03. Vyznání víry

Když na ulici nešťastně šlápnu a podvrtnu si kotník, pravděpodobně vykřiknu bolestí. Fakt, který se odehrál, je neoddělitelný od mojí osobní zkušenosti; a tato zkušenost bolesti zároveň ihned nabývá výrazu v mém výkřiku. Pokud půjde někdo se mnou a neviděl moje klopýtnutí, jenom slyšel, jak jsem vykřikl, nebude hned vědět, co se mi stalo; výkřik je totiž sám o sobě mnohoznačný. Teprve když mu řeknu (se značnou dávkou emocí), že jsem si vymkl kotník, okamžitě pochopí a případně mě polituje. Je nutné, abych svou zkušenost vyjádřil v pojmech, abych ji konceptualizoval. A v mém průvodci, který už sám někdy udělal podobnou nepříjemnou zkušenost, tato zkušenost vyvolá rezonanci a pohne ho k přiměřené odpovědi.

I když, jak známo, každé přirovnání pokulhává, přece snad nám může tenhle banální příklad trochu přiblížit hlavní rysy procesu, jaký se odehrál v apoštolské době v oblasti víry. Apoštolové měli přímou zkušenost s Ježíšem, s jeho osobou a dílem, které vyvrcholilo velikonočními událostmi. Tuto zkušenost si na příkaz zmrtvýchvstalého Ježíše nenechávají pro sebe, nýbrž vypravují o ní, vtělují ji do pojmů; a prvotní církev na toto vyprávění dává svou odpověď vyznáním víry. Vyznání víry je tedy konceptualizace zkušenosti spásy, obdobné, jako byla zkušenost apoštolů. Zde se dostáváme už o krůček dál oproti krédu starozákonnímu; to v podstatě nikdy nepřekročilo rámec haggadického vyprávění, poněvadž židovské chápání Tóry se soustředilo spíše na praktické předpisy, které je třeba zachovávat. Křesťanství se svým důrazem na víru musí velmi brzo tuto víru jasně vyjádřit, k čemuž slouží vyznání. A jelikož křesťanská víra je vázána na osobu a spásný čin Ježíšův, mají všechna novozákonní vyznání jednoznačně christologický obsah.

Forma nejjednodušších vyznání víry je buď nominální: jméno Ježíš je označováno různými predikáty - především Christos (Mk 8,29; 1 Jan 2,22), což představuje souhrn všech očekávání a nadějí židů, kterým ovšem Ježíš dává nový význam; dále Kyrios (řím 10,9; Flp 2,11) - titul, kterým LXX tlumočí hebrejské vlastní jméno Boží, Jahve, a který zmrtvýchvstáním přechází zcela samozřejmě i na Ježíše. Jde o titul řeckému světu mnohem bližší nežli Christos - termín, který se brzy mění v určitý druh Ježíšova příjmení. A konečně titul Boží Syn, kvalifikující přesněji termín Christos a sloužící jako důvod Ježíšova odsouzení (Mk 14,63n). Tato nominální vyznání se různým způsobem kombinují (Sk 2,36) a parafrázují dalšími analogickými tituly, např. Sótér tou kosmou; nejvyšší z nich je Tomášovo vyznání: ho kyrios mou kai ho theos mou. Jediné vyznání židů - heis ho Theos - je doplněno vyznáním kai heis ho Kyrios (1 Kor 8,6), příp. heis mesités (1 Tim 2,5).

Jiná forma raných konfesí je verbální: podtrhují Ježíšovu smrt, skutečnost, že byl pohřben a že vstal z mrtvých, a v případě smrti její zástupný charakter "za nás" nebo "za naše hříchy" (řím 4,25); odtud samozřejmě vyplývá také víra v Ježíšovo oslavení, jeho moc rovnou s Otcem a jeho příchod k soudu při vzkříšení mrtvých (sr. např 1 Sol 4,14). Po formální stránce bývají tyto konfese uvedeny někdy pozitivně slovesem homologein či pisteuein (Flp 2,11), někdy negativně výrazem arneomai (např. ve formulích "kdo popírá, že...": 1 Jan 1,22).

Křesťanská vyznání víry nejsou výsledkem lidského rozumového uvažování. Rozumová logika by totiž mohla nezaujatého člověka přivést nanejvýš ke konstatování, že Ježíš je prorok (sr. Jan 4,19), což je nedostatečné. Pro přechod k víře v Ježíše jako Krista, Božího Syna apod., je nezbytné buď Ježíšovo sebezjevení (Jan 4;10) anebo zjevení dané Otcem, jako je tomu v případě vyznání Petrova (Mt 16,17) či Duchem sv. (1 Kor 12,3). V prvokřesťanských komunitách byly formulace takovýchto vyznání často projevem prorockého charismatu některých členů.

Tím už je také naznačeno, že hlavním Sitz im Leben těchto vyznání byla liturgie. Ale byla tu i jiná prostředí a jiné situace, kde se více méně spontánně rodila vyznání víry: Mt 10,19, po vzoru Ježíšově, uvádí vyznání do přímé souvislosti s pronásledováním, především ze strany židů, před jejichž nejvyšší autoritou, veleradou, byli první křesťané souzeni a kde vydávali počet ze své víry (sr. dále štěpán - Sk 7; Pavel - Sk 23). Konečně třetím důležitým podnětem k vyznáním byly falešné nauky, které se v prvokřesťanských obcích brzy začaly šířit, hlavně různé formy gnosticismu (1 Jan 2,22n; 4,3). V liturgických shromážděních byly zřejmě konfese pravých rozlišujících proroků rázným odmítnutím výroků falešných proroků, kteří se pokoušeli vnášet do víry nepravdu a zmatek (sr. 1 Kor 12,2). V Janově evangeliu najdeme vyznání víry často jako reakci resp. odpověď člověka na znamení, jehož byl u Ježíše svědkem a které mu Ježíš svou sebezjevující výpovědí objasnil (sr. Jan 4,42; 6,14; 9,35-38).

Jaký význam mají tato vyznání pro vývoj novozákonní teologie a jaká je jejich hodnota? Především: vyznání víry tvoří páteř tzv. křestního pravidla víry (regula fidei) čili souhrnu víry, kterou vyznávali katechumeni při křtu. Tato regula fidei předcházejí i časově NZ, protože vznikla dříve a zároveň představovala později důležité kritérium kanonicity novozákonních spisů. Vyznání nemají být jakousi objektivizací imanentní vnitřní zkušenosti, jako je tomu u mýtů (nestalo se to nikdy, ale děje se to stále), nýbrž dosvědčují to, co se v prvé řadě objektivně událo extra nos a co ovšem se nás přímo týká a zkušeností si nás podmaňuje. Jinými slovy, promeitas (co Ježíš znamená pro mne) naprosto nevylučuje inseitas (čím je Ježíš sám o sobě), nýbrž vydává o ní svědectví. Z toho vyplývá, že konceptualizace, k níž dochází ve vyznáních, rozhodně není nějakou libovolnou hrou fantazie, ale drží se určitého konstantního jádra, z něhož vychází a které rozvíjí. Jestliže ospravedlnění dochází člověk na základě úkonu své osobní víry (fides qua creditur), pak nejde o něco vágního, mlhavého, nýbrž tento úkon má také určitý konkrétní obsah (fides quae creditur), na němž subjektivní víra spočívá, o nějž se může pevně opřít.

Ef 4,7-16;

Komentář k Lk 13,1-9: Kolikrát už Pán osvědčil svou trpělivost se mnou! Kéž se tato zkušenost promítne do mého vztahu k druhým. Chci být velkorysejší.