej jim tento hřích“ (Sk 7,60), zvolal první mučedník Štěpán. Dosvědčují to i mnozí naši bratři, kteří dokázali zvítězit dobrým jednáním nad zlem, urážky překonali odpuštěním a násilí tichostí a mírností, a to mnohdy ve skrytosti.

Mohou se za křesťany označovat pouze tito nečetní hrdinové, kteří dokázali odpouštět třeba až k smrti? A co všichni ostatní? – My ostatní jsme na cestě k cíli, tíhneme k němu, i když víme, že bude vždycky o kus výš než místo, k němuž jsme schopni dospět. Přesto jsme také křesťany, poněvadž křesťanem není jenom ten, kdo dosáhl svatosti a dokonalosti odpuštění, nýbrž i ten, kdo je na cestě k nim, kdo upadá, ale opětovně vstává, kdo se dokáže vrátit a mnohokrát odpustit svému bratrovi, protože nebyl schopen mu cele odpustit hned napoprvé.

Zůstává jedna otázka, na kterou jsme ještě dnes nepřinesli odpověď: Jaký by byl svět a jak by vypadalo lidské spolužití, kdyby všichni začali praktikovat Ježíšova slova nastavit druhou tvář, darovat i plášť? Nebyl by to konec?

Nevíme, co by se vlastně stalo. Lidská společnost ještě nikdy nedosáhla tak dokonalého křesťanského stavu, aby to bylo možné posoudit. Víme, že ti, kdo osobně následovali a následují Ježíšovu radu odpouštět, nacházejí v ní to, co nikdo nenalezl a nenalezne v pomstě a v zásadě „oko za oko“, nalézají pokoj. Jejich lidství, jež se v okamžiku urážky zdálo být ponížené a utlačené a chtělo vykřičet svůj hněv, se díky odpuštění neumenšilo ani nevytratilo, ale naopak bylo nesmírně obohaceno. Lidé „ponížení a zranění“ mohou být pro Ježíše mnohem pravdivější než ti, kdo ponižují a zraňují. Díky odpouštění rosteme ve svém lidství; doutnající knot, který jsi neuhasil, vydává světlo i pro tebe. Často si můžeme všimnout, že jsme tak získali svého bratra. Pozoruhodná a krásná přátelství se většinou zrodila z daru odpuštění; manželství, jež se ocitla v krizi, byla zachráněna a vrátil se jim původní třpyt až po obtížném odpuštění.

Víme však jinou věc – jak vypadají lidská společenství, kde se nepraktikuje to, co požadoval Ježíš. Tuto skutečnost máme dennodenně na očích. Existují národy a státy, jež žijí v neustálých latentních konfliktech, například na Blízkém východě, kde se terorismus stává odpovědí na situaci pokládanou za urážku nebo útlak, a odpovědí na terorismus je pak ještě větší represe a další odvetná opatření. Dodnes se uplatňuje zásada „oko za oko, zub za zub“. Taková je politická moudrost lidí. Nikdo si nechce ani všimnout ani uvědomit, že je to bláznovství a pošetilost, jak říká Pavel ve druhém čtení. Nic se tím nevyřeší, řetězec zla se tak nepřetrhne, naopak stále dále se rozmotává a roste. Odveta přináší opět odvetu; a tak tomu bude bohužel až do konce světa, skutečnost už je taková. Nicméně my jsme dnes pochopili, že to není evangelium se svým pozváním k odpuštění, kdo by se mýlil, ale je to právě oponující „skutečnost“. Nenecháme se tedy unášet emocemi při vnímání rozporů mezi ideálem a realitou, ale pustíme se s velkým úsilím do uskutečňování našeho evangelia, přičemž začneme od sebe samotných a kolem nás. Kdo z nás nemá nějaké to nevyřízené odpuštění někde v sobě, které by se nemělo odvážně hned po návratu domů vyslovit? Mistr nás očekává v této zkoušce. Už nemůžeme mít nepřátele; Ježíš je od nás všechny odvedl a přivedl je jako bratry, jež máme milovat.

Za malou chvíli se budeme v Otčenáši modlit k Bohu: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Aby se pro nás tato prosba nestala odsouzením, musíme se dobře připravit na to, co budeme říkat, a pak tato slova říci s odvahou a velkodušností.

Se svolením převzato z knihy: Raniero Cantalamessy: Slovo a život, Zamyšlení nad Božím slovem pro neděle a svátky v ročním cyklu A, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Kniha je součástí publikací pro liturgický rok A.

 

Související texty k tématu:

Svatý Štěpán
Štěpáne, člověk přeci nemusí být hned fanatik…
Chceš se někomu pomstít? Podívej se na Štěpána. 
Kameny, které zabily Štěpána, se staly stavebními kameny církve 
Mučedník umírá s jistotou, že je milován Bohem 
Svatý Štěpán, vzor pro novou evangelizaci (Benedikt XVI.)
Štepán - konvertita, nadšený hlasatel víry a první mučedník pro Krista
Štěpán a Šavel byli spolužáci, kolegové a ideoví protivníci... 
Štěpánův případ způsobil odštěpení církve od židovství 

Láska k nepřátelům, modlitba za nepřátele
Láska k nepřátelům „Nepřátele milují jen křesťané.“
Chceš se někomu pomstít? 
Proč odpouštět, žehnat a milovat (i nepřátele) 
Odpouštíme-li, začne se náš život měnit 
Pán neříká,  že nepřátele „nemáme nenávidět“...
Modlitba požehnání, svolávání dobra,  je mocnou zbraní proti nenávisti.
Nazývejme svými bratry také ty, kdo nás nenávidí a pohrdají námi 
Nepřítel i bližní je někdy jedna a tatáž osoba...
K obrácení svatého Pavla došlo i díky modlitbě za nepřátele
Svatá Rita
Zlobíme se na někoho?  Modleme se za toho člověka
Goebbels (povídka, příběh)
I negativní vztah nám může být prospěšný
Kdo očekává milosrdenství, musí se sám milosrdně chovat 
Odveta přináší opět odvetu
Ježíš Kristus je pro mnoho lidí anemickým dlouhovlasým dobrodincem
Kdo jen ostře kritizuje druhé, škodí sám sobě 
Na útoky démona lze odpovídat pouze Božími skutky…
´Položit svůj život´ znamená také přijímat lidi s jejich charakterovými omezeními 

Čtení z dnešního dne: Pondělí 21.10.

Řím 4,20-25 ; Lk 12,13-21

Komentář k Lk 12,13-21: Spotřební společnost ve své chamtivosti je v protikladu k péči o duši. Kéž se my, křesťané, dokážeme právě v tomto většinové společnosti postavit a svou skromností být světu znamením.

Zdroj: Nedělní liturgie

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(21. 10. 2019) Při příležitosti svátku sv. Jana Pavla II. (22.10.) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…