Sekce: Knihovna

Josef Hřebík

06. Reinterpretace Starého zákona

z knihy Jak se utvářel Nový zákon

Při naší letmé procházce skutečnostmi, které utvářely teologický vývoj zrcadlící se v NZ, jsme se už dotkli také způsobu, jak prvotní církev chápala SZ. Všimněme si této otázky trochu blíže, byť jen v několika souhrnných postřezích.

V první části této vstupní kapitoly jsme se porozhlédli po rabínských metodách četby Písma a vysvětlili jsme si stručně princip relektury nebo reinterpretace biblických textů, jak v rámci samotného SZ, tak i v intertestamentárním a talmudickém období. Dá se říci, že tento hermeneutický proces pokračuje i u autorů novozákonních, ovšem s jedním podstatným rozdílem. Zatímco z metodologického hlediska se novozákonní autoři celkem věrně drží postupů v jejich době a kulturním prostředí obvyklých, pokud jde o základní interpretační východisko, s judaismem se rozcházejí. Používají tedy např. Hillelových middót, qumránského midraš pešer, alegorie (spíše typologické, nežli ve smyslu Filónově) apod., ale výchozím bodem jejich biblických relektur je Kristus; vše, co obsahuje jeho život, smrt, vzkříšení a jeho působení skrze Ducha sv. ve věřících. Kristovo vykupitelské dílo a existence církve jsou přitom pro křesťany vyústěním dávných proroctví, logickým pokračováním Božích činů v dějinách spásy. Bible se tak pro ně stává platformou, na níž hodnotí svou zkušenost spásy měřítkem patriarchů a proroků, jimž byla Boží přízeň určena v minulosti.

První křesťané velmi brzy začínají shromažďovat, ústně i písemně, nejvýznačnější starozákonní texty, zvláště mesiánské, které určitým způsobem předpovídají nebo ilustrují Krista. Tyto citáty představují jakýsi samostatný literární druh, zvaný Testimonia nebo Florilegia; něco podobného zřejmě existovalo i v židovském prostředí - 2 sbírky takových textů byly nalezeny v Qumránu (4Q Flor a 4Q Test) a velké množství takových citací obsahují spisy Apoštolských otců, Barnabášův list a Justinova Apologie. Jednalo se o texty, které vytvářely teologické podhoubí rodící se církve: texty charakteru eschatologického, eklesiologického a mesiánského.

Pokud jde o vztah mezi křesťanskou zvěstí a SZ, tak jak jej užívají novozákonní autoři, můžeme rozlišit trojí model: příslib - naplnění (předobraz - uskutečnění), včlenění - nahrazení, opozice - kontrapozice. Všechny tři jsou si velmi blízké a částečně se mohou překrývat.

1. Prvním z těchto modelů je příslib - naplnění, resp. předobraz - uskutečnění. Zahrnuje ty momenty Kristova života, smrti a oslavení, které prvotní církev chápala jako naplnění přímých mesiánských proroctví nebo jako historickou či eschatologickou realizaci typů starozákonních. V prvním případě bývají citace často uvedeny formulí, která obsahuje výslovně sloveso pléroó. Příkladů by se dalo jmenovat mnoho - k nejznámějším patří 5 starozákonních proroctví, kterými ilustruje Mt v prvních 2 kapitolách tradice o Ježíšově dětství, a 4 texty, citované Janovým evangeliem v 19. kapitole v souvislosti s Ježíšovým utrpením. často připomínaným textem, který hovoří o Ježíšově ukřižování, je 22. žalm, jehož 1. verš cituje Pán v podání Markově a Matoušově jako poslední slovo před svou smrtí. Jako příklad realizace starozákonních předobrazů může posloužit typologická pasáž ve 4. kapitole Gal, která mluví o osobách a místech (synové Hagar a Sáry - Izrael, církev; Sinaj resp. starý Jeruzalém - nový Jeruzalém) nebo historie nového Božího lidu, která se zračí v událostech exodu a putování pouští (1 Kor 10: přechod Rudým mořem pod vedením Mojžíšovým - křest v Kristu; Izraelité jedli manu - vy eucharistii). Tzn., že obdobně jako Bůh kdysi jednal s Izraelem, jedná nyní také s církví.

2. Druhý model jsme označili jako včlenění - nahrazení. často je velicepodobný modelu prvnímu: Izrael je nahrazen církví, titul Kyrios, který v LXX náležel Jahvemu, Bohu Izraele, přechází na Ježíše Krista, na místo starozákonního exodu nastupuje Ježíšovo utrpení a smrt. Značně rozvinutou formu tohoto modelu představuje řím 9-11, kde Pavel uvažuje na pozadí různých starozákonních textů o roli Izraelitů a pohanů v Božím plánu spásy. Můžeme tu rozeznat zhruba dvě myšlenkové linie. První se soustřeďuje kolem postavy Abraháma. Ten měl dva syny: jednoho podle těla (Ismaela), druhého ze zaslíbení čili v řádu milosti (Izáka). Ismael byl otcem pohanů, Izák otcem Izraelitů. Teď se ale situace obrátila; tak jako u proroka Ozeáše Bůh říká o těch, kteří kdysi byli jeho lidem, že už jím nejsou, tak se Izraelité stávají syny podle těla, kdežto pohané syny podle zaslíbení, podle milosti. Rozhodující je přitom víra: Abrahám totiž dostal příslib na základě toho, že uvěřil Bohu; tedy pohané, kteří uvěřili v Krista, úhelný kámen v Božím plánu spásy, zaujali místo Izraelitů. Ti tento kámen svou nevěrou odhodili, resp. klopýtli o něj jako o kámen úrazu, ustrnuli pouze na skutcích Zákona, a tak se sami ze spásy vyloučili.

Druhá myšlenková linie pak tento obrat upřesňuje a vede jej dál. Celý Izrael neodpadl, zůstal malý zbytek, který Pavel přirovnává k oněm 7.000 za proroka Eliáše, kteří nesklonili kolena před Baalem. A jestliže odpadla většina Izraele, pak proto, aby tím Bůh prokázal milost pohanům, a zároveň i proto, aby uvěřivší pohané vzbudili u Izraelitů žárlivost, a tak i je pohnuli k víře. Tady slouží Pavlovi k vysvětlení oliva, strom ve Středomoří běžný. Starý Izrael představuje původně ušlechtilou olivu. Ovšem tato oliva, která se pak stala neplodnou, byla Bohem u kořene odříznuta až na malý výhonek, který si plodnost uchoval, a na něj byla zároveň naroubována větvička z plané olivy. Tento roub se tedy nemůže povyšovat nad kořeny, protože právě kořeny ho nesou. A Bůh má dosti moci, aby i větve, které odsekal, jednou na tento strom narouboval znovu. Celá úvaha tedy končí nadějeplným výhledem do budoucna.

Jiným příkladem tohoto modelu vztahů mezi starozákonními a novozákonními texty je 110. žalm. Tento původně intronizační žalm z královské doby se v Izraeli recitoval i tehdy, když už nebyl žádný král, a sice s očekáváním budoucího mesiánského krále. Ježíš ho implicitně vztahuje na sebe, když mluví k zástupům v chrámě (Mk 12); prvotní církev musela tento žalm velice promýšlet, jestliže se obrazem sezení po pravici Otce (vzatým právě odtud) vyjádřila skutečnost Ježíšova oslavení, jeho vlády a jestliže byla tato formulace dokonce zakotvena v Krédu. List židům pak tento žalm dále teologicky rozvíjí. Abrahám tím, že odevzdává desátek Melchisedechovi, prokazuje poctu novému Knězi podle Melchisedechova řádu, který bude větší nežli Levi, přítomný tehdy předobrazně v Abrahámově lůně.

3. Konečně třetím modelem, o kterém se v krátkosti zmíníme, je model opoziční nebo kontrapoziční. Jako příklad je možno uvést známé antiteze z Mt 5, kde Ježíš deklaruje novou spravedlnost, která vysoko přesahuje pouze legalistickou spravedlnost učitelů Zákona a farizeů. Dále protiklad už zmíněného ospravedlnění ze skutků Zákona a z víry - Zákon byl jen vychovatelem ke Kristu, teď však tato jeho funkce končí. A v žid protiklad dvou druhů kněžství, s kterým logicky souvisí protiklad dvou zákonů. Jestliže se totiž mění kněžství, mění se také zákon, na nějž je toto kněžství vázáno. Levitský kult je překonán kněžstvím Kristovým - je tedy zapotřebí nového zákona a tím je zákon napsaný ne na kamenné desky, nýbrž do srdce. Vidíme, že protiklad nikdy není úplný, protože SZ byl sice předběžný, ale nebyl mylný. Co je však považováno za mylné, je židovské pojetí SZ, které podle 2 Kor 3,14 představuje neprůhledný závoj na tváři dnešních Izraelitů. Kdežto "na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně" (2 Kor 3,18).

Zcela zvláštní zmínku, pokud jde o reinterpretaci SZ, zasluhuje Janova Apokalypsa, která užívá starozákonních textů brilantním způsobem; její autor se v této atmosféře pohybuje opravdu jako ryba ve vodě. Ačkoli nikdy přímo citaci neuvozuje nějakou zvláštní formulí, kniha je jednou velkou mozaikou aluzí na SZ; starozákonní texty jsou zde uvolněny ze své těsné vazby na minulé události, aplikovány na historické okolnosti, ve kterých žije autor, a zároveň prezentovány jako apokalyptický model pro všechny doby.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Čtení z dnešního dne: Středa 23.10.

Řím 6,12-18; Lk 12,39-48

Komentář k Lk 12,39-48: Čím víc mi Pán svěřil, tím víc ode mě bude žádat. Tím, že se budu snažit žít pro druhé, získá můj život cenu. A radost!

Zdroj: Nedělní liturgie

Tip na knížky pro děti i dospělé, kterým někdo umřel

Tip na knížky pro děti i dospělé, kterým někdo umřel
(22. 10. 2019) Cesta domů provozuje Domácí hospic a poskytuje poradenské služby v oblasti péče o nevyléčitelně nemocné a…

Nevšední biskup v neklidné době - sv. Antonín Maria Klaret - 24.10.

(22. 10. 2019) Antonín Maria Klaret se narodil roku 1807 do velmi neklidného Španělska. Za svou aktivitu musel do vyhnanství. Jako na…

Doporučujeme ke zhlédnutí animovaný film o papeži Janu Pavlu II. na DVD

(21. 10. 2019) Při příležitosti svátku sv. Jana Pavla II. (22.10.) doporučujeme animovaný film: Karol, Odvaha otce Karola

Blahoslavený Karel Habsburský (21.10.)

(20. 10. 2019) Poslední císař rakouský, král český a uherský. Světlo ke všem důležitým rozhodnutím hledal v modlitbě... (odkaz na web…

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"

Proč misie? Videoseriál "Víra do kapsy"
(18. 10. 2019) V říjnu 2019 zve papež František všechny pokřtěné křesťany ke slavení Mimořádného misijního měsíce. Více o našem…

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem

Oblíbené rekolekce s J. Augystynem
(17. 10. 2019) 8.–9. listopadu 2019 rekolekce na téma Eucharistie – zdroj lásky, odvahy a radosti života pořádá Pastorační…

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)

Jerzy Popiełuszko († 19.10.1984)
(17. 10. 2019) V období výjimečného stavu dodával polský kněz Jerzy Popiełuszko svým krajanům sílu a naději. Na jeho mše se sjížděli…

Jan Pavel II. - výročí zvolení papežem

(15. 10. 2019) 16.10. 1978 byl zvolen papežem Karol Wojtyla. V papežském úřadě byl do své smrti 2. dubna 2005. Papež Jan Pavel II.…

Terezie z Avily - Svatý, který je smutný, je smutný svatý...

(14. 10. 2019) Opravdová svatost s sebou nese radost.