Každý ať Krista následuje podle své životní situace a tomu odpovídající formou. - archív citátů

Sekce: Knihovna

Josef Hřebík

03. Vyznání víry

z knihy Jak se utvářel Nový zákon

Když na ulici nešťastně šlápnu a podvrtnu si kotník, pravděpodobně vykřiknu bolestí. Fakt, který se odehrál, je neoddělitelný od mojí osobní zkušenosti; a tato zkušenost bolesti zároveň ihned nabývá výrazu v mém výkřiku. Pokud půjde někdo se mnou a neviděl moje klopýtnutí, jenom slyšel, jak jsem vykřikl, nebude hned vědět, co se mi stalo; výkřik je totiž sám o sobě mnohoznačný. Teprve když mu řeknu (se značnou dávkou emocí), že jsem si vymkl kotník, okamžitě pochopí a případně mě polituje. Je nutné, abych svou zkušenost vyjádřil v pojmech, abych ji konceptualizoval. A v mém průvodci, který už sám někdy udělal podobnou nepříjemnou zkušenost, tato zkušenost vyvolá rezonanci a pohne ho k přiměřené odpovědi.

I když, jak známo, každé přirovnání pokulhává, přece snad nám může tenhle banální příklad trochu přiblížit hlavní rysy procesu, jaký se odehrál v apoštolské době v oblasti víry. Apoštolové měli přímou zkušenost s Ježíšem, s jeho osobou a dílem, které vyvrcholilo velikonočními událostmi. Tuto zkušenost si na příkaz zmrtvýchvstalého Ježíše nenechávají pro sebe, nýbrž vypravují o ní, vtělují ji do pojmů; a prvotní církev na toto vyprávění dává svou odpověď vyznáním víry. Vyznání víry je tedy konceptualizace zkušenosti spásy, obdobné, jako byla zkušenost apoštolů. Zde se dostáváme už o krůček dál oproti krédu starozákonnímu; to v podstatě nikdy nepřekročilo rámec haggadického vyprávění, poněvadž židovské chápání Tóry se soustředilo spíše na praktické předpisy, které je třeba zachovávat. Křesťanství se svým důrazem na víru musí velmi brzo tuto víru jasně vyjádřit, k čemuž slouží vyznání. A jelikož křesťanská víra je vázána na osobu a spásný čin Ježíšův, mají všechna novozákonní vyznání jednoznačně christologický obsah.

Forma nejjednodušších vyznání víry je buď nominální: jméno Ježíš je označováno různými predikáty - především Christos (Mk 8,29; 1 Jan 2,22), což představuje souhrn všech očekávání a nadějí židů, kterým ovšem Ježíš dává nový význam; dále Kyrios (řím 10,9; Flp 2,11) - titul, kterým LXX tlumočí hebrejské vlastní jméno Boží, Jahve, a který zmrtvýchvstáním přechází zcela samozřejmě i na Ježíše. Jde o titul řeckému světu mnohem bližší nežli Christos - termín, který se brzy mění v určitý druh Ježíšova příjmení. A konečně titul Boží Syn, kvalifikující přesněji termín Christos a sloužící jako důvod Ježíšova odsouzení (Mk 14,63n). Tato nominální vyznání se různým způsobem kombinují (Sk 2,36) a parafrázují dalšími analogickými tituly, např. Sótér tou kosmou; nejvyšší z nich je Tomášovo vyznání: ho kyrios mou kai ho theos mou. Jediné vyznání židů - heis ho Theos - je doplněno vyznáním kai heis ho Kyrios (1 Kor 8,6), příp. heis mesités (1 Tim 2,5).

Jiná forma raných konfesí je verbální: podtrhují Ježíšovu smrt, skutečnost, že byl pohřben a že vstal z mrtvých, a v případě smrti její zástupný charakter "za nás" nebo "za naše hříchy" (řím 4,25); odtud samozřejmě vyplývá také víra v Ježíšovo oslavení, jeho moc rovnou s Otcem a jeho příchod k soudu při vzkříšení mrtvých (sr. např 1 Sol 4,14). Po formální stránce bývají tyto konfese uvedeny někdy pozitivně slovesem homologein či pisteuein (Flp 2,11), někdy negativně výrazem arneomai (např. ve formulích "kdo popírá, že...": 1 Jan 1,22).

Křesťanská vyznání víry nejsou výsledkem lidského rozumového uvažování. Rozumová logika by totiž mohla nezaujatého člověka přivést nanejvýš ke konstatování, že Ježíš je prorok (sr. Jan 4,19), což je nedostatečné. Pro přechod k víře v Ježíše jako Krista, Božího Syna apod., je nezbytné buď Ježíšovo sebezjevení (Jan 4;10) anebo zjevení dané Otcem, jako je tomu v případě vyznání Petrova (Mt 16,17) či Duchem sv. (1 Kor 12,3). V prvokřesťanských komunitách byly formulace takovýchto vyznání často projevem prorockého charismatu některých členů.

Tím už je také naznačeno, že hlavním Sitz im Leben těchto vyznání byla liturgie. Ale byla tu i jiná prostředí a jiné situace, kde se více méně spontánně rodila vyznání víry: Mt 10,19, po vzoru Ježíšově, uvádí vyznání do přímé souvislosti s pronásledováním, především ze strany židů, před jejichž nejvyšší autoritou, veleradou, byli první křesťané souzeni a kde vydávali počet ze své víry (sr. dále štěpán - Sk 7; Pavel - Sk 23). Konečně třetím důležitým podnětem k vyznáním byly falešné nauky, které se v prvokřesťanských obcích brzy začaly šířit, hlavně různé formy gnosticismu (1 Jan 2,22n; 4,3). V liturgických shromážděních byly zřejmě konfese pravých rozlišujících proroků rázným odmítnutím výroků falešných proroků, kteří se pokoušeli vnášet do víry nepravdu a zmatek (sr. 1 Kor 12,2). V Janově evangeliu najdeme vyznání víry často jako reakci resp. odpověď člověka na znamení, jehož byl u Ježíše svědkem a které mu Ježíš svou sebezjevující výpovědí objasnil (sr. Jan 4,42; 6,14; 9,35-38).

Jaký význam mají tato vyznání pro vývoj novozákonní teologie a jaká je jejich hodnota? Především: vyznání víry tvoří páteř tzv. křestního pravidla víry (regula fidei) čili souhrnu víry, kterou vyznávali katechumeni při křtu. Tato regula fidei předcházejí i časově NZ, protože vznikla dříve a zároveň představovala později důležité kritérium kanonicity novozákonních spisů. Vyznání nemají být jakousi objektivizací imanentní vnitřní zkušenosti, jako je tomu u mýtů (nestalo se to nikdy, ale děje se to stále), nýbrž dosvědčují to, co se v prvé řadě objektivně událo extra nos a co ovšem se nás přímo týká a zkušeností si nás podmaňuje. Jinými slovy, promeitas (co Ježíš znamená pro mne) naprosto nevylučuje inseitas (čím je Ježíš sám o sobě), nýbrž vydává o ní svědectví. Z toho vyplývá, že konceptualizace, k níž dochází ve vyznáních, rozhodně není nějakou libovolnou hrou fantazie, ale drží se určitého konstantního jádra, z něhož vychází a které rozvíjí. Jestliže ospravedlnění dochází člověk na základě úkonu své osobní víry (fides qua creditur), pak nejde o něco vágního, mlhavého, nýbrž tento úkon má také určitý konkrétní obsah (fides quae creditur), na němž subjektivní víra spočívá, o nějž se může pevně opřít.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Ex 17,8-13; Žalm 121; 2 Tim 3,14 – 4,2
Lk 18,1-8

Ježíš velmi okatým způsobem ukazuje, že Bohu na člověku záleží. Když už i nespravedlivý soudce se nechá pohnout ke zjednání spravedlnosti, oč více Bůh. Snad každý přitaká logickému důsledku vyprávěného podobenství. Ale Ježíš míří jinam. Svatý Lukáš na začátku poznamenal: „Ježíš vypravoval… podobenství, že je třeba stále se mod-lit a neochabovat.“ Neochabovat, být mdlého ducha či ztratit odvahu jsou docela běžné nemoci křesťanů. Po čase nadšení se modlitbě a rozhovoru s Bohem vzdalujeme. Proto na konci úryvku Ježíš poznamenává, zda nalezne víru, až přijde. Ochablost je protikladem vytrvalosti, kterou naznačilo první čtení. Jsou tací, kteří by podle Ježíšova podobenství nedošli ani ke dveřím soudce, natož aby zabušili. Ježíš je povzbuzuje k odvaze. Pak jsou ale ti, kteří vědí jak „zabušit“ na dveře. Ale po prvním pokusu to vzdají. Bůh však čeká, že ho oslovíme a budeme ho zvát do událostí svého života. Jestliže jsme ochabli, pak právě dnes můžeme povstat a znovu se o modlitbu opřít.

Zdroj: Nedělní liturgie

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(16. 10. 2019) Při příležitosti zvolení Jana Pavla II. papežem (16.10.1978) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný

Doporučujeme k přečtení: O nesnázích v manželství - Aleš Opatrný
(10. 10. 2019) Vyvarovat se je třeba dvou extrémů: vědomé lehkomyslnosti a přehnané ustaranosti. Hrozby a problémy nemusí znamenat…

Sv. Vintíř - společný světec Čechů a Němců (svátek 9.10.)

(7. 10. 2019) dne 9.10.1045 zemřel v šumavských lesích za přítomnosti knížete Břetislava a biskupa Severia (Šebíře). Následně byl…