V každém člověku je kousek samoty, kterou nemůže vyplnit žádná lidská blízkost. - archív citátů

Opatrný Aleš | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
22. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Sir 3, 19-21, 30-31
Kniha Sirachovcova vznikla asi mezi r. 180-171 př. Kr. Doba byla pro Izrael nesnadná. Nešlo jen o to, která velmoc Izrael uchvátí, šlo také o snahu pořečtit kulturu, náboženství, způsob života v Izraeli. Pravověrné židovství bylo v těžkém postavení, i velekněz byl v té době člověkem, který zklamal. V tomto ovzduší vznikla kniha Sirachovcova, která shromažďuje výroky a průpovědi, které mají zachránit a zprostředkovat to nejdůležitější z věrouky a zbožnosti, vyrostlé v Izraeli.
Výzva k pokoře nechce vést k pěstování pokory jako samoúčelné "ozdoby" na charakteru člověka. Pokora pro věřícího vychází z nesporného vědění o moci a naprosté nadřazenosti Pána, o kterém zbožný jasně ví, oč je větší, než on sám. Slova "Čím jsi větší, tím více se pokořuj" předpokládají, že člověk nebude v rámci snahy po pokoře sebe sama ničit, dělat nicotným, ale že jeho pokora bude průvodkyní jeho růstu - bude vycházet z rostoucího poznání, oč Bůh převyšuje nás samotné.
Slova o "ráně domýšlivce" působí dost pesimisticky, ale z praktického života víme o jejich pravdivosti.


2. čtení
Žid 12,18-19.22-24a
Adresátům listu Židům říká tento obraz velmi výrazně, že nemají být obráceni zpět, totiž k mojžíšskému zákonu, který je naznačen hmotnou horou, na níž byl předán. Jako závazný bod naděje je naopak ukazována eschatologická budoucnost, nebeský Jeruzalém. To ovšem není jen něco, co lze čekat v budoucnosti. Mluví se i o přítomnosti tohoto Jeruzaléma, kterou je existující církev, tedy ti, kdo jsou prvorozenci a jména mají zapsána v nebi a také církev vítězná, tedy ti, kdo jsou už u Boha.


Evangelium
Lk 14, 1,7-14
Lukášovo líčení cesty do Jeruzaléma je tu opět přerušeno. Čtou se dvě poučení, která lze chápat jako dosti praktickou životní radu, ale která jsou víc, než jen praktickou radou.

V 7-11 - přijmeme-li, že jde o jistou alegorizaci, můžeme vidět v tomto poučení řeč o "vybírání si míst" v království Božím. Patrně na adresu sebevědomých farizeů je řečeno, že člověk sám není tím, kdo označí své správné místo v Božím království. Je tedy třeba počkat, jaké místo nám tam přidělí Bůh. Podle posledního verše je zřejmé, že jeho hodnocení je či může být úplně jiné, než naše. V tom je naděje i varování.

V 12-14 - mezi Židy platilo pravidlo, že úroveň hostiny i hostitele je dána úrovní těch, kdo se hostiny zúčastní. Ježíšova rada ovšem tuto zásadu převrací. Rada vede od vypočítavosti k lásce, od postoje pouze lidského k postoji Božímu - Bůh se ujímá slabých a nevážených. Na to klade Lukáš zvláštní důraz v celém evangeliu.


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Lk 14, 1,7-14
Mladý věřící člověk je v nebezpečí, že se bude pro svou víru považovat za něco nepatřičně zvláštního, že ji bude poněkud zakrývat nebo se za ni stydět, že bude mít strach, že si svou víru před ostatními neobhájí. Může mu to dost zkrušit život, ale přece jen to není to nejnebezpečnější. Když dobře poroste a vyzraje, nabude postupně hlubšího chápání víry, nabude jistotu i v obyčejných oblastech života, pochopí, komu uvěřil a co to znamená a nebude si nijak připadat jako druhořadý člověk. Začne se tedy nejen cítit vcelku normálně, ale své křesťanství pochopí jako dar i jako jistou přednost před ostatními. A tady začíná jiné nebezpečí, které ohrožuje hlavně nás, kteří už žijeme v prostoru víry a církve nějaký ten rok. Nebezpečí, že se začneme na lidi kolem nás, na lidi mimo víru, dívat svrchu, že třeba těmi, kteří dělají v životě okaté chyby nebo kteří odpadli, začneme pohrdat. Chcete-li si udělat malý test v té věci, představte si, že skutečně Pán Ježíš pořádá velikou hostinu a pozve na ni vás a všechny lidi z okolních domů, nebo celou vesnici, nebo celý váš podnik, školu atd. A teď - kam si sednete? "Nenacpal" by se věrný křesťan samozřejmě a podle svého rozhodnutí (tedy ne na Ježíšovu výzvu) někam dopředu? Jistě, milujeme Krista a tak chceme být u něho. Ale co kdyby on nějakého zpustlíka nebo protivu (dle našeho hodnocení!) posadil výše, před nás? Snesli bychom to? Uznali bychom, že my soudíme podle zdání, on však vidí do srdce? Tady by si mohl každý potichoučku odpovědět pro sebe sám.

A ještě musíme jít dál. Chudí, zmrzačení, chromí, slepí byli v Izraeli vyloučeni z hostiny. Ptejme se, koho bychom pozvali my. Nebo začněme jednodušeji - koho z pohrdaných lidí dneška, tedy koho z pohrdaných a vylučovaných lidí dneška necháme přiblížit se k nám? Jak sneseme pošklebky druhých lidí? A naopak, jak dovedeme usměrnit svou touhu "zařadit si do sbírky" svých návštěvníků dalšího člověka, kterého ostatní uznávají, kterým se můžeme pochlubit?

Zdi, které si lidé mezi sebou staví, měřítka, podle kterých jedni druhé vylučují, byly a jsou nejrůznější. Kastování mezi lidmi bylo a je - jen měřítka se mění. Dnes: podle aut, podle stupně známostí, podle toho, jak mi kdo může být prospěšný, podle bytového vybavení, podle proslulosti v těch či oněch kruzích ... Může být módou právě stýkat se s člověkem na okraji společnosti a takového považovat za preferovaného a naopak odmítat lidi, kteří jsou "moc slušní, moc konvenční, moc normální".

Ježíš všechny tyto zdi odmítá. Neodmítá ovšem rozdíly mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží, mezi tím, co je Boží a tím, co se Bohu vzpírá. Ukazuje, že dělit lidi z vypočítavosti je zvlášť zlé a nevede to nikam. Tam ale, kde člověk rozdává nejen bez nároku, ale i bez naděje na odměnu, tam jedná způsobem, který u Boha najde ocenění. Znamená to ovšem radikalizovat jak svou lásku, tak svou důvěru. Svou lásku: nemohu milovat jen ty, vůči kterým mi to jde nejsnáze, ale ty, kteří to nejvíc potřebují. Svou důvěru: mám důvěřovat v to, že Bůh mne obohatil a obohacuje, a nemusím počítat, jestli se mi můj čin v lidské společnosti vyplatí. Rozhodující tedy má být, že je koho pozvat a že je mám na co pozvat. Co z toho vytěžím by mne zajímat nemělo. Teprve potom mohu čekat čestné "místo u stolu". Tedy ne proto, že jsem se "zavedl" ve společnosti bohatých, ale právě proto, že jsem se stal a byl chudým. "Ježíš ... stal se pro nás chudým, abychom my zbohatli z jeho chudoby", říká Písmo.

Témata: Pokora | kázání

Související texty k tématu:

Pokora
Pyšný člověk začne sám sebe obelhávat 
Pán prstenů V "Pánu prstenů" není kladných hrdinů
Pokora, pýcha, servilnost 
Falešná pokora je klam, je jen jinou formou zaměřenosti na sebe
Ježíšova a naše pokora
Kdy jsme dostatečně křesťansky vyzbrojeni Prosím vás, abyste nedůvěřovali jen své moci
O pokoře, pokoji a odevzdanosti 
Pokora (Tematické texty)
Pokora je jako malta 
Biskupové musí pamatovat na tři základní věci
Pokorný člověk

Čtení z dnešního dne: Úterý 11. 8.

Ez 2,8 – 3,4; Mt 18,1-5.10.12-14

Komentář k Mt 18,1-5.10.12-14: Pokládám-li se za věrnou ovečku, musím mít se svým Pánem trpělivost, když se vydá hledat tu ztracenou. Ano, v tu chvíli se mi zdá vzdálený…

Zdroj: Nedělní liturgie

Charita pro Libanon

Charita pro Libanon
(10. 8. 2020) V reakci na výbuch, který v úterý 4. srpna 2020 otřásl libanonským Bejrútem, vyhlašuje Charita Česká…

Abbé Pierre - výročí narození (* 5. 8.1912 + 22. 1.2007)

(4. 8. 2020) Francie je ke křesťanství poměrně vlažná. Přesto byl její nejpopulárnější osobností po mnoho desetiletí františkánský…

Proměnění Páně (6.8.)

(4. 8. 2020) Událost Proměnění Páně obrací náš pohled k Božímu světlu, abychom se tak vymanili z temnot života…

Jan Maria Vianney (svátek 4.8.)

(2. 8. 2020) “Má-li člověk Ducha svatého, jak sladké jsou všechna námahy tohoto světa“, říká svatý Jan Maria Vianney (který netrpěl…

Sv. Ignác z Loyoly (svátek 31.7.)

(30. 7. 2020) Zakladatel Jezuitů. Ignác chtěl být původně rytířem a vstoupit do služeb kastilského krále Karla V. Nakonec vstoupil do…

Václav Dvořák († 30. 7. 2008)

(29. 7. 2020) Mons. Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena nejdříve v totálním nasazení v…

sv. Marta (29.7.)

(28. 7. 2020) Člověk se mnohdy nechá strhnout naléhavými potřebami a opomene to, co je opravdu důležité. Toto nebezpečí číhá na každém…

Svatá Marie Magdalena (Magdalská, Magda) – svátek 22.7.

(20. 7. 2020) Kdo vlastně byla Marie Magdalská? Ještě donedávna se v ní spojovaly celkem tři ženské postavy známé z evangelií. (odkaz…